FINKE Fidelio Friedrich 22.10.1891-12.6.1968

Z Personal
Fidelio Friedrich FINKE
Narození 22.10.1891
Místo narození Josefův Dvůr (u Jablonece nad Nisou)
Úmrtí 12.6.1968
Místo úmrtí Drážďany (Německo)
Povolání 77- Hudební skladatel

FINKE, Fidelio Friedrich (též Fritz), * 22. 10. 1891 Josefův Důl (u Jablonce nad Nisou), † 12. 6. 1968 Drážďany (Německo), hudební skladatel, pedagog

Pocházel z rodiny s učitelskou tradicí a hudebním zázemím. Otec Fidelio F. (* 23. 7. 1860 Jindřichovice pod Smrkem, † 30. 7. 1940 Liberec) byl hudebním organizátorem regionálního významu, strýc Romeo F. (* 9. 3. 1868 Jindřichovice pod Smrkem, † 10. 7. 1938 Unterach, Rakousko) klavíristou a hudebním pedagogem, učitelem hudebního ústavu Josefa Proksche (s nímž byla rodina vzdáleně spřízněna), 1909–20 pedagogem pražské konzervatoře a poté Německé akademie hudby (Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst) v Praze, kde byl až do odchodu na odpočinek (1925) správním ředitelem. V rodině se po generace prolínal český a německý prvek. F. ovládal český jazyk. Ve třech generacích děděné křestní jméno Fidelio bylo výrazem obdivu předků k L. van Beethovenovi.

F. navštěvoval učitelský ústav v Liberci (1906–08) a pražskou konzervatoř (1908–11), kde studoval nejprve klavír u svého strýce a byl považován za slibného klavíristu. Skladbu ho učil V. Novák. F. školní práce Intermezzo pro klavír získala 1910 Brahmsovu cenu vídeňského Spolku hudebních umělců (Tonkünstlerverein) a byla vydána nakladatelstvím Universal Edition. Absolvoval 1911 Suitou pro 12 nástrojů. 1912 získal F. stipendium Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen). Začínal jako učitel v hudební škole v Českých Budějovicích, rektor pražské konzervatoře J. Kŕan z Albestů jej však povolal do Prahy, kde 1915 nastoupil na konzervatoř jako učitel skladby a zapojil se do činnosti Německého hudebně-pedagogického svazu (Deutscher Musikpädagogischer Verband). 1918 se oženil s klavíristkou a učitelkou hudby Annou Spenglerovou; měli spolu syna Petera (* 12. 5. 1922–1944, padl na východní frontě). F. švagrovou byla klavíristka Hildegard Spenglerová.

První F. skladby vykazovaly romantické a impresionistické vlivy. Závěr tohoto období tvořila rozsáhlá klavírní Reiterburleske (Jezdecká burleska, 1913). Ke svému učiteli Novákovi se přihlásil 1919 symfonií Pan, provedenou 1920 orchestrem Nového německého divadla (NDT) s A. Zemlinskym a 1922 Českou filharmonií řízenou V. Talichem. Mezi 1916–19 vznikala F. první opera Die versunkene Glocke (Potopený zvon) podle Gerharta Hauptmanna, dílo však nebylo dokončeno pro potíže se získáním dramatikova souhlasu. Po skončení první světové války, zestátnění pražské konzervatoře a jejím úplném počeštění přešel F. na nově založenou Německou akademii hudby a divadelního umění, kde se stal vedoucím oddělení hudební teorie a kompoziční třídy. Od 1919 byl členem státní zkušební komise pro hudební teorii a harmonii, 1921 působil jako státní inspektor hudebních škol s německým vyučovacím jazykem. Stál u založení pražské odnože Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby (Verein für musikalische Privataufführungen), byl činný v hudební sekci německého Literárně-uměleckého spolku (Literarisch-künstlerischer Verein), 1924 se stal prezidentem Německého hudebně pedagogického svazu a založil nadaci pro podporu učitelů hudby (Fidelio-Finkes-Fond). 1926 byl jmenován profesorem a 1927 zvolen rektorem Německé akademie hudby. Bojoval za zlepšení jejího ekonomického postavení a patřil k uznávaným pedagogickým autoritám.

Od dvacátých let se zařadil k vůdčím osobnostem avantgardní linie, k tzv. nové věcnosti se však stavěl zdrženlivě. Jako dobře vyškolený kontrapunktik byl přirovnáván k Maxu Regerovi. Skladby dvacátých let se vyznačovaly technickou vybroušeností; F. výrazově tíhnul ke grotesce až karikatuře (klavírní cyklus Gesichte). Velký zájem vyvolalo Klavírní trio, premiérované na koncertě pražské pobočky Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby 1924. F. skladby se pravidelně uváděly na mezinárodních festivalech (Donaueschingen 1922, 1923 a 1928, festivaly Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu/International Society of Contemporary Music 1922, 1923, 1925, 1932, 1935). Z děl vzniklých v ČSR jsou dodnes ceněny např. Sonáta pro flétnu a klavír (1927), Smyčcový kvartet č. 2 Der zerstörte Tasso se sopránovým sólem (text Th. Tagger, premiéra 1929), Concertino pro dva klavíry (premiéra 1935). F. pěstoval kontakty s představiteli německého i českého hudebního života, jeho díla byla uváděna na koncertech německých i českých spolků a orchestrů. Spolupracoval s německým vysíláním Československého rozhlasu (pořady pro školy, děti a mládež). Pedagogická činnost jej přivedla ke komponování instruktivních skladeb, v nichž využíval harmonické a rytmické elementy moderního hudebního jazyka. Stal se jedním z prvních hudebníků německého jazyka v ČSR, kteří byli vyznamenáni Československou státní cenou (1928). Přispíval také do pražských německých hudebních časopisů.

Po Hitlerově nástupu k moci 1933 se jako rektor Německé akademie hudby snažil zachovat apolitičnost školy. V době sílícího politického tlaku uvedlo NDT 1936 v nastudování G. Szélla F. operu Die Jakobsfahrt (Pouť k svatému Jakubu) podle dramatické legendy Dietzenschmidta (Antona Franze Schmidta), za niž F. získal 1937 podruhé Československou státní cenu. Druhé dějství opery uvedl pod titulem Domszene (Scéna před chrámem) E. Kleiber s orchestrem NDT koncertně v rámci Katolických dnů 1935 za přítomnosti kardinála Th. Innitzera. Stále se zhoršující finanční situaci školy se snažila řešit F. vedená deputace pedagogů u prezidenta E. Beneše v prosinci 1936. F. se nevyhnul útokům ze strany německých nacionalistů (vytýkali mu styky s Čechy) a antisemitů (např. pro zhudebnění textů Franze Werfela), česká strana mu měla za zlé oportunismus vůči německým provokacím. Před mnichovskými událostmi jednal F. s ministerstvem školství a národní osvěty o zestátnění školy, politické události však nakonec realizaci znemožnily. 1938 předsedal sjezdu Německého pedagogického svazu v Opavě, jehož výsledkem bylo vyjádření podpory vůdci SdP K. Henleinovi.

Ke konci třicátých let F. následoval všeobecnou tendenci prezentovat národní cítění prostřednictvím úprav lidových písní, v jeho případě písní z německého Chebska ap. Zkompromitoval se zhudebněním Deutsche Kantate (Německá kantáta) na text vedoucího propagandy říšské župy Sudety Franze Höllera, jejíž premiéra se uskutečnila 1941 u příležitosti skladatelových padesátin jako druhý koncert po znovuotevření Rudolfina. 1940 byla Německá akademie jako Vysokoškolský institut hudby (Hochschulinstitut für Musik) přiřazena k Německé univerzitě v Praze a F. jmenován jeho ředitelem. Jeho členství v NSDAP nebylo jednoznačně prokázáno. Patřil k osobnostem, které se zasloužily o to, aby se uzavření českých vysokých škol nevztahovalo na pražskou konzervatoř (její mistrovská škola měla vysokoškolský status) a byla zachována její sbírka nástrojů. Od 1942 byla F. pozice v čele Vysokoškolského institutu hudby nejistá, z Říše byly vedeny snahy o jeho odstranění.

Po válce byl F. z ČSR odsunut. 1946 se stal rektorem Státní akademie hudby (Staatsakademie für Musik) v Drážďanech a 1951 profesorem Vysoké hudební školy (Musikhochschule) v Lipsku. Patřil ke spoluzakladatelům Svazu (východo)německých skladatelů a hudebních vědců (Verband der deutschen Komponisten und Musikwissenschaftler), vstoupil do Socialistické jednotné strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, SED) a stal se členem hudební sekce Německé akademie umění (Deutsche Akademie der Künste). 1952 se podílel na přípravě materiálu k otázkám formalismu a realismu v hudbě, iniciovaného Správou pro umělecké záležitosti Saska (Verwaltung für Kunstangelegenheiten des Landes Sachsen). 1953 spolupodepsal prohlášení skladatelů, kteří se přihlásili ke ždanovovským tezím socialistického realismu. Brzy se zařadil mezi prominentní skladatele NDR. 1956 byl vyznamenán Státní cenou NDR. Téhož roku poprvé od konce války navštívil Československo, Symfonický orchestr FOK v Praze tehdy uvedl českou premiéru jeho Capriccia pro klavír a orchestr se sólistou J. Panenkou a dirigentem V. Neumannem. Následující dva roky byl hostem festivalu Pražské jaro. V rámci Dnů NDR v ČSR 1983 byl v Praze proveden jeho písňový cyklus Schein und Sein (Zdání a bytí) pro alt a orchestr. Závěr života strávil v Drážďanech, hudební škola v Pirně nedaleko Drážďan nese od 1976 jeho jméno, v drážďanské čtvrti Loschwitz po něm byla pojmenována ulice.

L: OSND 2/1, s. 569; Köpfe, s. 60; BL 1, s. 350; Dějiny české hudební kultury 2, 1981, rejstřík; LDM 1, s. 362–369 (se soupisem díla a literatury); MGG (2001) 6, sl. 1194–1198; www.ceskyhudebnislovnik.cz (se soupisem díla a literatury).

P: Berlín, Akademie der Künste, F. F. F. Archiv; FF UK, Praha, knihovna Ústavu hudební vědy (část děl z meziválečné doby včetně několika autografů); Archiv AV ČR, Praha, Německá akademie.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vlasta Reittererová