GOJDIČ Pavel Petr 17.7.1888-17.7.1960

Z Personal
Pavel Petr GOJDIČ
Narození 17.7.1888
Místo narození Ĺubovec-Ruské Pekľany (u Prešova)
Úmrtí 17.7.1960
Místo úmrtí Leopoldov (Slovensko)
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel

GOJDIČ, Pavel Petr, * 17. 7. 1888 Ľubovec-Ruské Pekľany (u Prešova, Slovensko), † 17. 7. 1960 Leopoldov (Slovensko), řeckokatolický teolog

Syn rusínského řeckokatolického kněze Štefana G. a Anny, roz. Gerberyové. V Prešově 1907 absolvoval gymnázium a stu doval teologii v kněžském semináři, 1908–11 v ústředním semináři v Budapešti, 1911 byl vysvěcen. Jako kaplan začal vypomáhat otci v Cígeľke, později se stal správcem farnosti v Petrové, od 1912 působil jako prefekt řeckokatolického alumnátu a současně katecheta na měšťance v Prešově, 1914 byl jmenován protokolistou biskupské kanceláře, 1917 kaplanem v Sabinově, 1918–22 ředitelem biskupské kanceláře v Užhorodě. Chtěl se vyhnout biskupské kandidatuře, proto 1922 vstoupil do řádu baziliánů a 1924 složil řeholní slib. 1924 se stal vikářem řeholního domu, prefektem internátu a duchovním v Užhorodě. Podílel se na reformě řádu, věnoval se misijní činnosti na venkově, zakládal místní pobočky hnutí Apoštolátu modlitby a Společnosti Nejsvětějšího srdce Ježíšova. 1926 byl jmenován apoštolským administrátorem Prešovské eparchie, úřad převzal v únoru 1927, vzápětí však obdržel zprávu z pražské nunciatury, že papež Pius XI. ho jmenoval titulárním biskupem harpaským. 1939 byl G. ustanoven administrátorem Mukačevské apoštolské administratury na Slovensku. Jako vysoký církevní hodnostář se věnoval duchovní obnově eparchie a jejímu rozvoji prostřednictvím misií, podporoval řeckokatolický tisk, zabýval se otázkami sociálními a školskými; podílel se na založení biskupského sirotčince (1935), rusínského gymnázia v Prešově (1936) a také řeckokatolických farností (1933 v Praze, 1939 v Bratislavě, 1945 v Brně). Publikoval úvahy, úryvky kázání a pastýřské listy v periodikách (např. Russkoje slovo, Da prijdet carstvie Tvoje, Dušpastyr, Cyril a Metod).

Papež ho 1940 jmenoval prešovským sídelním biskupem, který se jako jeden z posledních aktivně zastával potřeb rusínské národnostní menšiny na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi a který podporoval řeholi východního ritu. Na sklonku druhé světové války pomáhal pronásledovaným řeckokatolickým kněžím a řeholníkům, kteří prchali před stalinským režimem ze západní Ukrajiny. Po únorovém převratu 1948 čelil rostoucím útokům na řeckokatolickou církev. Sám odmítl oficiálně podporovaný nátlak, aby přestoupil k pravoslaví, následně byl 1950 v rámci tzv. akce P zatčen a internován ve františkánském klášteře v Nižné Šebastové (dnes Prešov), potom na Štrbském Plese a v Báči (u Gabčíkova), odtud byl eskortován do vězení v Praze-Ruzyni, 1951 v Bratislavě na základě vykonstruovaných obvinění z velezrady a vyzvědačství pak byl odsouzen spolu s biskupy J. Vojtašákem a M. Buzalkou na doživotí, ke dvěma stům tisícům korun pokuty, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv. 1953 po amnestii byl G. trest zmírněn na pětadvacet let. Prošel věznicemi ve Valdicích, v Leopoldově, Ilavě a znovu v Leopoldově, kde zemřel. 1968 byly jeho ostatky přeneseny do krypty katedrály sv. Jiří v Prešově. 1990 byl rehabilitován, 1991 vyznamenán Řádem T. G. Masaryka II. třídy a 2000 Pribinovým křížem I. třídy. 2001 ho papež Jan Pavel II. beatifikoval.

L: M. Fedor, Osud biskupa P. G. po roku 1945, in: Trpeli za vlasť a vieru, Bratislava 1994, s. 61–68; P. Šturák, Otec biskup P. G., OSBM, Prešov 1997; C. Vasiľ, Vladyka P. P. G., OSBM, in: Zostali verní. Osudy gréckokatolíckych kňazov 1, Košice 1997, s. 11–21; K. Barriová – E. Blašková, P. G., OSBM, gréckokatolícky biskup, tamtéž 1998; Kolář Elity, s. 66; P. Šturák, Dejiny gréc kokatolíckej cirkvi v Československu v rokoch 1945–1989, Prešov 1999, s. 35–37, 49–54, 113–121; Lexikón katolíckych kňazských osobností Slovenska, Bratislava 2000, s. 402–405; C. Vasiľ, Gréckokatolíci, Košice 2000, s. 132–137; BLS 3, s. 154.

Alena Táborecká