FREJKOVÁ Eliška 3.10.1907-3.8.1990

Z Personal
Eliška FREJKOVÁ
Narození 3.10.1907
Místo narození Hamburk (Německo)
Úmrtí 3.8.1990
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec

FREJKOVÁ, Eliška (též Alžběta, pův. jm. Warnholtzová, Elisabeth, též Elsbeth), * 3. 10. 1907 Hamburk (Německo), † 3. 8. 1990 Praha, herečka, divadelní režisérka, účastnice 2. odboje

Otec Ernst August Warnholtz byl obchodníkem, matka Ida Marianne pocházela ze zámožné hamburské obchodnické a rejdařské rodiny Rupertiů. Po maturitě na gymnáziu v Essenu (1927) F. studovala soukromě herectví u Ilke Grüningové v Berlíně. 1929 obdržela Reinhardtovu cenu, která byla každoročně udílena nejlepšímu absolventovi německých divadelních škol, a odešla do Prahy, kde získala angažmá v Novém německém divadle (Neues deutsches Theater). Na jeho scéně vytvořila 1929–38 v inscenacích klasických i moderních autorů přes sedmdesát rolí komediálního a tragického žánru. Účinkovala mj. v hrách W. Shakespeara (Večer tříkrálový; Komedie omylů; Julius Caesar; Hamlet), Molièra (Tartuffe), J. W. Goetha (Nálada zamilovaného; Spoluviníci; Faust), F. Schillera (Vilém Tell; Smrt Valdštejna), G. Büchnera (Dantonova smrt), H. Ibsena (Opory společnosti; Peer Gynt; Nepřítel lidu; Nora), A. Strindberga (Kamarádi), G. Hauptmanna (Před západem slunce; Kolega Crampton; Tkalci), O. Wilda (Vějíř lady Windermerové; Ideální manžel), G. B. Shawa (Pygmalion), L. N. Tolstého (Živá mrtvola), N. V. Gogola (Hráči) či E. Konráda (Kvočna).

Ve třicátých letech začala sympatizovat s radikální levicí. Formálním sňatkem nabyla 1934 československé občanství. Vyhnula se tak restrikcím hrozícím pracovníkům německých divadel bez československé státní příslušnosti a získala v ČSR politický azyl. Současně navázala přátelství s herečkou a divadelní funkcionářkou Ellie Schliesserovou (Hana Herfurtová), která ji uvedla do prostředí německé antifašistické emigrace v Praze. Patrně pod jejím vlivem F. 1935 vstoupila do KSČ a spoluzaložila komunistickou buňku v činohře Nového německého divadla. Zároveň působila v odborové organizaci divadla. 1935–36 organizovala se svým kolegou W. Taubem úspěšný zápas za zlepšení existenčních podmínek herců, jehož výsledkem byla úprava desetiměsíčních pracovních smluv na kontrakty s celoroční platností. Učila se česky a byla stoupenkyní úzké česko-německé kulturní spolupráce. 1935 se stala tajemnicí levicového Klubu českých a německých divadelníků (Klub der tschechischen und deutschen Bühnenangehörigen), kde spolupracovala s V. Vydrou st., K. Dostalem, F. Salzerem, O. Fischerem, H. Theinem, J. Voskovcem, J. Werichem, E. F. Burianem ad. Podílela se na přípravě proslulé dvojjazyčné česko- německé inscenace komedie J. N. Štěpánka Čech a Němec (1936), kde německé postavy hráli manifestačně Češi a české postavy Němci. Byla činná v mnoha antifašistických spolcích, zejména v klubu Die Tat. Pomáhala opatřovat finanční prostředky na pomoc uprchlíkům z Německa.

Po uzavření Nového německého divadla odjela na podzim 1938 nakrátko do Londýna, aby hledala pomoc u Britského hereckého odborového svazu (British Actor’s Equity) pro herce z ČSR ohrožené nacismem. V březnu 1939 emigrovala do Velké Británie, kde se nejvíce pohybovala v prostředí německy mluvících umělců-exulantů (označovali se jako Die schaffende Emigration, tj. Tvůrčí emigrace). Již v květnu 1939 hrála v aktovce B. Brechta Der Spitzel (Špicl), jejíž uvedení zaštítil Svaz svobodných Němců pro kulturu (Freier Deutscher Kulturbund) v Londýně. Pod jeho hlavičkou účinkovala i později v dalších kulturních programech. Od 1939 konferovala scénická pásma, režírovala, hrála v kabaretní scéně 24 černých ovcí (24 Schwarze Schafe), která se 1940 přejmenovala na Malou scénu (Die Kleine Bühne). Během druhé světové války působila rovněž v německém vysílání Evropské sekce BBC. Podílela se také na kulturních aktivitách československé emigrace (zvláště v Klubu česko-britského přátelství) a pravidelně spolupracovala s českými umělci. V exilu začala žít s komunistickým ekonomem a publicistou Ludwigem Freundem (od 1945 Ludvík Frejka), za kterého se 1946 provdala. V Londýně se jim narodila dcera Hana F. (* 17. 1. 1945), pozdější herečka a zároveň respektovaná interpretka židovských písní; nad osudem svých rodičů se zamýšlí v knize Divný kořeny (2007).

Po návratu do ČSR 1945 F. přijala české jméno a pokusila se vrátit k herecké práci. 1951–52 působila v Divadle S. K. Neumanna, kde si zahrála jednu roli (Rozárka, L. Stroupežnický, Naši furianti) a vyzkoušela si profesi asistentky režie (H. W. Kubsch, První kroky). Ztvárnila rovněž postavu německé učitelky hudby ve středometrážním snímku Nerozumím režiséra V. Čecha (1947). Poté co byl Ludvík Frejka odsouzen v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským k trestu smrti a popraven (1952), musela z divadla odejít. Jako hluboce přesvědčená komunistka uvěřila ve vinu svého manžela. Přesto byla zbavena členství ve straně a 1953 s dcerou nuceně vystěhována do Janova nad Nisou. Pracovala jako dělnice v podniku Textilana a příležitostně v Jablonci nad Nisou režírovala ochotníky. Po rehabilitaci svého manžela se 1963 vrátila do Prahy a dostala zpět stranickou legitimaci. Vystudovala dálkově divadelní režii na DAMU (absolvovala 1966). Navázat na předchozí dráhu se jí ale už výrazněji nepodařilo. 1963–65 pracovala jako dramaturgyně Městských divadel pražských, kde se jednou uplatnila i jako asistentka režie (M. Krleža, Legenda o sv. Ancille). 1965–66 byla režisérkou Divadla Maringotka. Až do odchodu do důchodu působila na ministerstvu kultury, kde organizovala přehlídky profesionálních divadel. Na počátku sedmdesátých let ještě pro Divadelní ústav zpracovala dokumentaci o činohře Nového německého divadla 1918–38. Nepatrnou stopu zanechala na filmovém plátně v postavách staré Němky (Adelheid, 1969) a nacistické dozorkyně (…a pozdravuji vlaštovky, 1972). Zahrála si také ve studentském filmu V. Drhy Ceremonial (1966) a v televizním snímku Jaroslava Macha Chvojka (1970). Po srpnu 1968 vystoupila z KSČ. Dožila v Praze.

L: BHDE 2, s. 1209; Fikejz 1, s. 290 (s chybami); Kosch, s. 2996–2997; Handbuch des deutschsprachigen Exiltheaters 1933–1945 3 (L–Z), München 1999; A. Becker-Cajthamlová, Klub der tschechischen und deutschen Bühnenangehörigen. Interscaena 73, in: Acta scaenographica 3, 1973, č. 4, s. 41; H. Schneider, Exiltheater in der Tschechoslowakei 1933–1938, Berlin 1979, s. 51, 57, 72, 81, 239–240; týž, Exil in der Tschechoslowakei, in: Exil in der Tschechoslowakei, in Grossbritannien, Skandinavien und in Palästina. Kunst und Literatur im antifaschistischen Exil 1933–1945, Bd. 5, Leipzig, 1980, s. 126, 128; K. Kaplan, Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, 1992, s. 250; B. Srba, Múzy v exilu, 2003, s. 129, 132–134, 155, 167, 196, 253, 262, 277, 284, 518, 525, 530, 535, 542, 578, 808; I. Margolius, Praha za zrcadlem, 2007, s. 251; H. Frejková, Divný kořeny, 2007, passim; táž, Moje máma – herečka Elsbeth Warnholtz, in: Babylon 19, 2010, č. 15–16, literární a výtvarná příloha, s. III; H. Schneider, Meine böhmische Ecke. Erinnerung an ein Projekt, Berlin 2007; A. Vránová, Osud rodiny Ludvíka Frejky na pozadí politického procesu, 2010 (bakalářská práce, FF UJEP, Ústí nad Labem); J. Ludvová, Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945, 2012, s. 15, 439, 458, 506, 509, 520, soupisy – příloha knihy, CD, s. 275–276; M. Doležalová, Ludvík Frejka, původním jménem Ludwig Freund (1904–1952), http://www.ustrcr.cz/cs/ludvik-frejka-ludwig-freund (stav k 11. 11. 2014).

P: Divadelní ústav, Praha, E. F., dokumentace německých divadel v Praze 1918–1938, rkp. cca 1972; E. F., Klub českých a německých divadelních pracovníků, rkp. 1972; Archiv bývalé Akademie der Künste, Berlin; E. F., Der Tschechisch-deutsche Bühnenklub: Ein Bericht typoscript.

Zdeněk Doskočil