FITZ Johann 3.7.1834-1.3.1906

Z Personal
Johann FITZ
Narození 3.7.1834
Místo narození Moravský Beroun
Úmrtí 1.3.1906
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 26- Bánský odborník nebo energetik

FITZ, Johann, * 3. 7. 1834 Moravský Beroun, † 1. 3. 1906 Vídeň (Rakousko), podnikatel v uhelném a keramickém průmyslu

Narodil se jako nejstarší z pěti dětí hormistra Kaspara F. (* 1808 Gräfenberg, dnes Jeseník) a Marie Kláry, roz. Stabelové (* 1807 Moravský Beroun). Vystudoval Báňskou akademii v Banské Štiavnici a v Příbrami. První zkušenosti získával v Rotschildových dolech v Moravské Ostravě, poté pracoval v Rosickém báňském těžířstvu jako hormistr v dolech v Padochově. 1867 prováděl průzkum v malé černouhelné pánvi v okolí Mirošova (u Rokycan). Jeho posudek na perspektivu těžby byl pozitivní, proto tamní doly koupil a 1868 založil Mirošovské těžířstvo se sídlem v Rokycanech, stal se jeho ředitelem a významně ovlivňoval jeho další aktivity. Těžířstvo patřilo k největším vlastníkům dolů na Plzeňsku, těžilo až 250 000 tun uhlí ročně. Vlastnilo také několik koksárenských provozů a od 1869 provozovalo uhelnou dráhu z Rokycan do Mirošova. Na počátku osmdesátých let zakoupilo důlní míry v kladenském revíru, kde v okolí Libušína byl 1885–87 vyhlouben důl Jan, pojmenovaný podle svého horního ředitele. 1896 se těžířstvo dohodlo s princem Vilémem ze Schaumburg-Lippe na koupi uhelných dolů ve Velkých Svatoňovicích (Schwadowitz) na Náchodsku. 1897 zvolili F. ústředním horním ředitelem pro Rokycany v nově vzniklé akciové společnosti Miröschau-Libuschin-Schwadowitzer Steinkohlenbergbau Actiengesellschaft. Sám F. 1871 založil a spoluvlastnil těžířstvo Lititzer Steinkohlengewerkschaft na Plzeňsku. 1885 ho zvolili ředitelem těžířstva v Oboře u Kaznějova (Woberauer Steinkohlen-Gewerkschaft in Pilsen), založeného 1873. Vídeňská rodina Schoellerů ho 1894 pověřila technickým vedením v těžířstvu Charlotte-Steinbruch-Gewerkschaft, působícího v kamenouhelném slezsko-pruském dole Charlotta v Czernicích (nyní č. o. Rydułtówy u Rybniku, Polsko); později se stal jeho majoritním vlastníkem.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let koupil od bratří Schweighoferových kaolinku v Dnešicích na Plzeňsku. 1880 poskytl 8 000 zl. podnikateli F. Hýrovi a stal se jeho společníkem v kaolince v Oboře. Po objevení bohatých ložisek kvalitního kaolinu u nedaleké vsi Trnová se dohodl s majitelem plaského velkostatku na pronájmu sousedních pozemků v katastru obce Horní Bříza, kam ložisko pokračovalo. 1882 zahájil těžbu a zároveň stavbu plavírny kaolinu, 1883 byl podnik zapsán jako Caolinwerke J. Fitz, zpočátku s hlavním závodem v Oboře a pobočkami v Horní Bříze a Dnešicích. Při zpracování kaolinu vznikalo velké množství písku, kterého se rozhodl po přidání vhodných jílů využít k výrobě ohnivzdorných kamenů. Poptávka po tomto zboží vedla k výstavbě samostatné šamotky. 1896 založil za pomoci zahraničních odborníků keramické oddělení specializující se na výrobu dlaždic; nákladnost dovozu surového kaolinu ho přivedla na myšlenku zřídit novou kaolinku přímo u ložiska, fungovat začala 1893 a ke konci století měla přes pět set zaměstnanců. Pro závodní úředníky dal vystavět kanceláře a byty, pro dělníky a mistry obytné domy, kantýnu, založil i závodní nemocenskou pokladu. Hornobřízské kaolinové doly patřily k největším v Evropě, šamotové závody se řadily mezi nejvýznamnější podniky tohoto odvětví v rakousko-uherské monarchii. Koncem devadesátých let se F. dostal do finančních potíží, proto 1899 přistoupil k přeměně závodu na akciovou společnost pod patronací Živnostenské banky. Vznikla akciová společnost Západočeské továrny kaolinové a šamotové s hlavním závodem v Praze a odštěpným v Horní Bříze. F. se stal největším vlastníkem akcií (s rodinou jich měl skoro polovinu) a až do své smrti zasedal ve správní radě.

F. patřil k dlouholetým aktivním členům OŽK v Plzni. 1896 byl dekorován rytířským křížem Řádu Františka Josefa I., již 1871 ho obecní rada v Mirošově (kde se podílel na založení chudobince a nemocnice) jmenovala čestným občanem a na jeho počest pojmenovala městskou čtvrť Janov. Čestné občanství za péči a zlepšení poměrů chudých získal 1894 také od představitelů svého rodiště.

S manželkou (od 1861) Mathyldou (* 2. 3. 1843 Zastávka /u Brna/, † 21. 10. 1902 Rokycany), dcerou horního ředitele a spolumajitele Rosického těžířstva J. Rittlera, měl dcery Emmu (1863–1914), provdanou Müller-Hörnsteinovou, Johannu, provdanou Kallabovou, a Annu, provdanou Pergerovou; jediný syn Hugo F. (* 16. 6. 1862, Zastávka /u Brna/, † 26. 1. 1900 Mirošov) se 1889 oženil s dcerou hoteliéra a starosty Mariánských Lázní Helenou Krohovou. Absolvoval gymnázium v Praze a Plzni a Báňskou akademii ve štýrském Leobenu. Nastoupil k Mirošovskému těžířstvu, kde se vypracoval až na zástupce ředitele. Od těžířstva zakoupil velkostatek a zámek v Mirošově, který nechal nákladně zrekonstruovat. Zasedal ve správní radě Západočeských kaolinových a šamotových závodů v Horní Bříze. Krátce před náhlou smrtí se stal centrálním ředitelem akciové společnosti Miröschau-Libuschin-Schwadowitzer Steinkohlenbergbau Actiengesellschaft.

Johannův bratr František F. (též Franz I.; * 30. 10. 1835 Moravský Beroun, † 19. 9. 1888 Rosice nebo 21. 9. 1888 Moravský Beroun) navštěvoval městskou školu v rodišti, 1852–54 studoval na Báňské a lesnické akademii v Banské Štiavnici. Od 1854 pracoval v černouhelných dolech barona Rotschilda v ostravsko- karvinském revíru. 1863 přešel do černouhelných dolů v Zastávce v rosicko-oslavanském revíru, kde získal funkci šichtmistra a později závodního na dole Boží požehnání. 1881 byl jmenován báňským správcem a náměstkem ústředního ředitele Rosického báňského těžířstva. Jako schopný technik a organizátor se zasloužil o rozvoj rosicko-oslavanského revíru.

Jeho nejstarší syn František F. (též Franz II.; * 10. 10. 1859 Hladnov, dnes Ostrava) se stal báňským správcem v Mirošovickém těžířstvu, zastupoval ho v obecním a okresním zastupitelstvu v Rokycanech. 1907 povýšil na ředitele Svatoňovické báňské společnosti. Jeho syn Walter F. (* 1893 Dobřív /u Rokycan/) pokračoval v báňských pracích na několika dolech ještě po zániku Mirošovského těžířstva.

L: Myška, s. 77–79; D. Hradilová, Důlní odborník a podnikatel J. F., in: Minulostí Západočeského kraje 41, 2006, č. 1, s.141–163; GIÖ 1, s. 214–217; Die Grossindustrie Österreichs II, Wien 1898, s. 44–45; Zentraldirektor J. F., in: Öesterreichische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen (Beilage) 1906, s. 32; R. Míšek – B. Royová, Jak šla léta Horní Břízou 1882–1972, 1972, passim; M. Lang, Sága černého zlata pod Brdy, 2004, passim. K Franzi F.: Der Bergverwalter Franz F. †, in: ÖZBH 36, 1888, s. 92.

P: SOA, Klatovy, fond Rodinný archiv Pergerů; SOA, Plzeň, fond Keramika, a. s., Horní Bříza.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Dana Hradilová