GÖTZ František 1.1.1894-7.7.1974

Z Personal
František GÖTZ
Narození 1.1.1894
Místo narození Kojátky (u Bučovic)
Úmrtí 7.7.1974
Místo úmrtí Praha
Povolání

65- Literární historik, kritik nebo teoretik 63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista

82- Dramaturg, režisér nebo choreograf

GÖTZ, František, * 1. 1. 1894 Kojátky (u Bučovic), † 7. 7. 1974 Praha, kritik, historik, spisovatel

Narodil se v početné rodině hospodářského správce, otce ztratil v dětství. S podporou matky a příbuzných maturoval 1912 na reálce v Bučovicích a po absolvování ročního učitelského kursu v Brně učil na obecných školách, od 1918 byl úředníkem zemské školní správy na Moravě. První literární příspěvky otiskoval od 1917 v časopise Lípa R. Svobodové, po převratu se sblížil s F. X. Šaldou (Kmen) a M. Ruttem (Cesta), začal se systematicky zabývat literární a divadelní kritikou(Socialistická budoucnost). 1921 G. patřil k zakladatelům expresionistické brněnské Literární skupiny, stal se jejím mluvčím, spoluautorem manifestu Naše naděje, víra a práce (1922), spoluredaktorem jejích orgánů Host, Sborník Literární skupiny, Knihovna Literární skupiny a Pražské saturnálie. 1925 skupinu rozpustil. Na výzvu K. H. Hilara 1923 nastoupil jako lektor v činohře Národního divadla a začal externě navštěvovat univerzitní přednášky F. X. Šaldy, 1927–44 působil jako dramaturg činohry Národního divadla, po smrti šéfů K. H. Hilara (1935) a O. Fischera (1938) činohru dočasně vedl, 1943 byl zástupcem šéfa činohry. Současně přispíval literárními a divadelními kritikami do periodik (Lidové noviny, Literární rozhledy, Nová svoboda, Právo lidu, Panorama, Tvorba aj.), některá redigoval (Literární svět, Národní a Stavovské divadlo, Národní divadlo, Nové české divadlo), 1924–39 a 1945–48 byl uměleckým referentem periodika Národní osvobození. Na pokyn ministra E. Moravce G. převzal 1944 umělecké vedení Divadla na Vinohradech. Poválečné očistné řízení vyznělo v jeho prospěch. V Národním divadle pracoval i po válce: 1947/48 byl šéfem činohry, 1948–50 náměstkem uměleckého ředitele, 1965–69 činoherním šéfdramaturgem. 1949–60 přednášel jako profesor divadelní vědy a dramaturgie na DAMU, 1949/50 a 1952/53 zastával funkci jejího děkana, 1948–50 externě vyučoval teatrologii na Filozofické fakultě UK, kde se 1960 stal řádným profesorem. Po vážném zranění 1967 se zhoršoval jeho zdravotní stav, 1969 odešel do důchodu. Politicky byl orientován na sociální demokracii, po její fúzi s KSČ přijal členství v komunistické straně, z níž 1969 vystoupil.

Začínal jako literární a posléze divadelní kritik, hlásil se ke směru zastávanému F. X. Šaldou, za jehož žáka se považoval. Vynikal širokým kulturním rozhledem po domácím, západoevropském i sovětském kulturním dění, sledoval produkci německých, francouzských, anglických, amerických a ruských nakladatelství, byl informován o aktuálním stavu divadelních scén předválečného Československa. Prosazoval literární expresionismus, jehož charakteristiku podal v Ottově slovníku naučném nové doby, kriticky vyzvedl socialistickou orientaci poválečné slovesné kultury (Anarchie v nejmladší české poezii, 1922), k myšlenkám civilního aktivismu se přiklonil v knize Jasnící se horizont (1926). Ve velkém eseji Tvář století (1929) hledal cestu od relativizace poválečných hodnot k celistvosti a nové věcnosti. Soudobou českou literární tvorbu podrobil analýze v triptychu Básnický dnešek (1931), Zrada dramatiků (1931) a Český román po válce (1936). Významné byly jeho drobnější práce: Osudná česká otázka (1934), v níž prozíravě varoval před nástupem fašismu, programová studie Boj o český divadelní sloh (1934) a monografický medailon F. X. Šalda (1937). Po válce G. shrnul zkušenost první poloviny století ve svazku Na předělu (1946) a publikoval kromě profilových studií (Jaroslav Kvapil, 1948; Václav Řezáč, 1957; Zdeněk Štěpánek, 1962; Vlasta Fabianová, 1963) několik vysokoškolských skript, v nichž uložil své teoretické a historické poznatky o divadle. Autorsky přispěl i do trojsvazkové syntézy Dějin francouzské literatury 19. a 20. století (1966–1979).

Jako beletrista se pokusil o divadelní hry (První rota, Soupeři, Malostranská humoreska, Světelný gejzír). Jeho romány z uměleckého prostředí Padající hvězdy (1932), Muž bez vlasti (1936) a Paní našich snů (1942) měly žurnalistický ráz. Přeložil několik divadelních her a zdramatizoval díla F. M. Dostojevského a H. de Balzaka. Byl autorem dvou filmových scénářů (Okouzlená, 1942; V horách duní, 1946). Nejvýznamnější zůstala jeho divadelní činnost dramaturgická. Svou důsledností a systematičností, s jakou prosazoval kvalitní moderní domácí drama (bratři J. a K. Čapkové, F. Langer, F. Šrámek, J. Mahen, O. Fischer, S. Mojžíš-Lom, E. Konrád, V. Vančura, V. Nezval aj.) a francouzské (J. Giraudoux, M. Pagnol, J. Romains aj.), německé (B. Frank), americké (E. O’Neill), italské (L. Pirandello), ruské a sovětské i slovenské (I. Stodola, L. Nadáši-Jégé), se zasloužil o vysokou ideovou a uměleckou úroveň meziválečného činoherního divadla v Praze. Vrcholem G. divadelního a literárněkritického úsilí se stalo období dvacátých až čtyřicátých let, kdy G. patřil k blízkým spolupracovníkům K. H. Hilara, O. Fischera, J. Bora, K. Dostala, J. Frejky a V. Nováka. S divadelní praxí po 1945 se již nedokázal náležitě vyrovnat.

Od 1923 byla jeho ženou Joža, vl. jm. Josefa, roz. Thele nová (1898–1989). Manželé měli dceru Evu Klenovou (* 14. 8. 1924 Praha, † 17. 8. 1998 Brandýs nad Labem), herečku Národního divadla a spisovatelku, manželku dramatika a scenáristy Jaroslava Klímy (1916–2010), od 1955 druhou ženu dirigenta Zdeňka Chalabaly (1899–1962) a matku básníka Z. Chalabaly ml. (* 1. 11. 1958 Praha, † 22. 11. 1979 Praha).

L: LČL 1, s. 809–811 (se soupisem díla a literatury); ND a jeho předchůdci, s. 116–117; Čeští spisovatelé 20. století, 1985, s. 151–153; Kunc 1, s. 182–184; SČS 1, s. 200–202; DČD 4, rejstřík; http://www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a literatury, stav k 30. 9. 2016); http://archiv.narodni-divadlo.cz (stav k 30. 9. 2016).

P: LA PNP, Praha, osobní fond; NA, Praha, osobní spis.

Martin Kučera