GELLNER František 19.6.1881-?13.9.1914

Z Personal
František GELLNER
Narození 19.6.1881
Místo narození Mladá Boleslav
Úmrtí po 13.9.1914
Místo úmrtí Horodok (u Lvova, Ukrajina)
Povolání

63- Spisovatel 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik

68- Redaktor nebo žurnalista

GELLNER, František (též GELNER), * 19. 6. 1881 Mladá Boleslav, † po 13. 9. 1914 Horodok (u Lvova, Ukrajina), spisovatel, žurnalista, karikaturista

Narodil se v asimilované židovské rodině Karla G. a Gabriely, roz. Fischerové. Měl dva bratry a sestru; bratr Gustav (1871–1943) byl lékař. V rodišti G. navštěvoval gymnázium. Po maturitě 1899 se rozhodl pro studium techniky ve Vídni. Studijní neúspěchy donutily G. ke změně působiště, 1901 přestoupil na Báňskou akademii do Příbrami, odkud často vyjížděl do Prahy za anarchistickými intelektuály sdruženými kolem S. K. Neumanna. 1904 nastoupil v Litoměřicích na vojnu jako jednoroční dobrovolník. Provázela ho však pověst nezodpovědného anarchisty, kterou si vysloužil už za vídeňského pobytu; byl důstojníky šikanován. Zkušenosti s rakousko-uherskou armádou G. využil v povídkách a fejetonech. Od 1905 krátce studoval malířství v Mnichově, poté odjel do Paříže, kde se prosadil jako karikaturista v časopisech Le Cri de Paris, Le Témoin a Le temps nouveau. Zajistil si tak finanční prostředky, částečně ho však dál podporovala rodina. Snaha po existenční nezávislosti vedla G. k plánům na odjezd do Ameriky, proto jednal s krajanskými spolky o možnostech uplatnění v časopisech. S. K. Neumann ho naopak podněcoval k návratu domů, 1911 G. výzev uposlechl. Na základě Neumannova doporučení nejprve externě spolupracoval jako karikaturista s brněnskými Lidovými novinami, 1912 se stal stálým členem redakce. Sarajevský atentát, vypuknutí války a mobilizace přerušily jedno z jeho nejplodnějších tvůrčích období. 1914 G. narukoval v Mladé Boleslavi ke třetí setnině 10. zeměbraneckého pluku. I přes neuspokojivý zdravotní stav se nepokusil o vyvázání z vojenských povinností. V srpnu odjel na haličskou frontu, kde se účastnil bojů. Podle svědectví přeživších vojáků byl natolik vyčerpán, že zůstal ležet na bojišti a odmítl udělat cokoli pro svou záchranu. Poté byl veden jako nezvěstný.

Již během gymnazijních studií se G. podílel na vydávání studentských časopisů, v kterých uveřejnil první básně a překlady německé poezie. Zajímal se o literaturu, zvláště dekadentní, a o anarchistické hnutí. V době vídeňského pobytu navazoval a udržoval kontakty s českými literáty, např. s J. S. Macharem a S. K. Neumannem, který v Knihovně Nového kultu vydal jeho básnickou prvotinu Po nás ať přijde potopa (1901). Debut už nesl typické znaky G. poetiky: prostupování literární tvorby a životní empirie, prolínání tragična a komična. Básně vykazovaly inspiraci městským folklorem (popěvky, kuplety, šansony), nesly stopy záměrné aliterárnosti (převaha přímých pojmenování, jednoduchost veršů, příklon k nespisovnosti), kritizovaly malost poměrů a absurditu lidské existence. 1903 vyšla další G. básnická sbírka Radosti života, jež je považována za cynickou reflexi vídeňského pobytu. Dominovaly v ní skepse, zklamání a rezignace. Verše zobrazují hlavně noční scenérie, prostředí hospod, šantánů a nevěstinců, odrážejí sociální rozdíly a neutěšenost poměrů. V době pobytu v cizině posílal G. do českých tiskovin, zvláště do anarchistických časopisů Nová Omladina, Šibeničky aj., básně, fejetony a karikatury. V Paříži vznikl soubor fejetonů Pařížské dopisy (1907), popisující současné politické a kulturní dění ve Francii a v Evropě. Poté co se vrátil do Čech, tvořil pro Večery (nedělní přílohu Lidových novin) karikatury, které ostře útočily zvláště na militaristické tendence evropských mocností. V příloze i na stránkách Lidových novin se objevovaly G. fejetony, povídky a seriálový román Potulný národ. Výbor z G. časopisecky publikovaných povídek vydal pod názvem Cesta do hor a jiné povídky (1914) jihlavský nakladatel O. Kypr. Jsou v něm zastoupeny jednak texty věnované židovství, zobrazující osamělost jako důsledek zklamání a rezignace, jednak tepající společenské a politické poměry v monarchii. K vydání byla před první světovou válkou připravena i básnická sbírka, která vyšla až 1919 pod názvem Nové verše. O další uchování G. díla a jeho zpřístupnění čtenářům se zasloužil autorův starší bratr Gustav, který pro sestavení Spisů F. G. získal literárního vědce M. Hýska. Jednotlivé svazky vyšly mezi 1926–28. Zájem o G. tvorbu ožil znovu po druhé světové válce. Výbory sestavili a studie o G. tvorbě napsali např. F. Buriánek, M. Kundera, V. Justl, B. Svozil, V. Křivánek a další. Sté výročí G. smrti bylo připomenuto kompletním vydáním jeho tvorby F. G. Dílo I (1894–1908) a II (1909–1914), editor J. Flaišman a další. Ve Sboru českých bratří v Mladé Boleslavi se nachází stálá expozice F. G. – malíř, básník, bohém.

D: výběr: Don Juan, 1924. Výbory, výběr: Z díla F. G., 1952; Básně, 1957; Verše, 1964; Tichý život a jiné prózy, 1967; Hořká láska, 1977; Teplo zhaslého plamene, 1989; Vášeň, co do rána zchladne, 2002.

L: výběr: OSN 28, s. 471; OSND 2/2, s, 813; MSN 2, s. 957; KSN 4, s. 431; MČE 2, s. 580; ČBS, s. 166; LČL 1, s. 795–797; Toman 1, s. 256; Tomeš 1, s. 363; Wininger 2, s. 399; BJB, s. 63; Z. Chmel, Galerie brněnských osobností 1, 1998, s. 67; L. Beneš, Osobnosti Mladoboleslavska, 2009, s. 161; F. Buriánek, O české satiře, 1959, rejstřík; M. Červenka, F. G. a šantánové písně, in: Symboly, písně a mýty, 1966, s. 117–137; B. Svozil, Pokus o portrét F. G., in: Tvář reality, 1986; J. Mourková, G. próza ve vztahu k tvorbě jeho generačních druhů, in: Buřiči a občané, 1988, s. 38–56; M. Červenka, Lyrika F. G., in: Styl a význam, 1991, s. 52–67; V. Křivánek, F. G., in: Býti básníkem v Čechách, 1999; J. Holý, Básník v hospodě, in: Možnosti interpretace, 2002, s. 28–41; I. Gejgušová, Prózy F. G., in: Perla v hrubé kazajce, 2005, s. 107–112; táž, F. G. prozaik a publicista, 2007; L. Kořínková, F. G. si za ženu vezme gorilu, in: Česká literatura 62, 2014, č. 1, s. 3–34.

P: LA PNP, Praha, osobní fond (S. Říhová, F. G., 2006).

Ivana Gejgušová