GINDELY Antonín 3.9.1829-24.10.1892

Z Personal
Antonín GINDELY
Narození 3.9.1829
Místo narození Praha
Úmrtí 24.10.1892
Místo úmrtí Praha
Povolání

53- Historik 61- Pedagog

63- Spisovatel

GINDELY, Antonín, * 3. 9. 1829 Praha, † 24. 10. 1892 Praha, historik, archivář, pedagog

Narodil se v zařízení pro chudé v Černínském paláci. Otec, původem z německé rodiny, přišel z Maďarska, pravděpodobně za prací; matka byla Češka, v rodině se mluvilo třemi jazyky. G. navštěvoval gymnázium na Malé Straně, poté studoval Filozofii a Teologickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde prožil i revoluci 1848. Z učitelů ho ovlivnili K. J. Vietz a později K. Höfler. 1853 se G. stal suplujícím profesorem historie na olomoucké univerzitě. Zanedlouho se vrátil do Prahy, začal působit na české reálce. 1856–62 absolvoval studijní cestu do Berlína a Mnichova, během níž se setkal s L. Rankem a navštívil evropské archivy (Haag, Brusel, Paříž, Simancas). Po návratu učil opět na pražské reálce. 1862 byl jmenován prvním ředitelem tehdy založeného Českého zemského archivu, kde působil až do smrti, a profesorem pražské univerzity. Vyučoval česky i německy, zejména rakouské dějiny. 1873 byl povolán do Vídně ke dvoru, aby se ujal výchovy korunního prince Rudolfa. Postupně se etabloval jako přední pražský historik a společně s V. V. Tomkem desítky let formoval historiografii českých zemí. Klíčovým zlomem se pro něj stalo 1882 rozdělení univerzity na českou a německou. G. podporoval tento krok a podepsal návrh na zřízení české části, byť mu bylo později naznačeno, že by měl přejít na německou. K tomu se uvolil, ovšem devatenáct profesorů proti jeho plánu vystoupilo. Na Němce působil příliš jako Čech, a naopak. Po peripetiích kolem dělení pražské univerzity na německé filozofické fakultě zůstal.

Jako přední historik byl G. členem několika vědeckých institucí: 1855 jmenován mimořádným a 1864 řádným členem Královské české společnosti nauk, 1861 se stal dopisujícím a 1870 řádným členem Rakouské akademie ve Vídni, 1890 řádným členem ČAVU. Poté co se stal vychovatelem korunního prince Rudolfa, mu byl 1874 udělen Řád železné koruny třetí třídy. G. byl ženat s Wilhelminou, roz. Behseovou (1835–1920). Jeho hrob se nachází na pražských Olšanských hřbitovech.

Ač G. nezformuloval velkou filozofii českých dějin, nenapsal průlomové historiografické dílo ani nevytvořil jasně profilovanou školu žáků a následovníků, zůstal metodologicky inspirativní. Díky studiu teologie měl hluboký vhled do náboženské problematiky; dokázal uvažovat v širokých evropských souvislostech. Již jeho první práce o jednotě bratrské a J. A. Komenském z padesátých let byly průkopnické a nově formulovaly otázky, na které mohl navázat např. J. Goll. Svou interpretací českých dějin 16. a 17. století se G. snažil prospět snahám o zachování jednoty rakouského mocnářství; jeho pojetí problematiky nekatolických duchovních proudů v českých zemích tak otevřelo zásadní a politicky citlivé téma. G. lze považovat za pokračovatele F. Palackého, jehož dílo bylo dovedeno do roku 1526. Přínosem G. textů bylo využití do té doby neznámých pramenů z Ochranova (Herrnhut, Německo) a dalších materiálů týkajících se tématu, které shromáždil při svých cestách do Žitavy, Ochranova a Lešna.

Druhou oblastí, v níž se G. profiloval, se staly dějiny evropské diplomacie. Dvoudílná kniha Rudolf II. und seine Zeit 1600–1612 (1862 a 1865) časově opět navázala na Palackého, avšak metodologicky vyšla z odlišné perspektivy. Zatímco Palacký nahlížel české dějiny jako svébytný prostor, G. je propojil s evropskými souvislostmi a zasadil do širšího kontextu. Otevřel problém rakouského soustátí v 17. století; o tomto období napsal čtyřdílné Dějiny českého povstání léta 1618. Mladším dějinám věnoval i své poslední studie, hlavně Die Processierung der Häretiker in Böhmen unter Kaiser Karl VI. (1887) a Geschichte der Gegenreformation (1894). G. se ve své době novátorsky zajímal také o hospodářské a sociální problémy, např. v pracích Geschichte der böhmischen Finanzen von 1526 bis 1618 (1869) a Über die Lage der bäuerlichen Bevölkerung in Böhmen in der Zeit von 1648 bis 1848 (otištěno v Jahresberichte der Königlichen Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften 32–33, 1880, s. 18–47). Popsal v nich porážku na Bílé hoře a následný úpadek z netradiční perspektivy. V době, kdy G. řídil zemský archiv, začala být vydávána objemná edice pramenů Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu (od 1877 do G. smrti vyšlo sedm svazků).

D: výběr: Über die dogmatischen Ansichten der böhmisch-mährischen Brüder, Wien 1854; Über des Johann Amos Comenius. Leben und Wirk- samkeit. In der Fremde, Wien 1855 (druhé, přepracované vydání Znojmo 1892); Životopis B. Jana Blahoslava, in: ČČM 30, 1856, č. 1, 20–44; č. 2, 3–23; Böhmen und Mähren im Zeitalter der Reformation. I. Geschichte der böhmischen Brüder I–II, 1857–1858; Geschichte der Erthei- lung des böhmischen Majestätsbriefs von 1609, 1859; Quellen zur Geschichte der Böhmischen Brüder, vornehmlich ihren Zusammenhang mit Deutschland betreffend, Wien 1859; Dekrety jednoty bratrské. Oddělení I., Spisy bratrské, 1865; Geschichte des dreissigjährigen Krieges, 1869–1880; Dějiny českého povstání léta 1618 I–IV, 1870–1880 (česky i německy); Waldstein während seines ersten Generalats im Lichte der gleichzeitigen Quellen 1625–1630 I–II, 1886; Okmánytár Bethlen Gábor. Fejedelem uralkodása történetéhez = Acta et documenta historiam Gabrielis Bethlen Transsilvaniae principis illustrantia, Budapest 1890.

L: výběr: RSN 3, s. 385; Wurzbach 14, s. 458–461; OSN 10, s. 133; OSND 2/2, s. 861; KSN 4, s. 482; MČE 2, s. 609; BL 1, s. 437; NDB 6, s. 402; ÖBL 1, s. 441n.; ÖAW Almanach 43, 1893, s. 296–300; Allgemeines Gelehrten Lexikon, Stuttgart 1961, s. 245; ČAVU, s. 114; Archivní časopis, 1982, č. 32, s. 23–31, 155–160; č. 42, 1992, s. 193–208; č. 43, 1993, s. 32–33; Kutnar, rejstřík; J. Štaif, Historici, dějiny a společnost 1, 1997, zejména s. 203–205; J. Pánek, Historici mezi domovem a světem, 2013, s. 220–228; Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica 3 (1993). Problémy dějin historiografie 6, Z. Beneš (ed.), 1994 (se soupisem díla); K. Krofta, A. G., 1915; B. Hamann, A. G. – ein altösterreichisches Schicksal, in: Nationale Vielfalt und gemeinsames Erbe in Mitteleuropa, Wien–München 1990, s. 27–37; K. Krofta, Palacký a Gindely, in: ČČH 18, 1912, s. 275–320; J. Kollmann, Založení zemského archivu českého a Dr. A. G., s. 7 až 22, in: 130 let zemského archivu. Sborník příspěvků z konference u příležitosti 130. výročí založení zemského archivu a 100. výročí úmrtí jeho zakladatele a 1. ředitele prof. A. G., 1993; J. Havránek, A. G., ein Historiker, der zwischen zwei Nationen stand, in: tamtéž, s. 101–109; M. Polišenská, A. G. a „evropská dimenze“ jeho díla, 2007.

P: NA, Praha, osobní fond (inventář A. Haas, G. sbírka, 1959).

Marek Fapšo