FRIŠTENSKÝ Gustav 11.5.1879-4.4.1957

Z Personal
Gustav FRIŠTENSKÝ
Narození 11.5.1879
Místo narození Kamhajek (č. o. Křečhoř /u Kolína/)
Úmrtí 4.4.1957
Místo úmrtí Litovel
Povolání 72- Sportovec nebo činitel tělesné kultury
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 442-443

FRIŠTENSKÝ, Gustav, * 11. 5. 1879 Kamhajek (č. o. Křečhoř /u Kolína/), † 4. 4. 1957 Litovel, zápasník

Byl synem Aloise a Kateřiny F. Po skončení obecné školy v Křečhoři se odešel učit ke kováři, ale zranění při úklidu kovárny ho přivedlo k řeznickému řemeslu. Vyučil se v Kolíně, jako tovaryš začal pracovat v Kouřimi a 1899 odešel ke strýci do Brna.

Od mládí F. pozorně sledoval vystoupení profesionálních zápasníků v putujících cirkusech na venkově a předsevzal si, že jednou některého z nich vyzve k utkání. V Brně nastoupil do Sokola a posléze mezi siláky v SK Hellas Brno. Záhy překonal soupeře v brněnském klubu ve vzpírání břemen a úspěšně vzdoroval starším a zkušenějším protivníkům. Stal se nejlepším klubovým borcem, 1901 získal titul mistra Moravy, 1902 zvítězil na amatérském mistrovství zemí Koruny české a současně na brněnském šampionátu o mistra Rakouska. Svoji sílu a techniku uplatňoval i v hodu diskem, v němž na závodech několikrát předčil i atlety specialisty, např. F. Součka či M. Šusteru. Počátkem února 1903 odjel do Rotterdamu, kde získal titul amatérského mistra Evropy v zápase, když během necelého dne porazil všechny soupeře.

Po návratu do Brna ztratil zaměstnání, což ho přivedlo na profesionální zápasnickou dráhu. Porážel soupeře (původně pod různými pseudonymy) na turnajích a exhibicích v Rakousku i v Německu. Reklamě posloužila legenda, která předcházela jeho utkání se stejně zdatným a úspěšným Josefem Šmejkalem z KA Žižka Praha. V jejich zápolení mělo jít o přízeň jisté Fanynky Horákové, neteře majitele pražské restaurace U Bílé labutě. F. sice zvítězil, ale jeho manželkou se stala 1908 Miroslava, roz. Ellederová (1888–1947), dcera sládka v Litovli, jež ho provázela i do zahraničí. Na pozvání vynikajícího zápasníka Georga Luricha, reprezentanta carského Ruska, odcestoval k zápasům do Helsinek a Petrohradu; ruský zájezd zopakoval 1908. Profesionálním řecko-římským zápasům se věnovali i jeho bratři Karel (1881–1932), Josef (1885–1964) a František (1887–1965), který spolu s F. absolvoval zájezdy do Argentiny a Brazílie (1911) a do Spojených států (1913/14), které byly nadšeně sledované americkými krajany.

V první světové válce byl F. odveden a narukoval do Mladé Boleslavi, ale nikdy nebyl povolán na frontu a zůstal v zázemí. Po 1918 se jako čtyřicetiletý znovu vrátil na zápasnickou žíněnku. Neuspěl na tzv. Pershingově olympiádě 1919, ale nové úspěchy zaznamenával na profesionálních turnajích v pražské Lucerně i na dalších místech. Ve vyzývacích zápasech, provázených hlučnou reklamou, porážel mnohem mladší české i zahraniční soupeře. Zvítězil rovněž na evropském mistrovství profesionálních zápasníků (1929) a získal druhou cenu v soutěži o Zlatý pohár slovanských zápasníků (1931).

Jméno úspěšného zápasníka se stalo příslovečným pro rčení „je silný jako F.“. Převzalo je do názvu i několik těžkoatletických klubů (1905 v Českých Budějovicích, 1907 ve Vídni, dále Česká Třebová, Bratislava, Praha-Břevnov, Brandýs nad Labem). Pro mnohé soutěže F. pořizoval a daroval cenné pásy, poháry, medaile a další trofeje. Jeho účast nepřestávala přitahovat obecenstvo na podniky pořádané První lidovou zápasnickou a rohovnickou akademií v Československu, kterou založil promotor J. Hájek. F. se nevyhýbal vystupování v cirkusové manéži, a i ve starším věku trénoval zápasnickou techniku a posiloval. Udržoval přátelské vztahy s řadou osobností politického i kulturního života.

Popularitu F. chtěl využít filmový režisér a podnikatel R. Měšťák, který jej obsadil do titulní role historického filmu Pražský kat (1927), snímek však neuspěl, nepřinesl tedy ani finanční zisk. Nadlouho se stal předmětem sporů F. (byl i jedním ze spoluproducentů) s manžely Měšťákovými. F. pak odmítl hlavní úlohu ve filmu Golem, ale svolil vystoupit ve vedlejší úloze kováře ve snímku Boží mlýny, natočeném podle románu Jana Vrby.

Ve snaze zajistit si finanční stabilitu pronajali si 1927 F. a jeho bratr František zbytkový statek Lužice u moravského Šternberku. Vlastenecky založení sourozenci dali v převážně německé oblasti postavit českou hraničářskou školu a přispívali na národní akce. Statek v letech hospodářské krize nepřinesl očekávaný výnos, po záboru pohraničí 1938 ho museli opustit a po osvobození se nakonec stal součástí Státního statku Šternberk.

Vlastenecky ostře vyhraněný F. se nedokázal smířit s německou okupací. Koncem léta 1943 ho navštívil v Litovli zástupce olomoucké pojišťovny Patria a jednal s ním o spojení s odbojem. F. mu nabídl pravidelný finanční příspěvek; odbojová skupina působící v Olomouci a v Litovli však byla v únoru 1944 rozprášena a F. byl při návštěvě Prahy zatčen. Po krátkém pobytu na Pankráci byl převezen do Olomouce a později do Kounicových kolejí v Brně, odtud k soudu do německé Vratislavi. V procesu, v němž bylo několik obžalovaných odsouzeno k trestu smrti, byl osvobozen a před převozem do Mauthausenu jej pravděpodobně zachránil úplatek, který jeho manželka poskytla jednomu z velitelů olomoucké věznice.

Po osvobození se začala prosazovat koncepce amatérského sportu, který se měl zbavit podnikatelských aktivit; tuto myšlenku F. odmítal přijmout. Nepřipouštěl si ani pokračující věk, nadále zápasil v cirkusech a chystal se na činnost organizátora a promotora profesionálních turnajů a vystoupení. 1946 se dostal do sporu s vedením Unie (Československého svazu) profesionálních zápasníků, jehož byl jednatelem; funkcionáře Unie obviňoval z kolaborace s Němci a vynášel vlastní zásluhy. Naposledy zápasil v dubnu 1948 v Ostravě.

Problémy se statkem v Lužicích i smrt manželky v březnu 1947 prohloubily F. potíže. Stával se legendou, ale chybělo mu veřejné uznání jeho zásluh. Vydal vlastním nákladem vzpomínky (1950), ale knihkupci je odmítali, o jeho přednášky nebyl zájem. Štědrý mecenáš, který dříve rozdával peníze i věcné dary a v době nouze i potraviny, se ocitl bez finančních prostředků. Marně žádal o přiznání důchodu a jen těsně unikl potrestání za nepovolený prodej svých memoárů. Hrozila mu ztráta domu v Litovli, kde si zřídil vlastní sportovní muzeum, o jeho sbírky neprojevilo větší zájem ani Státní muzeum tělesné výchovy a sportu. Jen malou satisfakci znamenalo udělení titulu zasloužilého mistra sportu v dubnu 1956. Pohřben byl v Litovli (datum úmrtí se mylně udává také 6. 4.).

Teprve posmrtně se F. dočkal ocenění. Na rodném domku mu byla odhalena pamětní deska, stejně jako na vile v Litovli, kde žil 1917–57. Vede k ní ulice Gustava Frištenského. Před litovelskou sokolovnou má také sochu od J. Fingera (2013).

D: Můj vývoj na zápasnické dráze 1, 1914 (druhý díl nevyšel); Stručné vzpomínky ze čtyř dílů světa a vzpomínky ze šesti protektorátních žalářů, které pořídil mistr G. F., 1950.

L: ETK 1/1, s. 207; 2/1, s. 163; Osobnosti Olomouckého kraje 1850–2008, 2008, s. 37n.; Č. Vašák, Jenom zápasník?, in: Zlato, stříbro, bronz, 1969, s. 66 až 74; J. Lacina – J. Prchal, G. F. Příběhy nejslavnějšího českého zápasníka, 1970; J. Davídek, Od F. k Máchovi, 1979, s. 33–47; ČBS, s. 156; Tomeš 1, s. 345; M. Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 1, 1998, s. 164; B. Ditrych, S pozdravem Sportu zdar G. F., 2003; U. Frištenská – P. Ševčík, Silný jako F., 2011; http://www.gustavfristensky.cz/ (stav k 11. 11. 2014).

P: NM, Praha, oddělení dějin tělesné výchovy a sportu, osobní pozůstalost.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Miloslav Martínek