GOLDSTÜCKER Eduard 30.5.1913-23.10.2000

Z Personal
Eduard GOLDSTÜCKER
Narození 30.5.1913
Místo narození Podbiel (u Tvrdošína, Slovensko)
Úmrtí 23.10.2000
Místo úmrtí Praha
Povolání 65- Literární historik, kritik nebo teoretik

GOLDSTÜCKER, Eduard, * 30. 5. 1913 Podbiel (u Tvrdošína, Slovensko), † 23. 10. 2000 Praha, germanista, pedagog, diplomat

Pocházel z nemajetné slovenské židovské rodiny, otec Jozef G. pracoval jako úředník v dřevařském průmyslu; matka Terézia, roz. Altmannová. Dětství prožil na Oravě, kde vedle slovenštiny ovládl maďarštinu a němčinu. Po absolutoriu nižšího reálného gymnázia v Trstené maturoval na reálném gymnáziu v Košicích (1931). Tam vstoupil do levicové sionistické organizace Ha-Šomer ha-ca’ir (Mladý strážce). 1931–36 studoval na FF UK v Praze germanistiku a romanistiku. Na fakultě navázal kontakty s komunistickým hnutím. Od 1933 byl členem Komunistické studentské frakce (Kostufra), které od 1935 předsedal. 1936 vstoupil do KSČ. Ve druhé polovině třicátých let se angažoval na mezinárodní úrovni (účast na protifašistických konferencích mládeže v Paříži, Bruselu a Sofii; delegát sjezdu Komunistické internacionály mládeže v Moskvě), od 1936 byl členem ústředního výboru mezinárodní Komunistické mládeže. 1936–38 tajemník Ligy pro lidská práva v ČSR a předseda kulturní komise Ústředního svazu československého studentstva.

Na konci třicátých let krátce působil jako středoškolský učitel v Praze. V červnu 1939 emigroval přes Polsko a Švédsko do Velké Británie. Jako stipendista Czech Refugee Trust Fund studoval 1940–42 postgraduálně v Oxfordu (disertace Humor a vtip Mladého Německa). Tamní stranickou skupinou KSČ byl kritizován za omezení politických aktivit a intelektuálské postoje. Od 1943 G. spolupracoval s československou exilovou vládou; byl referentem pro vysokoškolské záležitosti na školském odboru ministerstvu vnitra a později úředníkem ve francouzském oddělení ministerstva zahraničních věcí. V říjnu 1944 odjel jako kulturní atašé na československé velvyslanectví do Francie, kde zůstal až do konce roku 1945. Poté byl přijat na generální sekretariát ministerstva zahraničních věcí (MZV) v Praze. V lednu 1946 se ve funkci odborného poradce MZV účastnil prvního Valného shromáždění OSN v Londýně. V červnu téhož roku se stal tiskovým přidělencem československé delegace na mírové konferenci v Paříži. 1947–49 pracoval jako tiskový atašé a později velvyslanecký rada (zástupce velvyslance) na ambasádě v Londýně. 1949 byl jmenován prvním československým velvyslancem v Izraeli, o rok později se zúčastnil pátého Valného shromáždění OSN v New Yorku. 1951 byl vybrán za nového vyslance ve Švédsku, úřad ale nenastoupil. Krátce vyučoval na FF UK. Po zajištění bývalého ministra zahraničí V. Clementise byl v prosinci 1951 také zatčen.

V květnu 1953 mu byl ve vykonstruovaném procesu s pracovníky MZV, navazujícím na soudní řízení s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským z listopadu 1952, v němž vystoupil jako svědek, uložen Nejvyšším soudem trest doživotí za velezradu a vyzvědačství. Byl vězněn v Leopoldově a Jáchymově. V důsledku činnosti tzv. Barákovy rehabilitační komise Nejvyšší soud v prosinci 1955 rozsudek zrušil, G. byl propuštěn a plně rehabilitován.

Od jara 1956 přednášel jako pověřený docent na katedře germanistiky FF UK, kterou zároveň do 1969 vedl. 1958 byl jmenován docentem, 1963 zastupujícím, 1964 řádným profesorem pro německou literaturu na FF UK. Od léta 1968 měl neplacenou dovolenou vzhledem k zahraničnímu pobytu na University of Sussex v Anglii. 1966–69 vykonával funkci prorektora UK a člena kolegia věd o umění ČSAV. Na sklonku šedesátých let byl členem komise československých germanistů při ČSAV a místopředsedou Kruhu moderních filologů. V lednu 1968 byl zvolen předsedou Svazu československých spisovatelů. V době pražského jara se stal krátce členem ideologické komise ÚV KSČ a zároveň předsedou nově vzniklého kulturního aktivu při ÚV KSČ. V červenci 1968 ho Národní shromáždění zvolilo za poslance České národní rady (mandátu zbaven v listopadu 1969). Na mimořádném sjezdu KSČ v Praze-Vysočanech 22. srpna 1968 byl zvolen do ÚV KSČ i jeho předsednictva (po prohlášení sjezdu za neplatný nebyl 31. srpna 1968 ani do jednoho grémia kooptován).

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se skrýval na území Československa, následně odešel přes Rakousko do Velké Británie, kde nastoupil stipendijní pobyt na University of Sussex v Brightonu. Přes opakovaná prohlášení o touze po návratu domů (v lednu a dubnu 1969 navštívil kvůli zasedání ČNR Československo) zůstal až do 1990 v britském exilu. V říjnu 1969 s ním bylo zavedeno stranické řízení a v březnu 1970 byl vyloučen z KSČ. 1974 mu bylo odňato československé občanství. V počátečním období tzv. normalizace se stal, tak jako jiní reformní komunisté židovského původu, terčem antisionistické kampaně.

Na University of Sussex byl nejprve hostujícím a od 1971 řádným profesorem srovnávacích literatur; jako hostující profesor přednášel též na řadě zahraničních univerzit (Stockholm, 1969; Los Angeles, 1972–73; Kostnice, 1980–81). Roku 1991 se vrátil do Československa, kde ovšem již nezastával žádnou veřejnou ani univerzitní funkci.

G. patřil mezi výjimečné vzdělance, celý život byl oddán myšlence komunistického hnutí a socialismu a v rámci stalinského a později reformně komunistického projektu věřil v naplnění emancipačních cílů komunistického hnutí. Publicisticky byl činný v domácím i zahraničním tisku již od počátku svého politického angažmá (Rudé právo, Haló noviny, za války Nové Československo, Mladé Československo, později Tvorba, Kulturní tvorba, Literární noviny, Literární listy, Plamen, Die Zeit, The Revival, National Literature, Center Magazine atd.), výraznějšímu společenskému respektu se nicméně těšil až v šedesátých letech. Přispěla k tomu aureola oběti stalinských procesů, kultivované a charismatické veřejné vystupování i postavení prorektora Univerzity Karlovy. Jeho popularita kulminovala na jaře 1968, zejména po interview v Československé televizi 4. února 1968, v němž kritizoval dobové politické a společenské poměry. Účastnil se také řady veřejných shromáždění v Praze i v regionech, včetně severovýchodního Slovenska. Jakkoli nepatřil mezi radikálně smýšlející reformní komunisty a do čela spisovatelské organizace byl zvolen díky kompromisu, jako předseda Svazu československých spisovatelů se zasazoval o narovnání vztahů mezi vedením KSČ a kulturní inteligencí. Díky jeho intervenci u A. Dubčeka byly v únoru 1968 obnoveny Literární noviny pod názvem Literární listy. G. patřil mezi nejvýraznější symboly pražského jara, současně také mezi nejznámější reformně komunistické intelektuály se zahraničním renomé.

Ve vědecké oblasti G. náležel mezi žáky Otokara Fischera. Orientoval se především na pražskou německy psanou literaturu a popularizoval ji mezi svými posluchači a spolupracovníky. Přestože za sebou nezanechal výraznější vědeckou monografii, zařadil se k respektovaným autoritám svého oboru. Byl autorem velkého množství předmluv a doslovů k českým překladům německých klasiků, pražských i dobových německy píšících autorů (např. J. W. Goethe, H. Heine, F. Werfel, F. Kafka, E. E. Kisch, S. Zweig, H. Böll, M. Frisch ad.). 1960–68 působil jako hlavní editor časopisu Germanistica Pragensia, v němž vyšly významné texty k dějinám německé kultury v českých zemích. Spolu s P. Reimanem patřil mezi hlavní organizátory konference o Franzi Kafkovi (tzv. liblická konference, květen 1963), která definitivně legitimizovala Kafku ve východoevropském literárněvědném bádání. Stejná konference a politické kontroverze s ní spojené (např. ostrá kritika ze strany NDR) představovaly zároveň symbolický zlom v poststalinské kulturní atmosféře; pojem „absurdita“ se stal běžným pojmem dobového slovníku, avšak nebyl spojen pouze a výhradně se světem Kafkových románů, ale též s tehdejší socialistickou současností. G. obdržel řadu domácích ocenění: pamětní medaili II. odboje (1947), medaili Univerzity Karlovy, vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1965), Řád Klementa Gottwalda (1968). V zahraničí byly oceňovány především jeho přínosy v oblasti germanistiky (zlatá Goethova medaile /1967/; Cena Německé akademie za literaturu /1969/; Velký kříž za zásluhy /SRN, 1994/). 1976 byl G. jmenován členem korespondentem Německé akademie pro jazyk a básnictví, na univerzitě v Kostnici získal 1986 čestný doktorát a 1998 mu byla udělena Lessingova cena Svobodného státu Sasko.

S Manželkou Martou, roz. Borčovou (sňatek 1937), měl dcery Annu (*1942) a Helenu (*1947), první manželku spisovatele Jiřího Gruši.

D: Franz Kafka. Liblická konference 1963, 1963; Za lepší svět. Sborník statí a vzpomínek na studentské pokrokové hnutí třicátých let (editor), 1963; Na téma Franz Kafka. Články a studie, 1964; Über die Prager Literatur am Anfang des 20. Jahrhunderts, Dortmund 1965; Franz Kafka aus Prager Sicht (spolu s F. Kauttmanem a P. Reimanem), 1966; Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur (editor), 1967; The Czech National Revival, the Germans and the Jews, Los Angeles 1973; Prozesse: Erfahrungen eines Mitteleuropäers, München 1989; Die russische Revolution: Hoffnung und Enttäuschung, E. R. Wiehn (ed.), Konstanz 2001; Vzpomínky (1913–1945), 2003; Vzpomínky (1945–1968), 2005.

L: ČBS, s. 169; Tomeš 1, s. 369; BLS 3, s. 157–158; SČS 1, s. 197–198; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 221; Slovník českých spisovatelů, J. Brabec (ed.), Toronto 1982, s. 118–119; http://www.slovnikceskeliteratury.cz/ (s bibliografií, stav k 15. 11. 2016); E. G. Kafka Returns to Prague (roz hovor), in: Communist Reformation. Nationalism, internationalism, and change in the world Communist movement, G. R. Urban (ed.), London 1979, s. 14–75; F. Bertone – E. G., Da Praga a Danzica, Roma 1981 (rozhovor); E. G. (rozhovor), in: A. J. Liehm, Generace, 1990, s. 170–199; A. Levy, Pražské peřeje, 1991; J. Stromšík, Auswahlbibliographie E. G., Festschrift E. G., in: Germanistica Pragensia 14, AUC Philologica 1997, č. 2, 1999, J. Stromšík (ed.); B. Fetz, Gespräch mit E. G., in: týž, Ernst Fischer. Texte und Materialen, Wien 2000, s. 161–166; J. Čermák – K. Krolop – J. Stromšík, Vzpomínky na profesora E. G., in: Česká věda a Pražské jaro (1963–1970), 2000, s. 407–411; M. Wilke, Má setkávání s E. G., in: Listy 31, 2001, č. 2, s. 83–87; A. Kusák, Tance kolem Kafky. Liblická konference 1963, 2003; B. Srba, Múzy v exilu, 2003; J. Gruša, Umění stárnout, 2004; B. Schreiber – E. G., Von der Stunde der Hoffnung zur Stunde des Nichts. Gespräche, Wuppertal 2009; I. Hudabiunigg, E. G. Hoffnung auf einen „Sozialismus mit menschlichem Antlitz“, in: Exile in and from Czechoslovakia during the 1930s and 1940s, Ch. Brinson – M. Malet (eds.), Amsterdam – New York 2009, s. 267–287; J. Mervart, Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let, 2010, rejstřík; J. Dejmek a kol., Diplomacie Československa 2, 2013, s. 331–332.

P: NA, Praha, fond E. G.; dokumentární filmy: Ještě jsem tady – E. G., režie Z. Tyc, 2000; Středoevropan E. G., režie J. Matějková, 2010.

Jan Mervart