FRINT Jakob 4.12.1766-11.10.1834

Z Personal
Jakob FRINT
Narození 4.12.1766
Místo narození Česká Kamenice
Úmrtí 11.10.1834
Místo úmrtí St. Pölten (Rakousko)
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 438-439
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55932

FRINT, Jakob, * 4. 12. 1766 Česká Kamenice, † 11. 10. 1834 St. Pölten (Rakousko), římskokatolický biskup, teologický spisovatel, pedagog

Syn punčocháře Johanna Georga F. a Rosalie, roz. Schönové. Od 1780 studoval na základě stipendia gymnázium v korutanském Klagenfurtu. Filozofické ročníky jako předstupeň k univerzitnímu studiu absolvoval 1786–88 na lyceu v Lublani. Byl rozhodnut stát se knězem, přesto však odmítl vstoupit do některého ze státem ovládaných a císařem Josefem II. zřízených generálních seminářů, jejichž „necírkevní duch“ jej odrazoval, proto se 1788–90 ve Vídni věnoval právním vědám. Přimkl se k dómskému kazateli u sv. Štěpána Josephu Wagnerovi, bývalému jezuitovi a stoupenci katolické reformy. Když Leopold II. 1792 zrušil generální semináře, stal se F. (spolu s pozdějším dvorním kaplanem a profesorem církevních dějin na vídeňské univerzitě Vinzenzem Darnautem) jedním z prvních seminaristů u sv. Štěpána (seminář založil kardinál arcibiskup Christoph Anton Migazzi). Tamní teologické studium bylo zaměřeno především na duchovní praxi. Po jeho ukončení byl F. 1795 vysvěcen a nastoupil v dolnorakouském Pillichsdorfu jako kooperátor; vynikal v pastorální péči o mládež a zájmem o veřejné zaopatřovací a školské ústavy. Současně si prohluboval teologické vědomosti.

Rozhodující obrat v jeho životě nastal 1801, kdy jej císař František II. jmenoval jedním z dvorních kaplanů ve Vídni pod vedením dvorního a hradního faráře. Střídavě s ostatními kaplany konal bohoslužby ve dvorní kapli a v neděli kázal. 1803–04 působil jako prefekt arcibiskupského semináře, kde získal cenné zkušenosti s výchovou kněží. 1804 slavil úspěch v oblasti státem řízené katolické obnovy v Rakousku poté, co u císaře spolu s Darnautem vymohl zavedení povinných církevních věd do filozofických ročníků škol. F. byl jmenován profesorem tohoto oboru na vídeňské univerzitě a sepsal příručku Handbuch der Religionswissenschaft. Dílo mělo sjednotit rozmanitost pastorálních učení, která trvala od Josefa II. Císařským dekretem bylo předepsáno jako oficiální učebnice pro univerzity a teologická učiliště monarchie. Mělo dát katolické církvi jakožto instituci podporující státní moc nástroj ke konformní výchově vůči státu. Kniha však byla od počátku kritizována studijní komisí jako příliš rozsáhlá, abstraktní i velmi nákladná a F. ji musel stále přepracovávat. 1808 mu byla – oficiálně ze zdravotních důvodů, ve skutečnosti zřejmě kvůli kritice jeho spisu Ueber Standes-Wahl – přidělena zemská knížecí fara v Laa an der Thaya, kde za francouzské okupace 1809 značně trpěl. 1810 získal znovu vlivné postavení, byl povolán zpět do Vídně jako dvorní a hradní farář a 1822 se stal i zpovědníkem císaře. Díky tomu mohl prostřednictvím dvorních kaplanů, kteří byli jmenováni podle jeho návrhů a obsazovali vlivné církevní úřady, i zásluhou vlastní iniciativy významně ovlivňovat přechod od josefinismu ke katolické obnově. 1813 založil a do 1826 redigoval čtvrtletník Theologische Zeitschrift. 1812 ve spise Bemerkungen navrhl koncept dalšího vzdělávání kněží ve formě semináře (v mnohém podobný návrhům profesora pastorální teologie Johanna Michaela Sailera z Landshutu). Na základě císařského pokynu byl 1816 založen Vyšší vzdělávací ústav pro světské kněží sv. Augustina ve Vídni (Höhere Bildungsanstalt für Weltpriester zum Hl. Augustin in Wien), který fungoval až do konce monarchie jako ústřední vzdělávací instituce svého druhu. Byla kontrolována císařem a zavázána rakouské státní církvi. 1816–26 ji F. jako její první představený zásadně formoval myšlenkově i organizačně. Tímto jediným nadnárodním duchovním vzdělávacím ústavem monarchie (později nazýváno Augustineum nebo Frintaneum) prošlo do konce 1918 na tisíc studentů, kteří většinou uzavřeli teologická studia doktorátem na vídeňské univerzitě. Patřili pak k církevní hierarchii zastávající vysoké úřady v celé monarchii. 1816 byl F. jmenován kanovníkem v Nagyváradu (dnes Oradea, Rumunsko). Působil také jako expert v církevních otázkách. Jeho zájem o výchovu dětí a mládeže 1820 ovlivnil povolání kongregace redemptoristů do Rakouska. Řád, od 1808 reprezentovaný C. M. Hofbauerem, se stal centrem katolické reformy ve Vídni.

V otázce kontroverzního hodnocení F. rozhodující role v případu suspendování Bernarda Bolzana (působil jako univerzitní katecheta v Praze a byl 1819 zbaven úřadu) je třeba vzít v úvahu, že Bolzano byl 1811 zproštěn používání předepsané F. příručky a vyvinul vlastní učební systém. F. sice rozhodující posudek pro odvolání Bolzana sám nenapsal, shrnul však závadná místa z jeho spisů, a byl tak za Bolzanův osud zásadně zodpovědný. 1820 byl F. pověřen vyšetřením případu Bolzanova žáka a rektora kněžského semináře v Litoměřicích Michaela Josefa Fesla, jenž byl obviněn z velezrady a uvězněn. Ostrá obžaloba nedostatečného dozoru, kterou F. vznesl proti litoměřickému biskupovi a Feslovu protektorovi Josefu Františku Hurdálkovi, vedla 1823 k biskupově rezignaci. V téže době se stal F. předmětem kritiky sám, a to pro metodické nedostatky a racionalistické tendence své příručky; její anonymní a do italštiny špatně přeložené vydání se dokonce dostalo na církevní index. I přesto však byl stále více vystavován útokům právě ze strany josefínsky orientovaného úřednictva. To jistě přispělo k jeho jmenování (1827) biskupem diecéze St. Pölten (již tradičně pokládané za jakýsi druh zajištění duchovních na stáří), a tím vzdálení od Vídně. Na rozdíl od svých předchůdců však v novém okruhu působnosti postupoval – a to i navzdory nemoci – velmi energicky. Prováděl přísné vizitace, formoval kněžský dorost a horlivě kázal. Vzorovým výsledkem jeho sociálního úsilí bylo založení Industriální školy pro chudé dívky, první školy svého druhu v Rakousku, kterou F. v závěti ustanovil svou univerzální dědičkou.

D: výběr: Handbuch der Religionswissenschaft für die Candidaten der Philosophie 1–6, Wien–Baden–Triest 1806–1808; Der Geist des Christenthums von seiner wohlwollenden Seite dargestellet 1–2, Wien 1808; Ueber Standes-Wahl mit einer Uebersicht der Pflichten, Vortheile und Beschwerden der höheren Stände für die Candidaten der Philosophie, Wien–Triest 1808; Beyträge zur Belehrung und Veredlung der Menschen 1–9, Wien ua. 1811–1819; Bemerkungen über die intellectuelle und moralische Bildung der heranwachsenden Clericer und über ihre Fortsetzung bey wirklichen Seelsorgern. Nebst einigen Erinnerungen über Erziehung in öffentlichen und Privat-Instituten, tamtéž 1812; Die Feyer der Menschen-Erlösung. Ein Erbauungsbuch für die Fasten, Wien 1812; Leitfaden zum Religions-Unterrichte für die zweyte Humanitäts-Classe an den k. k. österreichischen Gymnasien als nächste Vorbereitung zum philosophischen Religions-Studium, tamtéž 1812; Darstellung der katholischen Lehre von dem heiligen Abendmahle nach den Bedürfnissen der neuern Zeiten, Wien–Triest 1816; Darstellung der höheren Bildungsanstalt für Weltpriester zum h. Augustin in Wien, Wien 1817; Sammlung practischer Vorträge zur Befestigung des Glaubens, der Tugend und Zufriedenheit 1–3, tamtéž 1820 až 1827; Fastenpredigten, vorgetragen in der Domkirche zu St. Pölten…, 1–6, Wien 1829–1834.

L: ADB 8, s. 91–92; Czeike 2, s. 419; ÖBL 1, s. 369; OSN 9, s. 716; Wurzbach 4, s. 366; Gelehrten- und Schriftsteller-Lexikon der deutschen katholischen Geistlichkeit, F. K. Felder (ed.), 1, Landshut 1817, 3, 1822; F. S. Appel, Dr. J. F. …, in: Neue theologische Zeitschrift 2, 1836, č. 2, s. 210–247; A. Kerschbaumer, Geschichte des Bisthums St. Pölten 2, Wien 1876, s. 419–462; F. Zenotty, Leben und Wirken des seligen Bischofs J. F. von St. Pölten, St. Pölten 1888; C. Wolfsgruber, Die k. u. k Hofburgkapelle und die k. u. k. geistliche Hofkapelle, Wien 1905, rejstřík; L. Schmutzer, Abt und Bischof Dr. J. F. (1810–1834), phil. Diss. Innsbruck, 1925; E. Winter, Bolzano und sein Kreis, Leipzig 1933, rejstřík; týž, J. F., in: Sudetendeutsche Lebensbilder, E. Gierach (ed.) 3, 1934, s. 166–170 (s obr.); L. Leutner, Katechese und Religionsunterricht in Österreich 1, Wien 1955, s. 301–315, 329; E. Hosp, Zwischen Aufklärung und katholischer Reform. J. F. …, Wien–München 1962 (s obr.); W. Goldenits, Das höhere Priester-Bildungs-Institut für Weltpriester zum Hl. Augustin in Wien oder „Das Frintaneum“ bzw. „Das Augustineum“, phil. Diss. Wien, 1969, s. 25–17, 27–28; E. Winter, B. Bolzano. Ein Lebensbild, Stuttgart – Bad Cannstatt 1969, rejstřík; Katholische Theologen Deutschlands im 19. Jahrhundert, H. Fries – G. Schwaiger (eds.) 1, Graz–Wien–Köln 1975, s. 323–347; M. Brandl, Die deutschen katholischen Theologen der Neuzeit 2, Salzburg 1978, s. 73; F. Schragl, in: Die Bischöfe der deutschsprachigen Länder 1785/1803 bis 1945, E. Gatz (ed.), Berlin 1983 (s obr.), rejstřík; J. Regenfelder, Der sogenannte „Bolzano-Prozeß“ und das Wartburgfest, in: B. Bolzano und die Politik, H. Rumpler (ed.), Wien 2000, rejstřík; Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, F. W. Bautz – T. Bautz (eds.), 22, 2003; Das „Frintaneum“ in Wien und seine Mitglieder aus den Kirchenprovinzen Wien – Salzburg und Görz (1816–1918), K. H. Frankl – P. G. Tropper (eds.), Klagenfurt 2006, rejstřík; Das Priesterkolleg St. Augustin „Frintaneum“ in Wien 1816 bis 1918. Kirchliche Elitebildung für den Donau–Alpen–Adria–Raum, K. H. Frankl – R. Klieber (eds.), Wien–Köln–Weimar 2008, rejstřík.

P: Diözesanarchiv St. Pölten, Bestand I/03, Sign. Frint 1.

Hubert Reitterer