FRANKE Emil 3.4.1880-1.12.1939

Z Personal
Emil FRANKE
Narození 3.4.1880
Místo narození Velké Březno (u Ústí nad Labem)
Úmrtí 1.12.1939
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

FRANKE, Emil, * 3. 4. 1880 Velké Březno (u Ústí nad Labem), † 1. 12. 1939 Praha, knihovník, politik

Pocházel z rodiny železničního úředníka. Studoval práva a filozofii v Praze, Berlíně a Vídni. Po absolvování filozofie (1903) pracoval v pražské Univerzitní knihovně. 1904 se oženil s Boženou, roz. Chudou. Byl vědecky činný zvláště v oblasti srovnávací filologie, indologie, estetiky (1907 do češtiny přeložil dílo Benedetta Croceho Aesthetika vědou výrazu a všeobecnou linguistikou) a sociálních věd. Po 1918 se plně věnoval politice. Původně vstoupil do České strany agrární, koncem první světové války působil ve skupině České demokracie, která vydávala stejnojmenný list nahrazující zatím zakázané národně sociální České slovo. Jeho podpis se 1917 objevil i na Manifestu českých spisovatelů, který požadoval politické sebeurčení českého národa ve vlastním státě. Patřil k iniciátorům snah o sloučení českých socialistických stran a spolu s dalšími stoupenci České demokracie vstoupil 1918 do České strany národně sociální, transformující se v té době v Českou (Československou) stranu socialistickou. Stal se členem předsednictva a výkonného výboru, poté místopředsedou strany a podílel se na vypracování programu českého socialismu. V září 1918 se účastnil vytvoření Socialistické rady (Manifest Socialistické rady ze 14. 10. 1918). Byl členem Národního výboru, poslancem Revolučního národního shromáždění, předsedou poslaneckého klubu své strany a 1920–39 voleným poslancem Národního shromáždění. Během té doby působil v řadě československých vlád: od září 1919 do května 1920 a znovu 1925 správce ministerstva železnic, 1922–25 ministr pro zásobování lidu, 1924–25 správce ministerstva pošt a telegrafů a 1929–37 (s krátkou přestávkou 1936–37) ministr pošt a telegrafů, 1937 opět krátce správce ministerstva financí a 1937–38 ministr školství a národní osvěty. Po celou dobu první republiky se řadil k nejaktivnějším koaličním politikům. V Československé (národně) socialistické straně patřil spíše ke konzervativnímu křídlu. 1926 podpořil ve vnitrostranickém sporu předsedu strany Václava Klofáče proti Jiřímu Stříbrnému. Následně se snažil tvořit ve straně protiváhu rostoucímu vlivu Edvarda Beneše, přitom se spolu s ním 1931 podílel na formulování nového programu strany. V parlamentních projevech i v publicistických statích se věnoval otázkám sociálním, národohospodářským a školským. Po Mnichovu 1938 se stal členem direktoria (spolu s P. Zenklem, J. Šaldou a F. Langrem), které bylo vedením národně socialistické strany pověřeno jednat o případné koncentraci českého politického stranictví. Dříve než se vyjasnila stanoviska ve vedení strany, navázal v této otázce kontakt s agrární stranou, která byla iniciátorem vzniku nové Strany národní jednoty. Po sporu s P. Zenklem v otázce další orientace strany F. na funkce rezignoval a stáhl se zcela z politického života.

D: O tvoření kmenů a kořenů v různých jazykových skupinách, 1907; Englišova teorie a praxe, 1926; Projevy, 1938.

L: Br. Dr. E. F., in: Jubilejní památník Československé strany národně socialistické 1897–1927, 1927, s. 61; OSND 2/1, s. 728; Köpfe, s. 66; Album representantů, s. 941; J. Harna, Českoslovenští národní socialisté v mnichovské krizi, in: ČČH 72, 1974, s. 57–80; BL 1, s. 375; Tomeš 1, s. 335–336; Kolář Elity, s. 60; Informační bulletin Národní knihovny v Praze 1994, č. 22/23, s. 30–31; J. Bartoš – S. Kovářová – M. Trapl, Osobnosti českých dějin, 1995, s. 78; Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, J. Filipský (ed.), 1999, s. 141–142.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Harna