FOUSTKA Zdeněk 21.7.1873-17.8.1948

Z Personal
Zdeněk FOUSTKA
Narození 21.7.1873
Místo narození Praha
Úmrtí 17.8.1948
Místo úmrtí Kladno
Povolání 15- Lékaři
45- Voják nebo partyzán

FOUSTKA, Zdeněk, * 21. 7. 1873 Praha, † 17. 8. 1948 Kladno, lékař, účastník 1. a 2. odboje

Syn zakladatele první české tiskárny v Brně Viléma F. (* 1. 1. 1836, † 3. 7. 1880), bratr spisovatelky Bronislavy Herbenové (1861–1942) a učitelky Olgy Drtinové (1870–1927), švagr spisovatele a novináře Jana Herbena (1857–1936) a pedagoga a filozofa Františka Drtiny (1861–1925). První manželka Gabriela, roz. Láglerová (* 27. 6. 1877, † 23. 6. 1939), byla sestrou české aviatičky Boženy Láglerové (1886–1941). Manželství, z něhož vzešly dvě děti, právník Radim F. (1907–1960) a herečka Eva F.-Novotná-Kemrová (1911–1977), bylo rozloučeno pro chorobu manželky. F. druhou ženou se stala Věra, roz. Mladějovská (* 19. 4. 1893), která pocházela z Ruska. F. vystudoval klasické gymnázium v Brně a všeobecné lékařství na české univerzitě v Praze (MUDr. 1901). Od mládí byl činný ve studentském hnutí realistického směru. Po krátké praxi ve Všeobecné nemocnici zahájil 1902 praxi v Kročehlavech jako lékař okresní nemocenské pokladny v Kladně, od 1903 byl tamním obecním lékařem. 1912 nastoupil jako železniční a báňský lékař. Věnoval se současně osvětové práci, kterou zasvětil problémům alkoholismu. Byl členem okresního výboru Masarykovy realistické strany a vedení kladenské sokolské jednoty. V červenci 1914 narukoval k 3. pěšímu diviznímu zdravotnickému útvaru, 8. 9. 1914 byl v haličské Michajlovce zajat Rusy. Od prvních dní zajetí se hlásil do českých dobrovolnických jednotek, krajanští představitelé v Kyjevě ho přijali do České družiny již 10. 10. 1914. Ruské velení s tím však nesouhlasilo a využilo jeho jazykových znalostí pro své účely; v Penze zastupoval primáře vojenské nemocnice. K České družině byl formálně zařazen až k 31. 10. 1915 s úkolem nahradit u jednotek ruské zdravotnické kádry. Na žádost ruské strany byl ale přidělen do kyjevské vojenské nemocnice jako lékař zraněných a invalidů z řad českých dobrovolníků. Od května 1916 byl lékařem záložní roty Československé brigády, posléze záložního praporu, od 19. 11. 1916 záložního pluku (nadporučík). V únoru 1917 povýšil na šéflékaře 2. československého pluku. Od podzimu 1915 souběžně podléhal i městu Kyjevu jako lékař záložních setnin a člen zdravotní komise zajateckých táborů. Od února 1917 byl členem lékařské komise Československé brigády, v březnu předal Štefánikovým zástupcům J. Klecandovi a I. Markovičovi prohlášení českého důstojnického sboru o samostatnosti „československých zemí“, v dubnu formoval zdravotní zajištění záložních praporů a v květnu byl jako delegát 3. sjezdu krajanských zástupců zvolen předsedou zdravotní komise odbočky Československé národní rady na Rusi. Od června 1917 byl šéflékařem Československé brigády (kpt.), od 27. 11. 1917 druhé československé divize (mjr.). V lednu 1918 sjednal v Jagotině dočasnou smlouvu se sovětskou brannou mocí o ozbrojené neutralitě. Od května do září 1918 byl šéflékařem vojenské skupiny ve Vladivostoku (pplk.), v říjnu náčelníkem zdravotnictva severouralského frontu, v listopadu jekatěrinburské skupiny, od prosince 1918 do dubna 1919 byl náčelníkem spojeneckých sanitárních útvarů na Sibiři, aktivním účastníkem permské operace a bojů na ussurijské frontě. Povýšen na plukovníka byl k 27. 1. 1919. Na jaře téhož roku převzal funkci zdravotního náčelníka Dálného východu, v květnu 1920 vrchního zdravotního náčelníka všech částí, které zůstaly na ruském území. Podařilo se mu zlikvidovat epidemii cholery v Charbinu, vybudovat československé oddělení v Mořské nemocnici ve Vladivostoku, lazarety na amerických křižnících Brooklyn a Suffolk, nemocnice Červeného kříže v Pospelově, Egeršeldu a Buchedu. V září 1920 se vrátil do vlasti s 33. transportem na lodi Logan. V meziválečném období byl hutním a železničním lékařem Kladenska, členem předsednictva Československé obce legionářské, sociálně demokratické strany a lékařského konzilia prezidenta Masaryka. Mezi oběma světovými válkami se věnoval práci v Sokole, 1923–26 vykonával funkci prvního náměstka starosty Ignáce Hajna; od 1924 předsedal jezdeckému odboru Sokola Kladno, později i zdravotnickému odboru. Od června do prosince 1939 byl vězněn na Špilberku, v Dachau a Mauthausenu jako rukojmí. Od 1941 stál v čele ilegální odbojové skupiny na Kladensku, v květnu 1945 byl iniciátorem vzniku Revolučního národního výboru.

L: MSN 2, s. 824; M. Kučera, Významní legionáři v roce 1938, in: Politické elity v Československu 1918–1948, I. Koutská – F. Svátek (eds.), 1994, sv. 20, s. 99–100; Slovník prvního československého odboje, 1995, s. 41; S. Součková, František Drtina, 2004, s. 31–34; http://encyklopedie.brna.cz (stav k 19. 5. 2014).

P: VHA, Praha, poslužný spis legionáře a kvalifikační listina důstojníka; SOA, Praha, pobočka Kladno, osobní fond MUDr. Z. F.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera