GALLAŠ Josef Heřman Agapit 4.4.1756-15.2.1840

Z Personal
Josef Heřman Agapit GALLAŠ
Narození 4.4.1756
Místo narození Hranice na Moravě
Úmrtí 15.2.1840
Místo úmrtí Hranice na Moravě
Jiná jména vl. jm. Josef Jiří Antonín
Povolání

63- Spisovatel 62- Osvětový nebo veřejný činitel 53- Historik

15- Lékaři

GALLAŠ, Josef Heřman Agapit (též GALAŠ, GALLASCH, Josef Georg Anton), * 4. 4. 1756 Hranice, † 15. 2. 1840 Hranice, spisovatel, překladatel, lékař

Pocházel z početné moravské rodiny sochaře a kreslíře Františka G. (* 12. 11. 1723, † 23. 8. 1795) a Magdalény, roz. Vojtkové (1725–1807); byl pokřtěn jako Josef Jiří Antonín. Původně se rodina psala Gallas. Jeho děd Vavřinec G. byl lékařem a amatérským barokním malířem, strýc Josef G. uznávaným sochařem. 1758–61 rodina žila v Blansku, poté znovu v Hranicích. G. se chtěl věnovat výtvarnému umění, v dětství však utrpěl těžký úraz a matka ho určila k duchovní dráze. 1768–74 studoval na piaristickém gymnáziu v Lipníku nad Bečvou, 1774–78 v Olomouci filozofii a dva ročníky bohosloví, odešel do Vídně, kde se 1778–83 živil jako preceptor a malíř pokojů. Díky vojenskému lékaři J. A. Schmidtovi a plukovnímu chirurgovi V. Göpfertovi se začal zajímat o medicínu a pracoval jako vojenský lékařský praktikant. 1783–84 působil jako chirurgický praktikant u pluku Karla Toskánského v Korneuburgu, 1784–86 ranhojič u pluku J. J. Khevenhüllera v Uničově, 1786–88 u pluku E. L. Wolfenbüttela ve Vídni. Na Göpfertovo doporučení byl 1788–89 v nové válce s Turky vrchním ranhojičem generálního štábu. Císař Josef II. ho pověřil tajnou inspekcí armádních nemocnic. 1789 postoupil na místo vrchního lékaře v haličské Jarosławi, ale v lednu 1791 onemocněl a dočasně oslepl. Na vlastní žádost byl přeložen do výslužby a vrátil se natrvalo do rodiště. 1794 se oženil s Annou, roz. Anderlovou (1764–1836). Provozoval lékařskou praxi, 1805 a 1815 organizoval obranu města před epidemiemi, přivydělával si i jako malíř pokojů, věnoval se literatuře a okrajově malbě. 1802 ohluchl, 1812 se vážně zranil. 1811 založil veřejnou kostelní knihovnu, ve svém domě zřídil první místní špitál, mládež vyučoval základům výtvarného umění, inicioval založení nadace pro chudé děti a vzorné učitele.

Soustavně psát začal až kolem čtyřicítky. Spisovnou češtinu si v důsledku německé výchovy nikdy neosvojil, přesto si vedle němčiny a latiny zvolil češtinu jako hlavní jazyk poezie. Podněty přijímal od obrozeneckých přátel, zejména od spolužáka z bohosloví T. Fryčaje, později od hranického kaplana J. Fialy (správce své literární pozůstalosti). Za G. života zůstala většina děl v rukopise, nemnoho bylo publikováno v dobovém tisku. Již kolem 1776 se G. pokoušel veršovat v „jazyku moravském“. Jeho básnická a prozaická produkce nepřekonala vzory z mládí, charakterizoval ji idylismus, náboženský moralismus a klasicismus s osvícenskými prvky. V jeho duchovní, náboženské, reflexivní, didaktické a příležitostné poezii převažovala theokritovsko-gessnerovská bukolická móda. Tvoří ji zejména několik svazků nepublikovaných idyl, někdy i ohlasů a překladů (H. Kleist, K. Gessner, J. G. Herder aj.), dále Paramythie z Herdera a některých jiných básníkův přeložené (1812), Osudné povolání básníka k bukolickému pění (1803), Pastevky nebo Idyle (1803), Bukolické fantazie, pastevky a malby (1825). Jeho vrcholným dílem je trojsvazkový soubor Múza moravská. První svazek vydal Fryčaj 1813. Druhý vyšel 1825, třetí již nebyl publikován. Poslední G. básnickou sbírkou se stal cyklus Zpěv bohů arkadských (1826). G. zanechal rozsáhlé prozaické dílo, v rukopisných souborech adaptoval německé vzory či místní pověsti, např. prozaickou idylu na počest arcivévody Karla Tajemný dub (1803), dále Bílá paní (1797), Quodlibet moravicum, Moravské romantické povídky, Sbírka romantických povídek a příběhů. Náležely sem však i zábavné povídky Malý románek bez R., Ema z Bohuslavic a Vilím z Milánova.

Náboženské a etické problematice se věnoval už v osvícensko-katolické rozpravě Abhandlung von der Freiheit (1782), dále překládal a adaptoval cizí spisy, psal kázání, apologie a modlitby (Zrcadlo zlaté pro matky, kteréž také za dar nevěstám sloužiti může, 1814; Svatá křížová cesta, 1828; Týhoden svatý, to jest Katolicko-křesťanská pobožnost na každý den týhodní; Zrcadlo zlaté pro služebné děvečky; Můj labutí zpěv a rozjímání nad hrobem). V historicko-vlastivědných svazcích G. kombinoval výpisy z literatury, dobové zprávy a kronikářské zápisy i lidová vyprávění s vlastními zážitky (čtyřdílné Památky města Hranic, 1808–11; biografické slovníky Sbor učenosti moravské, 1825; Sbor umělosti moravské, 1818).

G. zaznamenal také lidové písně (Písně národní dialektu prostomoravského; Múza betlémská…), svědectví o náboženských rituálech (Mythické povídky o bohoch a bohyňách moravských Slovanů, 1820), stravovací zvyklosti (Bromatologia Moravorustica) a napsal monografii Valaši v kraji Přerovském. První nástin G. životopisu publikoval Fryčaj v prvním svazku Múzy moravské, G. se k němu vyjádřil v publikaci Opravení a doplnění (1834). Rukopis nazvaný Má vlastní biografie dovedl do 1800, na něj navazovaly rukopisy Mé žádosti a mé bolesti, Upamatování na moje krevní a jiné přátele, na moje dobrodince a jiné známé a Moji pamětohodnější snové. Zatím bez zájmu historiků zůstala jeho německy psaná produkce. Významným doplňkem G. životopisu se stala jeho bohatá korespondence s českými vlastenci. G. patřil k předním reprezentantům první buditelské generace na Moravě.

D: výbory: G. mytické povídky o bozích a bohyních moravských Slovanů, J. Skutil (ed.), 1940; Romantické povídky, B. Slavík (ed.), 1941; Múza moravská, J. Skalička (ed.), 2000; Kusy rozpadlých cihel se změnily v knihy. Sny z let 1763–1834. Moji pamětohodnější snové, J. J. K. Nebeský (ed.), 2002; Valaši v kraji Přerovském, praví Arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně, I. Imrýšek (ed.), 2005; Mé žalosti a mé bolesti, J. J. K. Nebeský (ed.), 2006.

L: J. K. Rippar, Der mährische Dichter G., 1841; K. Šmídek, J. H. G. a pozůstalé rukopisy jeho, in: ČMM 9, 1877, s. 105–135; J. Herben, Život a působení J. H. Galaše, 1885; S. Souček, Z G. literární pozůstalosti, in: ČMZM 7, 1907, s. 177–219; 8, 1908, s. 19–80, 180–203; 9, 1909, s. 49–68, 268–287; 10, 1910, s. 75–98; Wurzbach 5, s. 60; 14, s. 456; RSN 3, s. 289; OSN 9, s. 834; Národní album, s. 229; AČL, s. 71; Ficek 3, s. 27–28; HS 1, s. 359; LČL 1, s. 784–786 (s bibliografií a další literaturou); J. Hanzalová, Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republice, 1997, s. 147–148; Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 1, S. Brouček – R. Jeřábek (eds.), 2007, s. 57–58 (s další literaturou); https://cs.wikipedia.org/ (stav k 16. 1. 2016).

P: ZA Opava (pobočka Olomouc), matrika nar. řkt. f. ú., inv. č. 6790, sig. L VI 2, 1755–1785, Hranice…, obr. 16; matrika zemř. inv. č. 6808, sig. L VI 20, 1833–1866, Hranice – předměstí, Hranice – město a předměstí, obr. 17; osobní fond (7 kartonů, inventář); MZA, Brno (4 kartony); SOkA, Přerov (2 kartony).

Martin Kučera