Biografický slovník
FUCHS Jan 21.5.1930-3.12.2007
| Jan FUCHS | |
 | |
| Narození | 21.5.1930 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 3.12.2007 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
82- Dramaturg, režisér nebo choreograf 83- Divadelní interpret nebo herec |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 488-489 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=81416 |
FUCHS, Jan, * 21. 5. 1930 Praha, † 3. 12. 2007 Praha, rozhlasový režisér, moderátor
Pocházel z umělecké rodiny. Otec, matka i strýc byli operními pěvci. Po maturitě na reálném gymnáziu 1949 krátce pracoval jako úředník v Divadle S. K. Neumanna, 1950–53 byl tajemníkem a poté provozním ředitelem Městského divadla v Benešově. 1953–56 vedl kulturně-propagační oddělení Divadla Československé armády v Praze na Vinohradech, 1956–59 byl režisérem a hercem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. 1955 se podílel na scénáři a režii Dne Svazarmu na I. celostátní spartakiádě.
Ve druhé polovině padesátých let začal prostřednictvím drobných příspěvků pro estrády a zábavné pořady externě spolupracovat s pražskou rozhlasovou redakcí humoru a satiry. 1959 se stal režisérem Hlavní redakce pro děti a mládež Československého rozhlasu, kde se uplatnil i jako autor a moderátor. Podílel se na přípravě dětských a mládežnických publicistických pořadů (Návštěva s hudbou; Pionýrská jitřenka). Stál u vzniku cyklů Fronta na písničku, jednoho z prvních živě vysílaných programů ze studia v přítomnosti obecenstva, a Přísně tajné!, realizovaného v armádní redakci. 1965 komentoval vystoupení na III. celostátní spartakiádě. V šedesátých letech režíroval pohádky (Spletité dobrodružství vojáka Blátošlapa a jeho stínu jménem Jsemsen, 1963; Želva s flétnou; O princezně a zlaté včelce; Vynálezce dětských snů; O španělském králi a anglickém lordovi; Zelená pohádka; Modrý potok Bagají), četby na pokračování (K. Poláček – J. Z. Novák: Podivuhodná dobrodružství Edudanta a Francimora, 1962; J. M. Gorvin: Mořský vlk, 1963; L. Aškenazy: Životopis s jezevčíkem, 1967; J. O. Curwood: Vlčák Kazan, 1967) a rozhlasové hry pro mládež. 1966 natočil první stereofonní rozhlasovou hru v Československu, pohádku Z. Svěráka Krápník a Františka, kterou nasnímal v Koněpruských jeskyních. Realizoval i Svěrákovy další texty pro děti (pohádky Tři auta, 1963; Tiché šlapací království, 1964) i dospělé (smuteční anekdotu To jeli dva ve vlaku, 1967; mystifikační komedii Posel hydrometeorologického ústavu, 1969, znovu natočeno 1992). 1967 byl členem předsednictva ÚV Odborového svazu zaměstnanců ve školství, vědě a umění. Zároveň se stal místopředsedou rozhlasové sekce Svazu československých divadelních a rozhlasových umělců. Pohostinsky režíroval v zahraničních rozhlasech, zejména v Berlíně a Brémách.
1968 přešel do redakce literárně-dramatického vysílání, kde byl 1970 jmenován zástupcem šéfrežiséra. Od té doby natáčel hry a četby pro dospělé (K. Čapek: Krakatit, 1968; C. Ollier: Atentát přímým přenosem, 1970; F. Methling: Kukaččí chata u Leknínového jezírka, 1970; L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, 1971; J. Neruda: Prodaná láska, 1972, aj.). Na prahu normalizace se ujímal i angažovaných látek (A. Zápotocký: Rozbřesk, 1970; B. A. Lavreňov: Přelom, 1971). Připravoval rozhovory s herci, kteří se přihlásili k Husákově prosovětské politice (S. Amortová, L. Pelikánová, J. Švorcová). Přesto byl za své postoje z doby pražského jara nejprve 1970 vyloučen z KSČ a o dva roky později propuštěn ze zaměstnání. Tehdejší vedení rozhlasu následně nechalo velký počet jeho režií smazat. Řadu jejich kopií měl F. v soukromém archivu, díky tomu bylo možné ztracené záznamy po 1989 opětovně rekonstruovat.
Za tzv. normalizace F. pracoval jako režisér ve svobodném povolání. Byl hudebním dramaturgem a konferenciérem Dětské lední revue. Pro slovesnou edici vydavatelství Supraphon režíroval, dramatizoval a upravoval literární díla (např. A. Dumas st.: Tři mušketýři, 1979; D. Defoe: Robinson Crusoe, 1985; K. May: Syn lovce medvědů, 1987; J. Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem, 1987; A. Jirásek: Staré pověsti české, 1988; J. F. Cooper: Poslední mohykán, 1989). 1986–89 připravoval hudební program pro Lucerna Bar v Praze.
1990 se vrátil do rozhlasu. Natáčel hry, v nichž prokázal cit pro dynamiku a výrazné vedení herců (J. Suchý: Doktor Johann Faust, Praha 2, Karlovo náměstí 40, 1990; D. Kühn: Goldbergovské variace; G. Courteline: Kurážné srdce, 1992; Z. Svěrák: Podzemnice olejná, 1993; M. Stoniš: Dobré důvody k zabíjení, 1994). S oblibou se věnoval komediálnímu žánru (P. Carlet de Chamblain de Marivaux: Spor; J. Suchý: Poslední štace, 1992; J. Just: Drama na gauči, 1995; M. Calman: Srdeční slabost; R. Ráž: Pasti a pastičky, 1997, aj.) i cyklům dramatizací sci-fi literatury. Vracel se k četbě na pokračování (M. Bulgakov: Povídky, 1993; J. Dewetter: Bylo nás sedm, ale jeden jsme umřeli…; J. Foglar: Když Duben přichází, 1994; K. Faldbakken: Adamův deník, 1995; T. Lindgren: Čmeláčí med, 1996). Vymyslel a uváděl tehdy ojedinělý projekt rozhlasové seznamky Šance pro lásku (1992), který se vysílal více než deset let. S rozhlasem spolupracoval i po odchodu do důchodu 1997. Pro stanici Regina vytvořil pořad Top ten desek mluveného slova, kde uváděl úryvky z vydaných slovesných nahrávek, které prokládal písničkami zpívajících herců. Pokračoval v nahrávání více než stovky desek a CD-ROMů mluveného slova pro Supraphon (např. M. Kirschner: Robot Roby u Spejblů, 1990; H. Doskočilová: Krtek a kouzelné Vánoce, 2003) i jiná vydavatelství. Získal za ně pět zlatých a jednu platinovou desku. Nositel vyznamenání Za vynikající práci (1955).
L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 206; R. Běhal, Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu, 1996; V. Príkazský, J. F., in: Svět rozhlasu, 2005, č. 13, s. 22–23; E. Ješutová a kol., 99 významných uměleckých osobností rozhlasu. Čeští tvůrci slovesných pořadů, 2008, s. 37; J. Hubička, J. F., in: Svět rozhlasu 2010, č. 23, s. 63–65; https://cs.wikipedia.org (stav k 25. 6. 2015); http://www.rozhlas.cz/srt/99osobnosti/_zprava/fuchs-jan--527611 (stav k 25. 6. 2015).
Zdeněk Doskočil
