FUČÍK Julius 23.2.1903-8.9.1943

Z Personal
Julius FUČÍK
Narození 23.2.1903
Místo narození Smíchov (Praha)
Úmrtí 8.9.1943
Místo úmrtí Berlín-Plötzensee (Německo)
Povolání

47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 48- Politický publicista 68- Redaktor nebo žurnalista 65- Literární historik, kritik nebo teoretik 64- Překladatel

63- Spisovatel

FUČÍK, Julius, * 23. 2. 1903 Smíchov (Praha), † 8. 9. 1943 Berlín-Plötzensee (Německo), novinář, kritik, účastník 2. odboje

Narodil se v rodině Karla F. (1876–1951), soustružníka v Ringhofferově továrně na Smíchově, současně ochotnického herce a zpěváka, od 1912 profesionálního barytonisty a poté inspicienta Městského divadla v Plzni, a švadleny Marie, roz. Motlové (* 1878). Jméno dostal po strýci, hudebním skladateli Juliu F. (1872–1916). Měl dvě sestry: Libuši, provd. Nachtigalovou (1906–1949), a Věru, provd. Roučkovou (1917–1990). Zásluhou otce vynikl 1906–12 jako dětský herec ve Švandově a Intimním divadle na Smíchově. Po přestěhování rodiny do Plzně ještě 1913–15 hrál v Městském divadle. Po maturitě na plzeňské reálce studoval 1921–29 s přestávkami jako mimořádný posluchač na Filozofické fakultě UK v Praze, diplomu nedosáhl. Z učitelů ho nejvíce ovlivnili F. X. Šalda, V. Tille a Z. Nejedlý. 1921–23 pracoval F. jako kancelářský pomocník ve Statistickém úřadě v Praze.

Již na reálce ho přitahovala žurnalistika. 1919–20 uveřejňoval pod pseud. Vašek verše a satirické texty v týdeníku Nebojsa. Sympatizoval s marxistickou levicí sociální demokracie, 1921 vstoupil do KSČ. V první polovině dvacátých let se začal vyhraňovat jako radikálně levicový literární a divadelní kritik. 1922–24 přispíval recenzemi do plzeňského komunistického listu Pravda. Během studií se sblížil s prostředím umělecké avantgardy a spolupracoval s řadou levicových periodik (Proletkult, Socialista, Pramen, Maják). 1925 byl spoluzakladatelem a poté spoluredaktorem studentského časopisu Avantgarda. Od 1926 působil v Devětsilu, po jeho rozpadu ve sdružení marxistických intelektuálů Levá fronta. 1926–28 řídil nakladatelský časopis Kmen, z něhož vytvořil respektovanou literárněkritickou revui. 1927 se stal na popud F. X. Šaldy členem redakční rady časopisu Tvorba. Na podzim 1928, kdy byl před obecními volbami dočasně zastaven komunistický tisk, předal Šalda Tvorbu F., který ji přeměnil ve stranický kulturněpolitický týdeník, zaměřený proti prvorepublikovému režimu a reflektující umění především jako nástroj politického boje. Redigoval ho s přestávkami až do 1938.

Za vnitrostranické krize 1928–29 podporoval úsilí K. Gottwalda o bolševizaci KSČ a stal se redaktorem komunistických periodik (Rudý večerník, Rudé právo), kde uveřejňoval reportáže, literární a kulturněpolitické příspěvky. Na jaře 1929 byl iniciátorem prohlášení dvanácti komunistických intelektuálů polemicky se vymezujících proti stanovisku sedmi spisovatelů, kteří odmítli stalinistický kurs nového vedení KSČ. Za hospodářské krize se jako reportér zúčastnil série dělnických stávek a demonstrací. 1930 navštívil evropskou a středoasijskou část Sovětského svazu; za jeho propagaci byl několikrát odsouzen ke kratším trestům vězení. Po zákazu komunistického tisku 1933–34 založil a řídil zdánlivě apolitický deník Haló noviny. Zároveň žil v ilegalitě, aby se vyhnul nástupu do vězení. 1934–36 byl korespondentem Rudého práva v SSSR, kde se podílel na práci Kominterny a moskevského rozhlasu, opětovně navštívil Střední Asii. Po návratu byl zástupcem šéfredaktora Rudého práva (1936–37), následně řídil Haló noviny (1938) a stále přispíval do Tvorby. Ve dvacátých letech byla jeho přítelkyní studentka Filozofické fakulty UK Marie Vaníčková, později manželka malíře A. Fišárka. Od 1929 žil s Augustou (Gustou) Kodeřičovou, sňatek uzavřeli v červenci 1938. Za druhé republiky, kdy byla zakázána činnost KSČ, spolupracoval pod pseud. jako literární publicista s časopisy Svět v obrazech, Cesta soukromých zaměstnanců, Čin, Včela, Naše cesta, Nová svoboda. Po vzniku protektorátu se skrýval v Praze, od června 1939 žil bez policejního přihlášení u rodičů v Chotiměři (u Domažlic). Překládal z němčiny a psal reklamní texty pro nakladatelství Čin, věnoval se literární tvorbě. Zůstal stranou komunistické rezistence, neboť jako známý intelektuál s bohémskými sklony nebyl považován za vhodného pro ilegální práci. Kromě toho měl F. po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení vnitřní výhrady k válečné strategii Kominterny. Navenek respektoval stranickou linii, od struktur I. ilegálního ÚV KSČ si ale udržoval odstup. Poté co mu v létě 1940 hrozilo zatčení gestapem, odešel do ilegality v Praze, kde žil převážně na Pankráci u rodiny Baxových. Po rozbití I. ilegálního ÚV KSČ navázal v květnu 1941 kontakty s J. Zikou. Pod jeho vedením se s J. Černým, J. Pokorným a M. Krásným od léta 1941 podílel na organizaci II. ilegálního ÚV KSČ (jeho personální složení nebylo definitivně určeno, neboť podléhalo schválení Kominterny, s níž odbojáři neměli od ledna 1941 spojení). F. odpovídal za řízení stranické propagandy a koordinaci práce mezi inteligencí. Redigoval a vydával ilegální Rudé právo, psal do časopisů Česká žena, Dělnické noviny, Trnaveček, Tábor, připravoval první číslo ilegální Tvorby. Od léta 1941 se za pomoci J. Klecana a L. Linharta angažoval při vzniku nadstranického Národně revolučního výboru inteligence, složeného z řad představitelů české vědy a kultury (předseda V. Vančura).

V dubnu 1942 byl náhodou zatčen při razii gestapa v pankráckém bytě manželů Jelínkových. 1942–43 vězněn na Pankráci a vyšetřován v Petschkově paláci. Odolal počátečnímu mučení. Za druhého stanného práva se rozhodl hrát s gestapem „hru“ a začal účelově vypovídat. Svými svědectvími se snažil odvést pozornost od příslušníků české inteligence ohrožených zatčením k ilegálním strukturám KSČ; chtěl tak zlepšit situaci spoluvězňů a získat čas. Mystifikoval vyšetřovatele tvrzeními, že komunistické podzemí řídí emisar vyslaný z Moskvy a on sám že patří jen do širšího okruhu osob kolem II. ilegálního vedení KSČ. Patrně nevyzradil nic, co by zásadně kompromitovalo jeho spolupracovníky v rezistenci a nebyl prvotní příčinou likvidace své odbojové skupiny. Na jaře 1943 vytvořil za pomoci spoluvězňů a dozorců A. Kolínského a J. Hory, kteří mu umožnili psát a pomohli uschovat většinu lístků rukopisu, Reportáž, psanou na oprátce. V červnu 1943 byl převezen do Budyšína a 25. srpna do Berlína, kde byl společně s J. Klecanem týž den odsouzen k trestu smrti a o dva týdny později oběšen.

V publicistice, literární a divadelní kritice vycházel z marxistických kritérií umění a z avantgardní poetiky. Zpočátku se ztotožňoval s názory J. Wolkra a hájil zásady tzv. proletářské poezie. Ve druhé polovině dvacátých let projevoval zájem o avantgardní tvorbu V. Vančury, K. Konrada, V. Nezvala, Osvobozeného divadla aj. Jako redaktor komunistického tisku se v souvislosti s bolševizací KSČ a nástupem hospodářské krize věnoval především angažovaným reportážím, v nichž polemicky zachytil atmosféru meziválečné ČSR. Pobyty v SSSR inspirovaly agitační knihu V zemi, kde zítra již znamená včera (1932) a další reportáže, které svědčily o F. mimořádném nadšení z modernizační energie bolševického projektu spojeného s akceptací tehdejší sovětské politiky a pomíjením atmosféry stalinských represí. 1936–38 se F. soustředil na kritickou práci, hodnotil tvorbu K. Čapka, F. X. Šaldy, a především Burianova divadla D a Osvobozeného divadla.

Po mnichovské dohodě obrátil pozornost k literární historii a obraně demokratických tradic české kultury proti nacismu. Vracel se k postavám národního obrození a k jejich sepětí s lidem, otázkám vlastenectví, jazyka či vztahu svobody a zodpovědnosti. 1939–41 napsal tři literárněvědné studie. V eseji Božena Němcová bojující interpretoval spisovatelku jako demokraticky smýšlející osobnost, symbol instinktivní touhy po emancipaci a sociální spravedlnosti ocitající se v konfliktu s prostředím českého měšťanstva. Stať O Sabinově zradě otevřela problém zrady vlastního přesvědčení. F. vnímal Sabinovo konfidentství nikoli jako „zradu národa“, ale jako osobní selhání znehodnocující celoživotní práci představitele radikálního proudu české politiky. Ve studii Chůva (1941, vyšla po válce) vyložil J. Zeyera jako romantického básníka, ryze českého a sociálně cítícího. Vedle esejistiky se 1939–40 pokusil o autobiografický generační román Pokolení před Petrem, který zůstal torzem.

F. vrcholnou prací byla Reportáž, psaná na oprátce, reflektující historii komunistického odboje a osobní prožitky z nacistického žaláře. V kontextu vězeňské literatury představovala neobvyklé, primárně umělecké dílo s promyšlenou a složitou kompozicí, napsané se smyslem pro dramatičnost, emotivně a sugestivně formulované sdělení obsahující prvky heroické autostylizace spojené s apely ke čtenáři i lidstvu. Promyšleně kombinovala marxisticko-leninskou vizi o konečném vítězství proletariátu s českým vlasteneckým mýtem o německé hrozbě, které je nutno čelit i za cenu obětování vlastního života. Před prvním otištěním 1945 byla na pokyn vedení KSČ účelově zcenzurována. Vypuštěním klíčové pasáže o F. hře s gestapem, dalšími úpravami formulací a jmen ztratila pointu, vnitřní polemičnost a ambivalentnost. Utilitární stylizací F. do nekompromisního antifašisty-bojovníka, doplněnou opěvováním jeho mládí, atraktivního zjevu a bolševické pravověrnosti, byla posunuta do polohy hagiografie. Vycházela tak vstříc poválečným ideologickým potřebám KSČ, ale i dobové čtenářské poptávce doma a v cizině. Do 2015 vyšla ve čtyřiceti českých a více než třech stech cizojazyčných vydáních, stala se nejpřekládanější českou knihou.

Reportáž propagandisticky využila KSČ při vytváření fučíkovského kultu, představujícího stranu jako jedinou domácí politickou sílu, která po pádu první republiky hájila národní svobodu. S různou mírou intenzity byl kult pěstován po celou dobu existence komunistického režimu. V emigraci (E. Hostovský, F. Peroutka) a od šedesátých let také doma (V. Černý, J. Pixa, R. Friedová-Krieglová, M. Filípková aj.) se však objevovaly pochybnosti o autenticitě Reportáže. Byly spojeny s výhradami k F. chování v ilegalitě a úvahami o možnosti jeho selhání při výsleších a následné spolupráci s gestapem. Až kriminalistická expertíza 1990 prokázala pravost motáků a určila F. za jejich jediného autora. Poté byly jak originál textu, tak F. odbojová činnost a jednání v žaláři objektivně analyzovány historiky v čele s F. Janáčkem, kteří připravili první úplné, kritické a komentované vydání textu (1995). 2008 vyšlo jeho faksimile společně s dalšími dokumenty.

V kontextu dějin české radikální levice představoval F. rozporuplnou osobnost. Byl profesionálním revolucionářem a dogmatickým přívržencem stalinismu, zároveň nadaným literárním tvůrcem i nekonvenčním intelektuálem. Neochvějná věrnost stranické disciplíně, potlačující občasné vnitřní pochyby, ho vzdalovala od prostředí umělecké avantgardy, s jejímiž příslušníky byl spjat generačně a zčásti i názorově.

D: souborné vydání: Spisy J. F. 1–5, G. Fučíková – Z. Novák (eds.), 1979–1984. Výbory: Víra uhlířská. Kritiky a studie k povaze české kultury, J. Pelc (ed.), 1988; Písničky. Satirické verše, D. Kozlová – J. Tomáš (eds.), 1988.

L: OSND 2/1, s. 759; Tomeš 1, s. 349–350; LČL 1, s. 766–770 (s bibliografií do 1983); B. Pavlík – J. Bílý, KSČ v boji za svobodu, 1948; G. Fučíková, J. F., 1953; G. Bareš, Tři pře Jana Ziky, 1961; E. Lukeš, J. F., in: Z dějin české literární kritiky, 1965, s. 475–573; J. Rybák, Kouzelný proutek, 1968; A. Hájková, O komunistickém odboji od likvidace I. ÚV do likvidace II. ÚV KSČ, in: Odboj a revoluce. Zprávy 7, 1969, č. 4, s. 4–39; J. Tesař, Protiněmecká opoziční jednota na počátku opozice, in: Z počátků odboje, O. Janeček (ed.), 1969, s. 449–517; V. Andrijanov – Z. Hrabica, Lidé z Reportáže, 1981; DČD 4, 1983, rejstřík; V. N. Filippov, J. F., 1987; V. Černý, Paměti 2 (1938–1945), 1992, rejstřík; 3 (1945–1972), 1992, s. 148–151; F. Peroutka, Úděl svobody. Výbor z rozhlasových projevů, 1995, s. 33–37; O. Vávra, Podivný život režiséra, 1996, rejstřík; R. B. Pynsent, Pátrání po identitě, 1996, s. 242–243; P. Drews, Der zweifache Tod des J. F., in: Bohemia 38, 1997, č. 2, s. 349–356; E. Hostovský, Komunistická modla J. F. a jeho generace, in: Trojí samota ve velké zemi. Česká literatura v americkém exilu v letech 1938–1968, 2001, s. 177–187; P. Steiner, Lustrování literatury. Česká fikce v politickém kontextu, 2002, s. 113–173; Pocta J. F., Z. Hoření (ed.), 2003; Azyl u Baxů. Svědectví Jožky Baxové, 2004; S. Zwicker, „Nationale Märtyrer“. Albert Leo Schlageter und J. F. Heldenkult, Propaganda und Erinnerungskultur, Paderborn 2006; J. Tesař, Traktát o „záchraně národa“, 2006, s. 253–259; S. Budín, Jak to vlastně bylo, 2007, rejstřík; S. Zwicker, „O hrdinech a hrdinství – koncept (komunistického) hrdiny v díle J. F. a posmrtný F. kult v Č(S)SR, in: Hrdinství a zbabělost v české politické kultuře 19. a 20. století, 2008, s. 378–389; A. Catalano, Rudá záře nad literaturou, 2008; V. Macura, Šťastný věk, 2008, s. 85–100; Julek Fučík – věčně živý!, F. A. Podhajský (ed.), 2010 (s bibliografií); P. Kosatík, Česká inteligence od Jaroslava Golla po Magora, 2011, rejstřík; K. Činátl, J. F. (1903–1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce, in: Antologie ideologických textů, http://www.ustrcr.cz/cs/ julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce (stav k 8. 10. 2015). Filmy: J. F., 1952 (dokumentární, režie J. Jahn); Reportáž psaná na oprátce, 1961 (hraný, režie J. Balík); Julek, 1979 (hraný, režie O. Koval); Lidé, mám vás rád!, 1998 (dokumentární, režie H. Třeštíková).

P: Archiv hl. m. Prahy, matrika nar. řkt. f. ú. Smíchov, sv. 31, 1901–1903, fol. 421; NM, Praha, Historické muzeum, oddělení novodobých dějin, Sbírka Muzea dělnického hnutí, osobní fondy J. F. a Gusta Fučíková; NA, Praha, fond Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, sign. 110-4/32, rozsudek Lidového soudního dvora nad J. F., J. Klecanem a L. Plachou; VHA, Praha, fond Německé soudní spisy – odboj v ČSR, souhrnný protokol J. F. z 29. 6. 1942; pamětní desky: Praha, Duškova ul. 1041/20, Bulharská ul. 587/3, Bylanská ul. 308/39, severní vestibul stanice metra Nádraží Holešovice; Praha-Radotín, park u křižovatky ul. Ježdíkovy a Václava Balého; Plzeň, Havlíčkova ul. 751/17 (obnovena 2014); Lom (u Mostu), Osecká ul. 479/4; Drážďany (Německo), Straßburger Platz; pomník: Berlín-Pankow (Německo), Bürgerpark; socha: Praha, Olšanské hřbitovy.

Zdeněk Doskočil