Biografický slovník
GAJDA Radola 14.2.1892-15.4.1948
| Radola GAJDA | |
 | |
| Narození | 14.2.1892 |
|---|---|
| Místo narození | Kotor (Černá Hora) |
| Úmrtí | 15.4.1948 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 537-538 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46355 |
GAJDA, Radola (vl. jm. Geidl, Rudolf ), * 14. 2. 1892 Kotor (Černá Hora), † 15. 4. 1948 Praha, generál, politik, účastník 1. odboje
Narodil se v rodině rakousko-uherského délesloužícího poddůstojníka (šikovatele) Jana Geidla a černohorské šlechtičny Anny, roz. Jakovićové; měl pět sourozenců. Po otcově penzionování se rodina přestěhovala do Kyjova, kde otec pracoval na okresním hejtmanství. G. studoval čtyři roky na kyjovském gymnáziu, poté se ve Voticích vyučil drogistou; středoškolská studia později dokončil externě. 1910 vykonal v Mostaru prezenční vojenskou službu v rakousko-uherské armádě u horského dělostřelectva; 1912–13 se účastnil jako dobrovolník první balkánské války. 1913 se usadil v albánském Skadaru, kde si otevřel obchod s medicinální drogerií a poprvé se oženil.
Na počátku první světové války narukoval do rakousko-uherské armády v hodnosti praporčíka a bojoval na srbské frontě. V září 1915 přeběhl k Černohorcům a vstoupil do milice, kde se vydával za lékaře; tehdy si změnil jméno na slovansky znějící Radola Gajda. Po porážce černohorské armády byl v lednu 1916 s ruskou zdravotnickou misí evakuován do Ruska. Vstoupil do srbské divize v Oděse a jako mladší plukovní lékař se účastnil bojových akcí v Dobrudži. V lednu 1917 byl přijat do československých legií a od března velel rotě 2. střeleckého pluku. V červnu byl jmenován velitelem 1. praporu 2. střeleckého pluku, v jehož čele se 2. července vyznamenal v bitvě u Zborova; poté se stal velitelem pluku. Sehrál významnou úlohu v boji legií s bolševiky: V květnu 1918 dobyl v čele 7. střeleckého pluku Mariinsk a Novonikolajevsk (dnes Novosibirsk) a od května do září 1918 ovládl se čtyřmi tisíci muži sibiřskou magistrálu od Uralu po Bajkal. V září byl jmenován generálmajorem a velitelem 2. střelecké divize, na podzim velel československým a ruským jednotkám na uralské frontě, kde se mu podařilo dobýt Perm. Od ledna do července 1919 působil se souhlasem M. R. Štefánika jako velitel sibiřské armády admirála Kolčaka, s nímž se však nakonec rozešel, a v listopadu 1919 se aktivně podílel na protikolčakovském povstání ve Vladivostoku. V červnu 1919 se oženil s Kolčakovou neteří Jekatěrinou Permjakovovou (1902–1974) a měl s ní dva syny: Vladimíra (1920–1982) a Jiřího (* 1921). Za zásluhy v bojích na Sibiři byl vyznamenán nejvyššími československými, ruskými, francouzskými a britskými řády (mj. britským Lázeňským řádem – The Most Honorable Order of the Bath).
V únoru 1920 se vrátil do vlasti. 1920–22 vystudoval vysokou válečnou školu v Paříži; 1922–24 velel 11. pěší divizi v Košicích (divizní generál), kde se úspěšně podílel na organizaci veřejného a kulturního života. V prosinci 1924 byl jmenován prvním zástupcem náčelníka hlavního (generálního) štábu, v březnu 1926 nahradil generála J. Syrového, jenž byl jmenován ministrem národní obrany v úřednické vládě, ve funkci náčelníka hlavního štábu. Jako stoupenec české nacionální pravice vzbuzoval antipatie levicově a prohradně orientovaných legionářů; napjaté vztahy měl i se členy francouzské vojenské mise. V době vnitropolitické krize v ČSR, v níž se vyhrocovaly vztahy mezi sílící politickou pravicí a skupinou Hradu, byl v červnu 1926 obviněn z přípravy fašistického převratu a ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu. Ačkoli obvinění nebyla prokázána, ale posléze generálskou komisí i civilními soudy vyvrácena, byl v srpnu 1926 propuštěn z armády, zbaven generálské hodnosti a skandalizován politickými představiteli a publicistickými mluvčími Hradu, podněcovanými prezidentem T. G. Masarykem (tzv. Gajdova aféra).
V lednu 1927 vstoupil do politického života jako vůdce Národní obce fašistické, za niž byl 1929–31 a 1935–39 poslancem Národního shromáždění (1929 zvolen za Ligu proti vázaným kandidátkám, poté hospitant poslaneckého klubu Hlinkovy slovenské ľudové strany; 1935 zvolen za samostatně kandidující Národní obec fašistickou). 1931 byl odsouzen za údajný podíl na tzv. sázavské aféře z léta 1927, kdy se komando čtyř mladých českých fašistů vloupalo do vily vysokého úředníka ministerstva národní obrany v Sázavě s cílem odcizit tajné dokumenty týkající se G. osoby, a následně zbaven poslaneckého mandátu. V lednu 1933 byl obviněn z organizace tzv. židenického puče, tj. neúspěšného pokusu o dobytí kasáren v Brně-Židenicích fašistickými bojůvkami (v noci z 21. na 22. ledna; mezi jeho účastníky byl i G. bratranec Duchoslav Geidl, 1912–1999), jež se mělo stát signálem k fašistickému převratu. Účast na spiknutí mu sice nebyla prokázána a soudem první instance byl osvobozen, avšak Nejvyšším soudem na politický nátlak odsouzen k šesti měsícům vězení.
V září 1938 vystoupil na obranu republiky a odsoudil postoj západních mocností. Od listopadu 1938 do března 1939 se angažoval jako místopředseda Strany národní jednoty, kam převedl Národní obec fašistickou. 11. března 1939 mu prezident E. Hácha vrátil generálskou hodnost. 15. března se G. podílel na vytvoření Českého národního výboru svatováclavského, představujícího alternativu ke stávající politické reprezentaci, postavil se do jeho čela a pokusil se navázat kontakty s nacistickými okupanty; vystoupil však proti excesům, jichž se jménem tohoto orgánu dopouštěli fašističtí aktivisté. G. snahy narazily na nedůvěru nacistů, proto se dohodl s prezidentem Háchou, uznal jeho autoritu, rozpustil Národní obec fašistickou a podpořil vstup jejích členů a stoupenců do Národního souručenství. V době německé okupace žil v ústraní, odmítal spolupráci s nacisty, 1939–40 se podílel na zajišťování odchodů československých letců do zahraničního odboje a za okupace finančně podporoval účastníky domácího odboje a členy jejich rodin. Během květnového povstání 1945 byl ve svém pražském bytě na Malé Straně zatčen a 4. května 1947 odsouzen Národním soudem za propagaci fašismu, za činnost v období druhé republiky a v Českém národním výboru ke dvěma letům vězení. Trest si odpykal vyšetřovací vazbou, proto byl vzápětí propuštěn. Ve vězení se zhoršil jeho zdravotní stav, brzy poté zemřel a byl pochován v ruském oddělení Olšanských hřbitovů. Své vzpomínky na sibiřskou anabázi zachytil v memoárové knize Moje paměti (1921), dedikované A. Jiráskovi.
L: Album representantů, s. 944; OSND 2/1, s. 778–779; MSN 2, s. 919; Naučný slovník aktualit 1939, s. 154; MČE 2, s. 554–555; Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1993, s. 43; Kolář Elity, s. 62–64; Tomeš 1, s. 357; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, 2006, s. 222; Encyklopedie českých dějin. Osobnosti, fakta a události, které utvářely naší historii, 2008, s. 113; F. Kurfürst, R. G. – Rudolf Geidel. Legenda a skutečnost, 1926; V. Cháb, Jihočeský selský vůdce R., 1931; V. L. Vodák, Národní obec fašistická a její vůdce R. G., 1934; M. Moulis, Tajné heslo granát. 1973; I. Šedivý, G. aféra 1926–1928, in: ČČH 92, 1994, s. 732–758; A. Klimek – P. Hofman, Vítěz, který prohrál, 1995; J. Fidler, Generálové legionáři, 1999, s. 94–110; M. Moulis, Vzestup a pád generála G., 2000.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Josef Tomeš
Gajdův hrob na Olšanských hřbitovech v Praze
