FUKA Vladimír 5.2.1926-29.3.1977

Z Personal
Vladimír FUKA
Narození 5.2.1926
Místo narození Písek
Úmrtí 29.3.1977
Místo úmrtí New York (USA)
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
75- Sochař nebo medailér
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 495

FUKA, Vladimír, * 5. 2. 1926 Písek, † 29. 3. 1977 New York (USA), malíř, grafik, sochař

Od 1929 žil s rodiči v Praze. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, navštěvoval 1941–45 Státní grafickou školu, přitom pracoval jako asistent fotografa J. Sudka, s nímž navázal přátelství. 1945–47 studoval malbu v ateliérech O. Nejedlého a V. Rady na AVU. 1946 se seznámil s dcerou malíře F. Podešvy a spisovatelky M. Podešvové fotografkou a kolážistkou Evou (* 5. 5. 1927 Praha, † 25. 11. 2015 Praha), s níž se 1949 oženil. Měli dceru Janu (* 1951). Za studia se F. stal členem Svazu československých výtvarných umělců a SVU Mánes a podnikl studijní cestu do SSSR. 1947 měl výstavu kreseb ze sovětské cesty v Divadélku Větrník a krátce nato absolvoval půlroční stipendijní pobyt v Bulharsku, v Sofii vystavoval kresby a kvaše. 1951 s manželkou vstoupil do neoficiální umělecké skupiny J. Koláře, do níž patřili malíři K. Lhoták a K. Souček, literáti Z. Urbánek, J. Hiršal, J. Schwarz-Červinka, J. Hanč a E. Frynta a hudební skladatel J. Rychlík. S týmem výtvarníků v čele s J. Santarem spolupracoval na přípravě československé expozice pro světovou výstavu EXPO ʼ58 v Bruselu. 1959 získal třetí cenu na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku. 1962 byl zvolen členem Mezinárodního centra knižního umění ICTA v New Yorku, 1964 získal zlatou medaili na mezinárodní knižní výstavě v Boloni a poprvé navštívil USA, 1965 jel do USA podruhé a dostal Velký diplom na bienále humoristického umění v italském Tolentinu. 1966 cestoval znovu do Spojených států, obdržel několik mezinárodních a domácích ocenění za nejkrásnější knihu. Počátkem 1967 pracoval pro kanadský pavilon na světové výstavě v Montrealu. V únoru téhož roku zůstal i s rodinou v USA, kde zahájil spolupráci s několika prestižními nakladatelstvími, zprvu pod pseudonymem Hervert. 1973 se stal americkým státním občanem. 1972–75 se v německém Schwarzwaldu léčil s těžkými komplikacemi diabetu, jemuž podlehl.

F. byl obdařen kreslířským talentem, kresebná linie byla trvale přítomna i v jeho malířském díle. Ve svých válečných začátcích se orientoval na krajinomalbu v duchu Umělecké besedy (to ho sbližovalo s V. Radou). Po válce začal objevovat krajinu městské periferie doplněnou občas figurálním motivem a přiblížil se estetice Skupiny 42. S jejími členy (J. Kolář, J. Hanč, K. Lhoták, K. Souček) se spřátelil, vytvořil s nimi neoficiální skupinu kolem samizdatu Magáč a podílel se na společných malbách. V první polovině padesátých let vytvořil obrazový cyklus Klauni, vyšel přitom z příkladu hořce karikující malby H. Daumiera a prostřednictvím různých variací tématu demaskoval éru stalinské totality (např. obraz Funkcionář, 1951–52). Suverénní a jedinečné kreslířské umění a nepřebernou fantazii obohacenou o koláž a tzv. konfrontáž uplatnil v Deníku 1952, tvořeném pro vlastní potřebu, který po výtvarné i literární složce znamenal protirežimní protest. Podobné otevřené záznamy F. pořizoval až do konce života. Cyklus Imaginárních portrétů kulturních osobností z let 1955–58, vystavený souborně 1959 a 1965 vydaný pro zahraniční trh i knižně, představoval postupný odklon od konkrétní malby. Pro každý zjev tu F. našel adekvátní grafický znak. Vysoké míře abstrahované znakovosti zůstal už věrný. Na práh abstraktního projevu vstoupil po bruselské výstavě (obrazy Chladicí věže, Kanadské ryby, Tryskáč, Helikoptéra, Atomium aj.), od počátku šedesátých let u něho abstrakce v geometricko-grafické podobě převážila. Projevila se nejen v malbě a grafice, nýbrž i v tvorbě plastik, objektů a závěsných plastik. Od 1960 do smrti F. sledoval v nejrozmanitějších variacích a modifikacích téma labyrintu jako symbolu totalitního, uzavřeného světa a později v USA a Německu jako symbolu překotné a nepřehledné technické civilizace. Labyrint někdy přerůstal v téma mapy, křížovky, sluncí, terčů, rukou, klávesnic, byl řešen v svébytných obrazových objektech i předmětech užitého umění (např. dětské hry). Ve znázornění labyrintů se u něho prolínalo výtvarné vidění a bohatá intuice s matematickou exaktností, výtvarný svět se světem hudebním, jenž mu byl od mládí blízký a který důkladně znal. Výjimečný význam měl cyklus kreseb barevných partitur Music Forms, tvořený v emigraci. Koncem života F. rozšířil námětový rejstřík o znak amfiteátru a babylonské věže. Rok před smrtí namaloval abstraktní autoportrét, kterým se jeho výtvarné dílo uzavřelo. Osobité místo ve F. díle, originálním nejen v domácím, ale i mezinárodním kontextu, má jeho celoživotní rozsáhlé dílo kreslířské. Jedním z jeho vrcholů byl cyklus Gulliver (1955), metafora totalitního absurdního světa. Od 1947 se F. intenzivně věnoval ilustraci a knižní grafice. Patřil k nejplodnějším a nejpřínosnějším českým knižním tvůrcům druhé poloviny 20. století, vyzdobil více než dvě stě padesát knih. Mimořádným počinem se staly zejména ilustrace k Dětské encyklopedii B. Říhy (1962), k Stradivárkám z neónu Z. Kriebla (1964), autorská kniha s J. Kolářem V sedmém nebi (1964), ilustrace ke knize Z. Mahlera Jak se stát bubeníkem královské gardy (1965) nebo k Malému princi A. de Saint-Exupéryho (1966). Princip labyrintu uplatňoval v knižní tvorbě exilového období.

L: NEČVU 1, s. 192–193 (se soupisem díla, výstav a další literaturou); SČSVU 2, s. 308; V. Bartovský, V. F. – Imaginární portrét (katalog), 1958; V. F. – Labyrinty (katalog), 1964; Z. Urbánek – J. Hiršal – Z. Primus – B. Grögerová, V. F. (katalog), 1995; Z. Primus a kol., V. F. – cesta labyrintem, 1996; V. F., Deník 1952, 2010.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera