GJURIĆ Aleksandar 29.4.1898-16.8.1944

Z Personal
Aleksandar GJURIĆ
Narození 29.4.1898
Místo narození Doboj (Bosna a Hercegovina)
Úmrtí 16.8.1944
Místo úmrtí Drážďany (Německo)
Povolání

15- Lékaři

45- Voják nebo partyzán

GJURIĆ, Aleksandar (též Alexander), * 29. 4. 1898 Doboj (Bosna a Hercegovina), † 16. 8. 1944 Drážďany (Německo), lékař internista, účastník 2. odboje

Narodil se v srbské pravoslavné rodině zvěrolékaře Vladislava G. a Sofje, roz. Tanasovićové; měl tři sestry a jednoho bratra. Na gymnáziu v Sarajevu maturoval po službě v rakousko-uherské armádě až 1918. Medicínu si zapsal na lékařské fakultě záhřebské univerzity, v zimním semestru 1919/20 přestoupil do Prahy (MUDr. 1923). Od 1921 až do promoce praktikoval na II. interní klinice J. Pelnáře, díky svým schopnostem byl záhy přičleněn k pracovní skupině F. Vanýska. 1926–40 na klinice pracoval jako externista (nehonorovaný asistent). Vybudoval a vedl tam ambulanci pro žaludeční a jaterní choroby, dietetickou poradnu a organizoval kursy pro praktické lékaře; současně působil jako interní konziliář na II. gynekologicko-porodnické klinice a klinice chirurgických chorob. 1929 se habilitoval pro odbornou patologii a terapii vnitřních nemocí prací Vývoj nauky o podstatě úplavice cukrové. Na podzim 1938 se uvažovalo o jeho navržení na mimořádného profesora, vzhledem k očekávané profesuře v Jugoslávii (Záhřeb či Bělehrad) k tomu nedošlo.

G. je autorem téměř šedesáti prací původních, dále sdělení a referátů, v nichž se věnoval látkové přeměně, zejména glykoregulaci a diabetu, inzulinu a inzulinové terapii, nemocem jaterním a žlučových cest, tetanii, přeměně bílkovin a vybraným otázkám z endokrinologie; především ho zajímala přeměna a regulace sacharidů. Porovnával glykemie u normálních osob a u diabetiků; mj. objevil typ diabetu, u něhož stoupá glykemie od půlnoci k ránu, což mělo význam pro správnou inzulinovou terapii. Publikoval rovněž studie k těžkým jaterním nemocem a nemocem žlučových cest. Jako jeden z prvních také doporučoval k léčbě některých ikterů vitamin K. Zajímal se o epidemickou hepatitidu a upozornil na častý výskyt jaterního poškození při chřipkách. Vedle souborné práce o dietetice plánoval rovněž monografii o cukrovce.

Oženil se 1938 s dietetičkou Jiřinou Vackovou (1908–1985), dcerou prvního ředitele Státního zdravotního ústavu Bohumila Vacka (1871–1965), sestrou Růženy Vackové (1901–1982), teoretičky, historičky umění, divadelní kritičky a archeoložky, a lékaře Vladimíra Vacka (1910–1944), asistenta na II. interní klinice J. Pelnáře a primáře táborské nemocnice.

Navzdory nabídkám k odchodu do zahraničí se po německé okupaci českých zemí zapojil do odboje. Navázal kontakt s architektem a designérem V. Grégrem, členem Politického ústředí a spolupracovníkem Obrany národa. Profesoru bratislavské univerzity, historikovi V. Klecandovi (který po vzniku Slovenského státu musel Bratislavu opustit) zajistil falešné zdravotní potvrzení, aby mohl zůstat v pozadí. G. blízcí spolupracovníci F. Procházka a švagr V. Vacek kryli pronájem bytu v Černé ulici v Praze na Novém Městě, v němž byla umístěna zpravodajská ústředna. G. navázal také užší kontakt s jugoslávským generálním konzulem v Praze R. Šumenkovićem a později s úředníkem konzulátu B. Stefanovićem. Společně zorganizovali podmínky pro odchod vybraných osob z protektorátu přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie a dále do Turecka (tzv. balkánský tunel). Po mylné informaci o brzkém napadení Jugoslávie Německem v polovině června 1940 odjel G. do Bělehradu (na vystěhovalecké vízum pražského gestapa) s odůvodněním, že bude povolán na bělehradskou univerzitu. Když zjistil omyl, nemohl se již vrátit. V Bělehradě, kde pracoval jako lékař a primář městské nemocnice, až do začátku 1941 zajišťoval spojení s Prahou a pokoušel se navázat styky s místními vojenskými a vládními kruhy. Po přepadení Jugoslávie změnil identitu a žil v ilegalitě. V dubnu 1942 byl v Bělehradě zatčen a konfrontován nejen tam, ale i v Praze se svými spolupracovníky, následně převezen do Drážďan jako svědek v procesu s V. Grégrem. V květnu 1943 byl G. společně s F. Procházkou, V. Vackem a B. Stefanovićem odsouzen Lidovým soudem (Volksgerichtshof) v Drážďanech pro přípravu velezrady a poté popraven gilotinou. In memoriam 1946 byl jednomyslně navržen a aklamací schválen na udělení mimořádné profesury pro obor vnitřních nemocí (jmenován 1947) a 1998 vyznamenán medailí Za hrdinství. V Praze mu byly odhaleny pamětní desky na Smíchově (kostel sv. Václava) a na Fakultní nemocnici na Karlově náměstí.

G. syn Andrej (* 29. 11. 1938 Praha, † 27. 9. 2015) byl psychologem, spisovatelem a politikem. Vystudoval knihovnictví a dálkově psychologii na Filozofické fakultě UK. 1968 se angažoval v Klubu angažovaných nestraníků, 1990–92 byl poslancem České národní rady, 1993–96 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za Občanské fórum a od 1991 za Občanskou demokratickou stranu, 1998 se do sněmovny nakrátko vrátil jako náhradník za Unii svobody. Napsal knihu pohádek Kam běží modrá liška (1983). Druhý syn Alexander (* 29. 10. 1940) je architektem a pedagogem Fakulty architektury ČVUT v Praze, podílel se na rekonstrukci Národního divadla, Obecního domu, na úpravách Černínského paláce či muzea v Českém Krumlově aj.

D: Cukr u diabetiků v krvi arteriální a venosní, in: ČLČ 64, 1925, č. 48, s. 1723–1728; Léčení těžkých insufciencí jaterních, in: tamtéž 66, 1927, č. 51, s. 1947–1948; Případ těžké insufcience jaterní, vyléčené glukosou, in: tamtéž 67, 1928, č. 9, s. 327–329; O příčině basedovské glykosurie, in: Rozpravy II. tř. ČAVU 39, 1929, č. 39, s. 1–15; Vývoj nauky o podstatě úplavice cukrové, in: Thomayerova sbírka sv. 156, 1930, s. 1–14; Folikulin a úplavice cukrová (s D. Kučerovou a F. Procházkou), in: ČLČ 71, 1932, č. 45, s. 1413–1418; Infekční žloutenka chřipková, in: tamtéž 72, 1933, č. 28, s. 861–863; Význam insulinu v terapii komplikací úplavice cukrové (s A. Süssem), in: tamtéž, č. 30, s. 919–921; Cyklické změny hladiny cukru krevního, in: ČLČ 73, 1934, s. 972–974; Příznaky začínající cirrhosy jaterní, in: tamtéž 74, 1935, s. 814–818.

L: BSPLF 1, s. 204; ČBS, s. 167; Persekuce českého studentstva za okupace 2, in: Dokumenty doby 1, J. Bartík – F. Kropáč (eds.), 1945, s. 146; F. K. Studnička, A. G., František Procházka, Vladimír Vacek, in: ČLČ 84, 1945, s. 167; Oběti nacistického režimu z řad českých lékařů, in: Věstník českých lékařů 57, 1945, č. 17–18, s. 223; Práce 21. 3. 1946; J. Charvát, Účast doc. Dr. A. G., dr. Františka Procházky a dr. Vladimíra Vacka na národním odboji, in: ČLČ 85, 1946, č. 7, s. 217–223; J. Vozka, Hrdinové domácího odboje, 1946, s. 131–143; Prof. Dr. A. Vančura padesátníkem, in: ČLČ 88, 1949, č. 24, s. 692–693; J. Charvát, Abychom nezapomínali, in: tamtéž 103, 1964, č. 28–29, s. 816; V. Kahan, Ampulka jedu, na kterou nezbyl čas, in: Signál 16. 12. 1965, č. 50, s. 10; P. Kettner – I. Jedlička, Tři kontra gestapo, 1967, s. 149–150; R. Šumenković, Diplomatske zabeleške iz okupiranog Praga, in: Glasnik Srpskog istorijsko-kulturnog društva „Njegoš“, F. Hieke-Stoj, Mé vzpomínky z druhé světové války, in: Historie a vojenství 16, 1968, s. 581–619; M. Havránková, Vzpomínka na oběti nacistické perzekuce z řad profesorů a docentů Univerzity Karlovy, in: Zprávy AUK 7, 1985, s. 5–17; J. Gebhart – J. Koutek – J. Kuklík, Na frontách tajné války, 1989, s. 148–150; V. Kotinský, Lékaři – oběti českého domácího odboje za druhé světové války, in: ČLČ 129, 1990, č. 49, s. 1562–1563; Lidové noviny 23. 4. 2001; P. Koura, Podplukovník Josef Balabán, 2003, s. 79, 87, 88; J. Charvát, Můj labyrint světa. Vzpomínky, zápisky z deníků, 2005; Deník profesora Josefa Charváta z roku 1945, M. Bahenská – H. Barvíková (eds.), 2014, passim; M. Sovilj, Československo-jugoslávské vztahy v letech 1939–1941. Od zániku Československé republiky do okupace Království Jugoslávie, 2015 (disertační práce, FF UK, Praha). K Andreji G.: http://www. pametnaroda.cz/story/gjuric-andrej-1938-2532 (stav k 29. 10. 2015); Nacistická perzekuce, s. 199-203.

P: Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Praha, O-4662/47; NA, Praha, fond PŘ 1941-51, k. 2507, sign. G474/10G. A.; fond MŠK, k. 38, osobní spis G. A.; Archiv bezpečnostních složek Praha, 141-558-2; Archiv UK, Praha, fond LF, osobní spis G. A.; VHA, Praha, fond 255, sign. 99379/69.

Michal V. Šimůnek