GIRSA Václav 28.11.1875-23.6.1954

Z Personal
Václav GIRSA
Narození 28.11.1875
Místo narození Šepetovka (Ukrajina)
Úmrtí 23.6.1954
Místo úmrtí Praha
Povolání

15- Lékaři

42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

GIRSA, Václav, * 28. 11. 1875 Šepetovka (Ukrajina), † 23. 6. 1954 Praha, lékař, účastník 1. odboje, diplomat

Bratr Josefa G. (1874–1967). Maturoval na gymnáziu v Kamenci Podolském, lékařskou fakultu české univerzity vystudoval v Praze. Promoval 1900, diplom byl pro Rusko nostrifikován 1903. Praxi začal jako sekundář na pražské poliklinice, od 1902 se v Kyjevě věnoval chirurgii. 1911 se stal primářem chirurgického oddělení tamní zemské nemocnice. Hned po vypuknutí války zvolen členem kyjevského Českého komitétu. V nemocnici zřídil speciální oddělení pro české a slovenské dobrovolníky v ruské armádě, 1916 je rozšířil i pro potřebu českých a slovenských zajatců. V krajanském odboji zastával stanoviska blízká promasarykovskému petrohradskému centru. V létě 1916 podporoval M. R. Štefánika proti carofilskému J. Dürichovi. Do čela krajanského odboje proto pronikl až po únorové revoluci 1917. Silná opozice proti dosavadní správě Svazu česko-slovenských spolků na Rusi ho 1917 zvolila do předsednické funkce svazu, což v květnu potvrdil III. krajanský sjezd, který G. řídil a byl na něm zvolen předsedou organizační komise nově utvořené odbočky Národní rady československé na Rusi. Svaz národnostně sjednotil, podřídil odbočce a po okupaci Kyjeva Němci jej na jaře 1918 rozpustil. Krajany zastupoval na státních poradách v Moskvě v srpnu 1917, kde pronesl řeč o programu Čechoslováků ve válce. Jako člen prezidia odbočky se stal blízkým spolupracovníkem T. G. Masaryka. Bezprostředně po bolševické revoluci vydal s P. Maxou, V. Houskou a J. Davidem tzv. kyjevské prohlášení o nutnosti zachovat klid, neutralitu, podřídit se pařížské Národní radě, podporovat zákonnou prozatímní vládu a pokračovat ve válce s Ústředními mocnostmi až do konce. Již v březnu 1918 na prezidiálních poradách odbočky však spolu s Maxou vystoupil s požadavkem vyjednávat se sovětskou vládou a snažit se o mírový přesun československého vojska do Francie. S odhodláním prosazovat tento cíl odjel v dubnu 1918 s vojenskou skupinou ruského generála M. K. Diterichse do Vladivostoku, kde s V. Houskou a V. Hurbanem vytvořil dálněvýchodní kolegium odbočky pro diplomatické zajištění transportů vojska. Na revolučním sjezdu vojskových delegátů v srpnu 1918 byl zvolen členem vedení reorganizované odbočky a v říjnu jmenován jejím zplnomocněným zástupcem ve vladivostocké spojenecké radě. Po odvolání B. Pavlů na Sibiř převzal v listopadu 1919 řízení politického a diplomatického odboru československého vojska a funkci diplomatického zástupce vlády ČSR v Rusku. S jeho aktivitou byly spojeny nejdůležitější kroky při konečném řešení odsunu vojska do Evropy. Realistický diplomatický odhad ho přivedl do blízkosti ministra zahraničí E. Beneše. Do Prahy přijel s posledními dobrovolníky 15. října 1920, od konce listopadu předsedal vládní komisi pro pomoc hladovějícím v Rusku. 1921–26 byl přednostou politického odboru ministerstva zahraničí a zástupcem ministra. Od února 1927 působil jako vyslanec v Polsku s rozšířenou akreditací pro Lotyšsko a Estonsko, náležel k předním oponentům fašizujících tendencí v těchto zemích, kritizoval především J. Piłsudského. 1935–38 byl vyslancem v Jugoslávii, kde udržoval kontakty s demokratickou opozicí. Poté odešel do důchodu, na počátku německé okupace pomáhal založit ilegální Politické ústředí, byl gestapem zatčen, ale pro nedostatek důkazů brzy propuštěn. Pohřben je na Olšanských hřbitovech (ruské oddělení) v Praze. Vnuk Václav G. (* 3. 6. 1945, Praha) je architekt a památkář.

L: OSND 2/2, s. 865; ČsB 1, nestr.; K. Pichlík, Zahraniční odboj 1914–1918 bez legend, 1968, passim; Kolář Elity, s. 65; J. Dejmek, Závěrečná zpráva vyslance V. G. o jeho varšavské misi, in: Moderní dějiny 4, 1996, s. 287–298; Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1993, s. 44 až 45; J. Fidler, Zborov 1917, 2003, s. 135; J. Dejmek a kol., Diplomacie Československa 2, 2013, s. 70–71.

P: VHA, Praha, osobní spis; Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Praha, osobní spis.

Martin Kučera