GARDAVSKÝ Vítězslav 24.10.1923-7.3.1978

Z Personal
Vítězslav GARDAVSKÝ
Narození 24.10.1923
Místo narození Zábřeh na Moravě
Úmrtí 7.3.1978
Místo úmrtí Prosetín (u Bystřice nad Pernštejnem)
Povolání 56- Filozof

GARDAVSKÝ, Vítězslav, * 24. 10. 1923 Zábřeh na Moravě, † 7. 3. 1978 Prosetín (u Bystřice nad Pernštejnem), pedagog, filozof, důstojník

Oba rodiče byli učitelé. G. měl tři sourozence: Josefa, Marii a Vladimíra (poslední z nich pečuje o jeho literární pozůstalost). G. 1934–42 absolvoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Po maturitě byl totálně nasazen jako dělník ve Vídni a v Lipsku. 1945–49 studoval na UK v Praze češtinu a filozofii. V rámci další přípravy na povolání učil krátce na gymnáziích v Praze a Novém Bydžově, od 1950 na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové. V následujícím roce se stal vojákem z povolání. Ve stejné době se oženil a s manželkou Jindrou měl dcery Dagmar (* 1951) a Alici (* 1956). Na počátku vojenské kariéry získal hodnost nadporučíka, vstoupil do KSČ a 1953 dostal nabídku přednášet na Vojenské technické akademii (později Vojenské akademii Antonína Zápotockého) v Brně. S výjimkou několikaměsíční přestávky 1959, kdy byl z trestu převelen do Znojma, tam působil do 1970. Na akademii začínal jako asistent na katedře mezinárodních vztahů, 1955 přešel na nově zřízenou katedru filozofie, oboru se soustavně věnoval. 1963 obhájil kandidátskou práci Katolicismus a Německo a 1964 napsal později publikovaný habilitační spis Fenomén Německo, na jehož základě byl jmenován docentem. 1968 získal docenturu pro obor filozofie také na brněnské filozofické fakultě. 1969 rozšířil přednáškovou činnost i na brněnskou JAMU.

Ve vědecké i pedagogické práci se G. věnoval vztahům náboženství a ateismu. V šedesátých letech 20. století významně přispíval k dialogu křesťanů s marxisty, který směřoval k odhalení a pochopení zdrojů evropské civilizace. Jeho dílo bylo často překládáno, G. jezdil na zahraniční přednášková turné, např. 1965 do SRN. Účastnil se vědeckých konferencí také ve Velké Británii a dalších evropských zemích. 1968 propagoval své myšlenky na univerzitách v USA. Pracovně a publikačně úspěšné období ve druhé polovině šedesátých let ukončila srpnová invaze 1968. Po stranických prověrkách v listopadu 1970 byl G. vyloučen z KSČ a propuštěn z vojenské akademie; z armády odcházel v hodnosti plukovníka. Přišel o externí úvazek na brněnské JAMU a ztratil možnost oficiálně publikovat. Několik měsíců trvalo, než získal zaměstnání v podniku Geotest, ve kterém však vykonával 1971–73 dělnickou profesi čerpadláře. Od 1974 do konce života působil v JZD Prosetín jako skladník a řidič. Obec si zvolil proto, že tam vlastnil chalupu. Navzdory existenčním problémům nerezignoval na odbornou práci a uměleckou tvorbu. K publikaci některých prací, zejména překladů, mu poskytl své jméno V. Mikeš, jiné se skryly za pseudonym Adolf Tunkl. G. nejvýznamnější díla vycházela v samizdatu nebo zůstávala v rukopisu a oficiálního zveřejnění se dočkala až po 1990. O některých G. odborných a politických aktivitách věděla i StB a snažila se jim zabránit. Dříve než stihla uzavřít vyšetřování a připravit obžalobu, G. náhle zemřel.


D: Bibliografie hlavních prací V. G., in: Scriptum 1993, č. 8. Výběr z odborných publikací: Bůh a nevěřící svět, 1967; Bůh není zcela mrtev, 1967 (překlady vyšly v Německu, Velké Británii, Nizozemsku, Španělsku, Švédsku a Japonsku); Fenomén Německo, 1967; Naděje ze skepse, 1967; KSČ a náboženství, 1968. Beletrie, poezie a drama: Já, Jákob, 1969 (premiéra 1968); Legenda o Františkovi a Kláře, 1973 (rukopis, premiéra 1992); Milá paní kolegyně, 1973 (rukopis); Vrchovatě, 1974 (rukopis, posmrtně 2003); Ideální dívka z konce mocnářství, 1975 (rukopis); Anděl na hrotu meče, 1975 (rukopis); Putovní kabinet poezie, 1976 (rukopis); Přibližně tečna, 1977 (rukopis, posmrtně 2003). Překlady: F. Schiller, Parazit, 1971; P. Weiss, Hölderlin, 1972 (pod jménem V. Mikeše); F. Hölderlin, Světlo lásky, 1977 (pod jménem V. Mikeše). Učebnice: Marxistická filosofie. Věda, dějiny, člověk, 1966 (spoluautor); Marxistická filozofie. Antikomunismus, křesťanství, evropská myšlenka, 1967 (spoluautor A. Goněc); Filosofie na večerní universitě, 1968 (spoluautor); Informatorium marxistické filosofie, 1969. Rozhlasové pořady: Krev, krev, dějiny, 1973.

L: Tomeš 1, s. 360; SČF, s. 144–145; L. Kundera, Filozof a plukovník, in: Rovnost 11. 7. 1991; J. A. Lochman, Od Jákoba k Jeremiášovi, in: Křesťanská revue 60, 1993, č. 7; V. G.: filosof, dramatik, básník, spisovatel – a voják… Sborník k nedožitým sedmdesátým narozeninám, L. Hlaváček (ed.), s bibliografií V. G., 1993; I. Fic, Kroměříž literární, 2000, s. 101n.; Kdo byl V. G. Pedagog, filosof, voják, spisovatel, člověk. Sborník k nedožitým 75. narozeninám a 20. výročí úmrtí plukovníka docenta PhDr. V. G., CSc., Vladimír Gardavský (ed.), 2000; J. Sedlák, V. G., mimo jiné básník a dramatik, in: Týdeník Kroměřížska 29. 10. 2003; J. Hanuš, Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů, 2005, s. 43.

Pavla Vošahlíková