FRANK Josef 15.2.1909-3.12.1952

Z Personal
Josef FRANK
Narození 15.2.1909
Místo narození Prostějov
Úmrtí 3.12.1952
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848

FRANK, Josef, * 15. 2. 1909 Prostějov, † 3. 12. 1952 Praha, politik

Často se uvádí chybné datum narození 25. 2. Pocházel z početné moravské dělnické rodiny. Otec František F. byl krejčovský dělník. Působil v sociálně demokratické straně a 1921 přestoupil do KSČ. Matka Julie, roz. Strieglová, byla v domácnosti. F. prožil dětství v Krasicích, Čehovicích a od 1916 v Plumlově. Studoval na zemské vyšší reálné škole v Prostějově, kterou kvůli nedostatku financí a radikálním levicovým postojům nedokončil. 1925 nastoupil jako praktikant u Oděvního družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců, odkud musel odejít kvůli svým politickým aktivitám. 1928 byl krátce manipulantem v textilní továrně Heřman Berger a spol. v Prostějově. 1926 vstoupil v Plumlově do Svazu komunistické mládeže (Komsomol), v němž se angažoval jako důvěrník a posléze člen okresního vedení v Přerově. 1930 čelil vyšetřování za rozšiřování komunistických letáků ve vojenských posádkách v Prostějově a Olomouci, krajský soud v Brně ho ale zprostil viny. Odešel do Prahy, kde se stal 1930 členem KSČ. Pracoval převážně v satelitních organizacích strany. Byl zaměstnán v ústředí spotřebního družstva Včela nejprve jako písař, od 1931 vedl organizační oddělení, 1935 se stal tajemníkem důvěrnického sboru zaměstnanců družstva, funkcionářem a od 1934 předsedou odborového svazu Federace soukromých zaměstnanců. Stal se členem okresního výboru KSČ v Praze XII a až do podzimu 1938 zasedal v obvodní radě městské části. 1933 (příp. 1934) se oženil s Jiřinou Lippertovou (* 22. 1. 1911), s níž měl dceru Zdenku (* 1937) a syna Jiřího (* 1946).

Po okupaci českých zemí se zapojil do komunistického odboje. V březnu 1939 ho na čtyři dny zadržela česká policie, v září F. zatklo gestapo. Byl vězněn na Pankráci a v Dachau, počátkem října ho transportovali do koncentračního tábora Buchenwald, kde zůstal až do konce války. Byl zařazen na úřednické místo do tzv. Arbeitsstatistik, skupiny pomocníků táborového vedení, čímž byl poněkud uchráněn před brutalitou dozorců a mohl pomáhat některým, zvláště komunistickým spoluvězňům. V závěru války se podílel na činnosti ilegální organizace antifašistických vězňů. Po osvobození Buchenwaldu v dubnu 1945 byl zvolen do táborového vedení a pomáhal organizovat repatriační transporty. Do Československa se vrátil na sklonku května 1945.

Vykonával četné funkce ve stranickém aparátu. Jako předseda sjezdové komise se podílel na přípravě VIII. sjezdu KSČ v březnu 1946, který ho zvolil do Ústředního výboru. 1946–52 byl členem předsednictva ÚV, 1948–49 také užšího předsednictva. 1945–51 členem sekretariátu, 1949–52 organizačního sekretariátu ÚV. 1946–51 pracoval jako zástupce generálního tajemníka R. Slánského. Po rekonstrukci stranických struktur působil do ledna 1952 jako tajemník ÚV. Odpovídal především za ekonomický úsek a hospodaření strany. Řídil několik odborů – družstevní, odborový, živnostenský, veřejných a soukromých zaměstnanců, od 1948 vedl reorganizované oddělení pro průmysl, obchod a peněžnictví, od 1949 také oddělení zemědělství a výživy ÚV. 1949–51 byl členem hospodářské rady KSČ. Od 1948 poslancem Národního shromáždění za volební kraj Jihlava.

Po uvěznění R. Slánského provedl sebekritiku a musel odejít z většiny funkcí. V květnu 1952 byl zatčen a vyšetřován StB v Praze-Ruzyni, donucen k rezignaci na členství v ÚV i na poslanecký mandát. Pod nátlakem přiznal, že dosazoval na klíčové pozice v hospodářství státu nepřátelské osoby, sabotoval výstavbu socialistické ekonomiky a zneužíval funkcí k osobnímu obohacování. Dále byl účelově obviněn z válečných zločinů. V Buchenwaldu se měl podílet na sestavování transportů do pracovních komand, ve kterých většina trestanců zahynula. Byl nařčen z bití sovětských a francouzských vězňů a ze zabití českého vězně. V procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským byl v listopadu 1952 obžalován z velezrady, sabotáže a vojenské zrady, odsouzen k trestu k smrti; ten byl vzápětí vykonán v pankrácké věznici. Manželka byla 1953 vystěhována do Býkova (u Krnova), později do Holčovic (u Města Albrechtic). 1963 byl F. právně i stranicky rehabilitován. 1968 obdržel titul Hrdina ČSSR in memoriam. 1969 byla na F. rodném domě v Plumlovské ulici čp. 27 odhalena pamětní deska, odstraněná po 1989.

V politice se angažoval také jeho bratr Eduard F. (* 27. 10. 1913, † ?), který absolvoval nižší průmyslovou školu oděvní a poté pracoval jako krejčí. Od 1946 byl družstevním tajemníkem krajského sekretariátu KSČ v Olomouci, následně se stal politickým tajemníkem OV KSČ v Prostějově. Pracoval jako ředitel Oděvního závodu Jiřího Wolkera. 1950 byl obviněn, že svým známým zprostředkovával zboží a zneužíval služební vůz s řidičem. Musel odejít z funkce a po odsouzení Josefa F. mu bylo 1952 pozastaveno členství v KSČ. V šedesátých letech podporoval obrodné hnutí. 1968 se stal členem rady ONV a předsedou komise pro služby a místní průmysl. Zároveň předsedal OV Národní fronty. Podporoval obnovení pomníku T. G. Masaryka ve městě. V červenci 1968 byl jmenován poslancem ČNR, působil v komisi pro národní a regionální ekonomiku; v lednu 1969 byl delegován na poslance Sněmovny národů Federálního shromáždění. V prosinci 1970 se mandátu v ČNR vzdal.

Politicky činný byl i další bratr Vítězslav F. (* 21. 12. 1922, † 15. 2. 2007). Absolvoval Zemědělskou technickou školu v Opavě. Začínal jako vedoucí politického oddělení v podniku Průmstav Prostějov, později byl tajemníkem krajského akčního výboru Národní fronty v Olomouci. V padesátých letech byl zbaven stranické legitimace. 1968 působil jako předseda celozávodního výboru KSČ na Státním statku Razová. Zároveň byl poslancem a členem rady MěNV v Bruntálu. 1968 se stal poslancem ČNR, za niž byl delegován i do Sněmovny národů Federálního shromáždění. V ČNR působil v komisi pro styky s Čechy a Slováky v zahraničí. Jako příznivec reformního procesu v listopadu 1969 rezignoval na oba poslanecké mandáty. Zachoval si levicové přesvědčení a po 1989 podporoval komunistickou stranu.

D: Pětiletka: naše cesta k socialismu. Referát z ústřední konference ideových a výchovných pracovníků v Praze, 1949; Úkoly strany při dalším rozvíjení údernického hnutí a zpevňování norem, 1950; Plán investic – základní úkol v plánu 1951, 1950; K některým vnitrostranickým otázkám. Referát J. F. na zasedání ÚV KSČ, 1951; O úkolech komunistů v dopravě. Projev J. F. na celostátní poradě železničářů – komunistů, 1951.

L: PSD 1, s. 202; MČE 2, s. 512; ČBS, s. 152; Tomeš 1, s. 334–335; Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, 1953; E. Löbl, Svedectvo o procese s vedením protištátneho sprísahaneckého centra na čele s Rudolfom Slánskym, Bratislava 1968, passim; A. London, Doznání, 1969, passim; J. Pelikán, Potlačená zpráva. Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949–1968, Wien 1970; K. Kaplan, Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, 1992, passim; týž, Majetkové zdroje KSČ v letech 1945–1952, 1993; týž, StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka, 2002, passim; Politické procesy v Československu po r. 1945 a „případ Slánský“, J. Pernes – J. Foitzik (eds.), 2005, passim; M. Moulis, Oběti strůjců justičních vražd, in: Přísně tajné! 1/2007, s. 97–110; K. Kaplan, Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský, 2009, passim; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 371; J. Lžičařová, J. F. – Muž ve stínu Rudolfa Slánského, 2013 (magisterská práce, FF UP, Olomouc); M. Doležalová, J. F. (1909–1952), http://www.ustrcr.cz/cs/josef-frank-1909-1952 (stav k 11. 11. 2014); Rudé právo 22. 8. 1963, s. 2. K Eduardu a Vítězslavu F. http://cs.wikipedia.org/ (stav k 11. 11. 2014, též heslo Vítězslav Frank – s odkazy na další zdroje).

P: MZA, Brno, sb. matrik, Prostějov – U sv. Kříže, sv. XXXIV, fol. 155; Archiv bezpečnostních složek, Praha, fond Ministerstvo národní bezpečnosti, kartony 4/1, 4/2, 4/3a-b, 4/5, sv. 34–38, vyšetřovací spis J. Franka Z 1480; NA, Praha, fond Policejní ředitelství Praha II, prezidium 1931–1940, karton 727, sign. 42/G-7/8; fond KSČ-ÚV, Komise pro prošetřování politických procesů v období 1949–1954 (Komise I.), sv. 10, arch. j. 160–168; fond Generální prokuratura Praha – neuspořádáno, rehabilitační řízení Nejvyššího soudu z r. 1963, č. j. 1 T2031/63.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil