FRANTIŠEK II. (I.) 12.2.1768-2.3.1835

Z Personal
FRANTIŠEK II. (I.)
Narození 12.2.1768
Místo narození Florencie (Itálie)
Úmrtí 2.3.1835
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu

FRANTIŠEK II. (I.), * 12. 2. 1768 Florencie (Itálie), † 2. 3. 1835 Vídeň (Rakousko), císař římský (jako František II., 1792–1806), císař rakouský (od 1804), král uherský a český (jako František I.)

Byl nejstarším synem velkovévody toskánského, pozdějšího císaře Leopolda II., a Marie Ludviky, španělské infantky z rodu Bourbonů. Vyrůstal a byl vychováván na dvoře svého otce ve Florencii, v šestnácti letech ho povolal bezdětný strýc císař Josef II. do Vídně, kde byl F. pod jeho dohledem jako budoucí následník trůnu zasvěcován do státních záležitostí. Temperamentní Josef byl se svým synovcem, nenadaným, nudným a bez hlubších zájmů, značně nespokojen a často mu to dával pocítit. Nedostatek talentu vyrovnával mladý arcivévoda pílí a houževnatostí.

Nástupcem Josefa II. se stal F. otec Leopold, ale ten nečekaně zemřel již po dvou letech vlády, a tak F. nastoupil v březnu 1792 na trůn. Ještě téhož roku byl korunován římským císařem a také králem uherským a českým. Už necelé dva měsíce po nástupu k moci, 20. 4. 1792, mu vypověděla válku Francie: Boje s revoluční a napoleonskou Francií pak vyplnily více než dvacet let jeho vlády. Od počátku F. panování byl patrný jeho odklon od osvícenských reforem obou předchůdců na trůně. To u něho nakonec vyústilo v odpor ke všem novinkám a vedlo ke konzervativnímu, byrokratickému způsobu vlády. Ten byl dán na jedné straně jeho osobním založením, podezíravostí a odporem ke změnám, na straně druhé strachem před revolucí, která ve Francii likvidovala monarchii a ohrožovala i habsburské státy. S opozičníky (sympatizanty s revolucí ve vlastní zemi) se vyrovnal velmi tvrdě, když s nimi dal 1794 a 1795 uspořádat dva odstrašující takzvané jakobínské procesy, ve kterých padly i rozsudky smrti. Ostatní kritikové jeho vlády, zejména z řad bývalých josefinistů, se podrobili novému režimu nebo se stáhli do ústraní.

Za obnovené absolutní formy vlády zavládla mezi obyvatelstvem atmosféra nejistoty a obav před zásahy státní moci. Zostřená cenzura, sledování podezřelých osob tajnou policií, kontrola poštovní korespondence a obnovený vliv katolické církve vedly k tomu, že byl potlačen každý projev svobodného myšlení. Špehování osob, denunciantství a tajné procesy patřily v Rakousku ke každodennímu pořádku. Dlouhé války s Francií, končící mnohokrát porážkou, ruinovaly rakouské hospodářství a vyvolaly inflaci papírového oběživa. Spolu s tím klesala i mezinárodní reputace habsburské monarchie. Napoleonská Francie se stále více prosazovala v politice Německé říše a nakonec způsobila její zánik. V předtuše neodvratného pádu Svaté říše římské národa německého a v zájmu zachování císařského titulu pro svou dynastii přijal František 1804 zcela netradiční titul císaře rakouského. Tento právní nonsens způsobil, že o dva roky později skončily staleté vztahy Habsburků k říši, a tím vlastně zanikly také vazby země Koruny české a českého krále jako prvního z kurfiřtů k tomuto prastarému státnímu útvaru, poté co Napoleon 1806 říši zlikvidoval úplně. Rakousko bojovalo s revoluční a napoleonskou Francií celkem v pěti válečných koalicích: 1. protifrancouzská koalice (1792–1797) skončila ztrátovým mírem v Campo Formio, 2. koalice (1799–1801) vedla k porážce v bitvách u Marenga a Hohenlindenu, 3. koalice (1805) vyústila v porážku u Slavkova a 4. koalice (1809) byla po dílčím úspěchu u Aspernu zpečetěna neúspěšnou bitvou u Wagramu. Rakousko po ní kleslo na mocnost druhého řádu a stalo se hříčkou v rukou francouzské politiky, mnohdy s proměnlivým rozsahem státního území. Až po Napoleonově porážce v Rusku – tohoto tažení se navíc rakouské pomocné sbory účastnily – se Rakousko přidalo k páté koalici z roku 1813, která porazila Francouze v říjnu 1813 u Lipska a přivedla spojenecké armády zjara následujícího roku až do Paříže.

Habsburský stát (včetně českých zemí) války s Francií hluboce poznamenaly. Populace rakouských zemí byla následkem průtahů vojsk a cizí okupace sužována hladem a epidemiemi a musela se také podílet na placení vysokých válečných reparací vítězi. Státní dluh a postupující inflace vyvolaly 1811 státní bankrot, kterým byla rakouská měna znehodnocena v poměru 1 : 5. Bankrot přivedl velké množství obyvatel na mizinu. Státní dluh však dále narůstal, nutil tak stát k drastickým úsporám a většímu daňovému zatížení obyvatelstva. Na druhé straně bylo progresivním opatřením vlády zavedení nového Všeobecného občanského zákoníku z téhož roku, přijatého patrně pod silným vlivem podobných zákonů napoleonské Francie, který poprvé v dějinách stanovil rovnost všech občanů mocnářství před zákonem bez rozdílu jejich společenského postavení.

Diplomatičtí zástupci vítězů nad Napoleonem se sešli na podzim 1814 na Vídeňském kongresu (11. 11. 1814 – 9. 6. 1815), který rozhodl o novém uspořádání evropských poměrů včetně stanovení hranic států. Rakousko, které se zařadilo mezi vítěze a stalo se opět uznávanou velmocí, si na kongresu podrželo silný vliv. Jedním z hlavních a nejvlivnějších aktérů kongresového jednání byl rakouský zástupce kníže Klemens Václav Lothar Metternich, od 1809 ministr zahraničí a od 1821 státní kancléř. S jeho jménem se pojí dodnes celá éra rakouských i evropských dějin let 1815–48; jeho vliv na vnitřní i zahraniční politiku státu byl významně větší než panovníkův. Policejní režim však trval dále: Vedle knížete Metternicha tak dosáhl velmi vlivného postavení ve státě policejní ministr hrabě Josef Sedlnitzky.

Zatímco v italských provinciích monarchie, Lombardii a Benátsku, rostla nespokojenost s rakouskou vládou a projevovala se řadou spiknutí tajné revoluční organizace karbonářů a v Uhrách se objevily náznaky politického života, když se celouherský sněm postavil 1825 proti císařským výnosům o daních a odvodech rekrutů, v českých zemích byl v následujících desetiletích relativní klid, narušovaný jen lokálními vzpourami a pasivní rezistencí poddaných proti robotě, které však byly vždy rychle potlačeny.

Jako císař byl F. typem zkostnatělého byrokrata, vládnoucího zcela v zajetí protokolů, paragrafů a úředních dokumentů, které svědomitě studoval. Sám o sobě prohlašoval, že by byl dobrým dvorním radou, a také tak vystupoval a jednal. Státní správa by byla nepochybně výkonnější, kdyby zrušil přemíru zbytečných kanceláří, komisí a rad a nahradil je zastupitelskými orgány. Také kancléř Metternich, který měl dost zdravého úsudku, aby poznal, že i autokratické režimy potřebují výkonnou správu, několikrát navrhoval císaři její reorganizaci. F. se změnám vytrvale bránil a také svému nástupci Ferdinandovi zanechal vzkaz: „Vládni a nic neměň!“

F. byl čtyřikrát ženat. První žena, württemberská princezna a švagrová ruského cara Alžběta Vilemína (1767–1790), zemřela už po roce při porodu, druhá manželka Marie Terezie (1772–1807), jeho sestřenice a dcera neapolského krále, mu porodila dvanáct dětí a podlehla při porodu třináctého; jejími potomky byli všichni pokračovatelé Františkovy rodové linie. Třetí ženou se stala Marie Ludovika (1787–1816) z rodu Modena d’Este, která zemřela po osmi letech bezdětného manželství na tuberkulózu. Čtvrtá manželka, Karolina Augusta Bavorská (1792–1873), přežila císaře o třicet osm let; i tento svazek zůstal bez potomků. Z F. dětí je třeba zmínit nejstarší dceru Marii Luisu (1791–1847), provdanou 1810 za císaře Napoleona, a následníka trůnu a budoucího císaře Ferdinanda V. (1793–1875). Jeden z mladších synů, František Karel (1802–1878), byl otcem budoucího císaře Františka Josefa I. Z četných císařových sourozenců sehráli významnější roli jeho tři bratři – Ferdinand III., velkovévoda toskánský, arcivévoda Karel, známý vojevůdce, a liberální arcivévoda Jan.

F. byl, stejně jako všechny čtyři jeho manželky, pohřben ve vídeňské císařské hrobce při klášteře kapucínů. V Praze ho dodnes připomíná pomník s navrácenou (2003) císařovou sochou na nábřeží Vltavy od Josefa Maxe; jeho jméno také nesou západočeské Františkovy Lázně.

L: RSN 3, s. 219–220; ADB 7, s. 285–290; OSN 9, s. 636–638; MSN 2, s. 863; MČE 2, s. 515; SBS 2, s. 120; NDB 5, s. 358–361; ÖBL 1, s. 348–349; J. Prášek, Dějiny Čech a Moravy nové doby X. Panování císaře a krále F. I. 1792–1835, 1905, passim; W. Tritsch, Franz von Österreich. Der Kaiser des „Gott erhalte“, Leipzig – M. Ostrau 1937; V. Bibl, Kaiser Franz, der letzte römisch-deutsche Kaiser, Leipzig–Wien 1958; H. Drimmel, Kaiser Franz. Ein Wiener übersteht Napoleon, Wien 1981; týž, Kaiser Franz von Österreich. Kaiser des Biedermeier, Wien 1986; B. Hamannová a kol., Habsburkové – životopisná encyklopedie, česky 1996, s. 128–132 a passim; D. Uhlíř, František II. (I.), in: Čeští králové, M. Ryantová – P. Vorel (eds.), 2008, s. 509–519, 583; P. Bělina – M. Hlavačka – D. Tinková, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XI. a (1792–1860), 2013, passim; J. Rak, Zachovej nám, Hospodine. Češi v rakouském císařství 1804–1918, 2013, passim.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Dušan Uhlíř