GLÜCKLICH Julius 10.5.1876-28.9.1950

Z Personal
Julius GLÜCKLICH
Narození 10.5.1876
Místo narození Březové Hory (Příbram)
Úmrtí 28.9.1950
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 655-656
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47161

GLÜCKLICH, Julius, * 10. 5. 1876 Březové Hory (Příbram), † 28. 9. 1950 Praha, historik, pedagog

Narodil se jako páté dítě židovského obchodníka Josefa G. a jeho ženy Josefy, roz. Guttmannové. Rodiče se hlásili k české národnosti. Jeho bratry byli Karel G. (1866–1924), železniční lékař; Bedřich G. (1868–1942), vrchní finanční rada v Plzni; Vilém G. (1880–1944), advokát v Táboře.

G. 1888–95 absolvoval reálné a vyšší gymnázium v Příbrami, kde ho učil dějepis Jindřich Klecanda. Již tehdy byl G. silně ovlivněn dílem T. G. Masaryka, k jehož posluchačům patřil 1895–1900 během studia na filozofické fakultě české univerzity v Praze. Pod vlivem děl německých myslitelů W. Diltheye, M. Webera a E. Troeltsche se po určitou dobu rozhodoval, zda se věnovat historii či filozofii. 1898 konvertoval ke křesťanství evangelického proudu. Historii na univerzitě studoval jako žák J. Golla a J. Kalouska a pod jejich vlivem, avšak i díky přátelství s L. K. Hofmanem a K. Kroftou. 1898–99 navštěvoval přípravný kurs pro přijetí do Institutu pro rakouský dějezpyt (Institut für österreichische Geschichtsforschung) ve Vídni (1900), do následujícího kursu 1899/1901 však nebyl přijat. Státní zkoušku pro vyučování na vyšších středních školách složil 1901 a stal se středoškolským profesorem dějepisu a zeměpisu: 1899/1900 suploval na obchodní akademii v Chrudimi, 1900/01 na státním vyšším gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě, 1901–03 na českém reálném gymnáziu v pražské Ječné ulici. Následně působil jako provizorní profesor v Praze: 1903/04 na reálném a vyšším gymnáziu v Křemencově ulici, 1904–06 na vyšším gymnáziu v Žitné ulici, 1906 se stal profesorem na malostranském reálném gymnáziu, kde učil do 1920. Roku 1909 pobýval studijně v Paříži u historiků E. Denise, A. Aularda a A. Loisyho. 1914 se oženil s Bohumilou Lešovskou (* 1879), s níž měl dceru Milinu, provd. Faltusovou (* 1916). Na Filozofické fakultě UK se 1911 habilitoval pro obor rakouských dějin spisem O historických dílech Václava Budovce z Budova z let 1608–1610 a jejich poměru k Slavatovi, Skálovi a neznámému dosud diariu luterána Karla Zikmundova. Po založení MU v Brně byl 1920 spolu s B. Navrátilem a R. Urbánkem jmenován jedním ze tří řádných profesorů historického semináře na Filozofické fakultě MU, kde se projevil jako schopný pedagog i organizátor. 1920–39 a 1945/46 působil jako řádný profesor všeobecných dějin, 1926/27 byl děkanem a 1927/28 proděkanem fakulty; zastával i funkci redaktora Spisů Filozofické fakulty MU. Na škole zůstal do června 1939, kdy požádal o penzionování. Přestože byl 1898 pokřtěn, nevyhnul se nacistické rasové diskriminaci: o polovinu mu byla zkrácena penze, 1940 ho postihlo vyloučení z ČAVU i KČSN a byl mu zamezen přístup do archivů a vědeckých knihoven. Nepomohly ani žádosti o zmírnění opatření podané jeho manželkou, která židovský původ neměla. 1943 se rodina musela vystěhovat z funkcionalistické vily v pražské osadě Na Babě (architekt J. Gočár), kterou obývala od 1934. G. však nebyl odvlečen do koncentračního tábora. Po válce se vrátil do své vily i na brněnskou fakultu, kde znovu krátce přednášel. 1947 se stal čestným profesorem historického semináře na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Byl dopisujícím (1921–33) i mimořádným členem (1910–20 a 1934–40) KČSN, dopisujícím (1912–33), mimořádným (1933–40) a řádným členem (1946–50) ČAVU a členem Historického klubu.

Zanechal rozsáhlé dílo zahrnující studie v odborných periodikách, edice i vědecké monografie. Jako znalec politické a náboženské problematiky předbělohorského období výrazně přispěl k poznání vzniku české stavovské opozice a jejího myšlenkového světa. Věnoval se především významnému příslušníku jednoty bratrské Václavu Budovcovi z Budova a jeho době. Nejprve se zabýval jeho literární činností, o níž napsal několik drobnějších statí. Bádání v archivech v Basileji, Berlíně, Drážďanech, Paříži, Vídni, Čechách a na Moravě promítl do edic Budovcovy korespondence založených na důkladné textové kritice. Díky pečlivé obsahové i formální komparaci se mu podařilo vyřešit otázku sporného autorství několika Budovcových textů. Stejně jako J. Werstadt i G. uváděl do českého prostředí dílo E. Troeltsche. Malou monografii věnoval příteli K. Kroftovi (1947). Zabýval se také děním kolem revolučního roku 1848, mj. náboženskou problematikou. V tzv. sporu o smysl českých dějin se nepřiklonil ani k jedné ze stran, patřil spíše k jakýmsi prostředníkům.

D: studie: Utopia Tomáše Mora, in: ČČH 4, 1898, s. 300–324; K historii našeho politického programu. Otázka politického rozdělení Rakouska na říšském sněmu ve Vídni a Kroměříži 1848–49, in: Naše doba 10, 1903, s. 21–30, 92–98, 182–189; Mandát proti Bratřím z 2. září 1602 a jeho provádění v letech 1602–1604, 1904; O cestě za korespondencí Václava Budovce z Budova, in: Věstník ČAVU 14, 1905, s. 47–68; Prameny a vznik Budovcova Antialkoranu, in: Sborník prací historických k šedesátým narozeninám dvor. rady prof. Dra Jaroslava Golla, 1906, s. 279–297; Václava Budovce z Budova předmluva k prvnímu zpracování jeho Antialkoranu z roku 1593, in: Program gymnasia v Praze II, Žitné ulici, z roku 1906; Nový neznámý spis Václava Budovce z Budova, in: ČČH 14, 1908, s. 324–326; O pravomoci dané defensorům na sněmu roku 1609, in: Program c. k. státní reálky na Malé straně [sic!] v Praze v r. 1912–1913, 1913; Václava Budovce z Budova Martini Lutheri Antisocinus, in: ČČH 19, 1913, s. 226–228; Nové názory o vývoji křesťanských církví a skupin, in: tamtéž 20, 1914, s. 188–199; Koncept Majestátu a vznik Porovnání, in: tamtéž 23, 1917, s. 110 až 128; O defensorech a českém povstání 1618–1620, in: tamtéž 27, 1921, s. 63–93; K rozboru Skálových zpráv o popravě staroměstské dne 21. června 1621, in: tamtéž, s. 63–93; Dopis Poláka ze slovanského sjezdu r. 1848, in: ČNM 49, 1925, s. 417–421; Majestát Rudolfa II. z roku 1608 o nekonfiskování statků, in: Od pravěku k dnešku. Sborník prací z dějin československých k šedesátým narozeninám Josefa Pekaře, 1930, s. 15–29; Kšaft duchovní Václava Budovce z Budova, in: Reformační sborník 6, 1937, s. 123–126; Ztracený historický spis Václava Budovce z Budova?, in: Listy filologické 74, 1950, č. 3, s. 169–174; Reformace v Anglii a v oblastech jazyka francouzského, in: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku 5. V branách nového věku, J. Šusta (ed.), 1938, s. 303–368; Voltaire, in: Tvůrcové dějin. Čtyři tisíciletí světových dějin v obrazech dob a osobností 3, 1935, s. 449–459. Edice: L. K. Hofmana sebrané spisy I. Spisy vědecké (s K. Kroftou), 1904; II. Spisy smíšené (s K. Kroftou a V. Dykem), 1905; Václava Budovce z Budova korespondence z let 1579–1619, 1908; Nová korespondence Václava Budovce z Budova z let 1580–1616, 1912; Nová redakce zemského zřízení království Českého z posledních let před českým povstáním, 1936.

L: OSN 28, s. 484; MSN 2, s. 1007; OSND 2/2, s. 874; Tomeš 1, s. 367; Kutnar, s. 525–527; J. Werstadt, Tři jubilanti ze školy Gollovy. J. G., in: Národní osvobození 8. 8. 1926; F. Hrubý, Šedesát let J. G., in: Lidové noviny 10. 5. 1936; J. Pešek Prof. Dr. J. G. jubiluje, in: Národní listy 10. 5. 1936; B. Šindelář, Za zesnulým profesorem G., in: ČMM 69, 1950, s. 314–322; A. Lhotsky, Geschichte des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 1854–1954, Graz–Köln 1954, s. 279, pozn. 80; K. Kazbunda, Stolice dějin na pražské universitě – část III. Stolice dějin na české universitě od zřízení university do konce rakousko-uherské monarchie (1882–1918), 1968, s. 434–440; J. Helsnerová, Život pozapomenutého Gollova žáka J. G., in: Historie 2006. Sborník prací z 12. celostátní studentské vědecké konference konané 7.–8. prosince 2006 v Ostravě, 2007, s. 142–152; T. Borovský, J. G. a František Hrubý. Dvě tváře pozitivistické vědy v Brně, in: Historici na brněnské univerzitě. Devět portrétů, 2008, s. 61–82.

P: Masarykův ústav – Archiv AV ČR, Praha, osobní fond (16 kartonů).

Jaroslav Hrdlička