GOLIAT Karel 10.9.1901-5.1.1985

Z Personal
Karel GOLIAT
Narození 10.9.1901
Místo narození Jičín
Úmrtí 5.1.1985
Místo úmrtí Ostrava
Jiná jména Karel GOLIATH
Povolání

44- Právník

47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848

GOLIAT, Karel (též GOLIATH), * 10. 9. 1901 Jičín, † 5. 1. 1985 Ostrava, advokát, politik, publicista

Jako publicista používal pseudonym Karel Gorovský. Syn židovského obchodníka s textilem Otto Goliatha (1869–1940) a Arnoštky (Ernestine), roz. Lustigové (1880–1943). Rodiče od počátku 20. století působili v sociální demokracii a ve dvacátých letech také v KSČ. Navštěvovali je přední straničtí funkcionáři (B. Šmeral, J. Haken, O. Bauer, K. Kautsky). Otec byl v Jičíně místostarostou, členem městské rady a zastupitelstva, v komunální politice se angažoval do 1938. Zúčastnil se ustavujícího a slučovacího sjezdu KSČ (1921), po 1925 byl ze strany vyloučen. Rodina se stala obětí nacistické perzekuce. Otec zahynul v koncentračním táboře Buchenwald, matka v Osvětimi, bratr František (1904–1941) v Dachau; věznění přežila jen sestra Emílie, provd. Chvalovská (1902–1988).

Po maturitě na jičínském gymnáziu (1920) G. absolvoval Právnickou fakultu UK (JUDr. 1925) a studoval prehistorii, etnografii a filozofii na univerzitě v Berlíně. 1925–30 působil jako advokátní koncipient, 1930–39 advokát v Ostravě, Jičíně, Roudnici nad Labem a opět v Ostravě. 1916 vstoupil do sociální demokracie. Počátkem dvacátých let byl blízkým spolupracovníkem B. Šmerala. Podílel se na utváření marxistické levice a následném vzniku KSČ. Na Šmeralův popud se v dubnu 1921 zúčastnil ilegální konference v Drážďanech, svolané Exekutivou Komunistické internacionály, na níž byli zástupci české sociálně demokratické levice přinuceni přijmout jedenadvacet podmínek ke vstupu do Kominterny a okamžitě založit KSČ. 1922 publikoval stať Volná láska a komunismus, v níž na základě etnologických údajů, kriticky reflektujících postavení ženy v kapitalismu, formuloval vizi volného komunistického manželství a rodiny jakožto jednotky vzniklé na základě dohody ekonomicky sobě rovných partnerů. Byl stoupencem Šmeralova nedogmatického pojetí socialismu uzpůsobeného domácím poměrům. 1921–24 obhajoval v řadě článků jeho politickou koncepci a strategii, 1924–28 publicisticky vystupoval proti sílící stalinistické levici v KSČ. Jako jeden z prvních vyhodnotil proces tzv. bolševizace jako nástroj militantního sektářství, vytvářející uvnitř strany nedemokratické poměry, které jsou nebezpečné nejen pro komunistické hnutí, ale i pro celou společnost. Kritizoval politickou degradaci strany, způsobenou hegemonií aparátu nad členstvem a nekritickou poslušností vůči požadavkům Kominterny. Napadal mechanické přenášení sovětských vzorů do politiky komunistických stran západní a střední Evropy. Upozorňoval na podstatné rozdíly ruské a budoucí evropské revoluce. Odmítal stalinské pojetí socialismu, proti němuž stavěl program tzv. demokratického komunismu. K radikalizaci jeho postojů přispěl 1925–26 pobyt v Ostravě, kde spolupracoval s R. Slánským a V. Kopeckým. 1927 z KSČ vystoupil. Později se dostal do konfliktu s gottwaldovským vedením strany, které ho označilo za „trockistu“.

Na počátku třicátých let se stáhl z politiky a věnoval se advokacii. Patřil ke znalcům horního práva, bránil osoby žádající náhrady za poddolované pozemky. Obhajoval komunisty a antifašisty (mj. 1925 hájil u ostravského Krajského soudu spisovatele I. Olbrachta, obžalovaného podle zákona na ochranu republiky za protistátní výroky). Přestože sympatizoval s levicí, v politických stranách se již neangažoval. 1935–36 v Ostravě redigoval a vydával levicově orientovaný měsíčník Turbina – Revue socialistické kultury. Po mnichovské dohodě ukrýval na žádost V. Nového a G. Klimenta archivy komunistických organizací z moravskoslezských oblastí okupovaných nacisty. V březnu 1939 unikl zatčení gestapem a skrýval se v lesích kolem Prahy. Počátkem léta přešel hranici do Polska a v Krakově se přihlásil do vznikající československé vojenské jednotky. Byl zvolen mluvčím levicově smýšlejících dobrovolníků. Po napadení Polska se s Československým legionem ocitl na sovětském území, byl internován v Kamenci Podolském, kde s Dr. F. Polákem koncipoval manifest, kterým se vojáci přihlásili k demokracii, humanitě, antifašismu, internacionalismu a vyzvali německé jednotky, aby složily zbraně. V důsledku uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení vyhodnotila sovětská tajná policie NKVD tuto činnost jako „protisovětskou“. V listopadu 1939 byl G. společně s dvaceti dalšími legionáři zatčen. Po vyšetřování v moskevské Lubjance byl G. 1940 odsouzen k osmi letům pobytu v koncentračním táboře, vězněn v ruských gulazích Kotlag (nedaleko Kotlasu), v subpolární stepi severně od Uchty, a v lágru Kiltovo. Po napadení SSSR nacistickým Německem byl G. amnestován a v lednu 1942 se vrátil k československé jednotce v Buzuluku. Mezi vojáky kriticky hovořil o sovětských poměrech a varoval před přílišným vlivem komunistů v armádě, což opět neuniklo pozornosti NKVD. Od července 1942 byl G. vyšetřován, v prosinci na základě podvrženého armádního rozkazu odvelen do Kujbyševa (dnes Samara, Rusko), znovu zatčen a poté bez soudu poslán do gulagů. 1943–55 prožil bez kontaktu s domovem v Karlagu poblíž Karagandy (Kazachstán), Tagillagu (Nižnyj Tagil) na severním Urale, v Abezu (jižně od Vorkuty v oblasti Komi), u železnice do Chalmer-Ju (severně od Vorkuty za polárním kruhem), na sibiřské řece Use (Krasnojarský kraj, vše Rusko) atd. V táborech poznal řadu uvězněných příslušníků bývalé ruské i sovětské elity. Na podnět I. Olbrachta žádali E. Beneš a J. Masaryk 1947 bezúspěšně o jeho omilostnění. Teprve po zvolení N. S. Chruščova prvním tajemníkem ÚV KSSS byl G. rozhodnutím generální prokuratury SSSR v září 1955 propuštěn a o dva měsíce později se vrátil do Ostravy.

Pro vedení KSČ i lokální stranické orgány se stal nežádoucí osobou. Jeho iluzorní představy o nutné destalinizaci ČSR po sovětském vzoru narazily na realitu. Nebyl mu vrácen byt a majetek, o který ho připravili nacisté, za vězení nedostal odškodnění, pobíral jen minimální penzi, nemohl pracovat ve svém oboru. Postupně koncipoval stovky žádostí, stížností a žalob, v nichž úřady upozorňoval na porušování demokratických principů a lidských práv v Československu, na temné skvrny v minulosti stranických funkcionářů, varoval před nebezpečím fašizace veřejného života. Pro své aktivity byl počátkem šedesátých let označen za psychopata, násilím držen v psychiatrické léčebně v Opavě i vícekrát trestně stíhán (např. 1966–67). Dostal se do politické a sociální izolace. Stýkal se jen s úzkým okruhem podobně smýšlejících osob (Z. Hejzlar, J. Bieberle, Z. Flajzar, O. Prudel, O. Köhlar, Z. Kojecký). V komplikovaných podmínkách napsal řadu historicko-memoárových prací: na sklonku padesátých let studii Stalin–Židé–pogromy o postavení Židů ve východní Evropě, později rozsáhlé vzpomínky na gulag Zápisky ze zakázaného světa (výbor z nich připravil 1986 k vydání Z. Hejzlar), monografii o I. Olbrachtovi, náčrt biografií B. Šmerala a J. V. Stalina, statě o pobytu Lenina v Praze či o regionálním písemnictví na Ostravsku, které kolovaly v samizdatu. V šedesátých letech udržoval kontakty s reformně smýšlejícími historiky (Z. Kárník, M. Klír, V. Šplíchal, V. Kašík), kteří mu umožnili některé texty vydat. Několikrát navštívil i generála L. Svobodu. V Otevřeném dopise Alexandru Solženicynovi (1973–1977) ocenil G. jeho práce o gulagu, odmítl však autorova zjednodušená politicko-ideová východiska (apologetika slavjanofilství, pravoslaví a samoděržaví, negativní vztah k demokracii v Rusku, sympatie k banderovcům a vlasovcům atd.).

S Anežkou, roz. Tomášovou, měl před odchodem do Polska syna; manželství se poté rozpadlo. Po návratu do ČSR byla jeho družkou Marie Kaminská. V šedesátých a sedmdesátých letech pobýval v Beskydech (Staré Hamry, Krásná). Dožil v ostravském domově důchodců.

D: Katastrofa leninismu v Evropě. Marxistická analysa, 1927; Dnešní stav KSČ. Diktatura aparátníků nebo demokracie dělníků?, 1927 (německy 1928); Proč nejsem bolševikem? Zpověď evropského komunisty, 1928; O založení KSČ – drážďanská konference v dubnu 1921, in: Revue dějin socialismu 8, 1968, č. 3, s. 415–449; Lenin v Praze, in: tamtéž 9, 1969, č. 2, s. 314–320; Bohumír Šmeral, in: tamtéž, č. 6, s. 893–922; 10, 1970, č. 1, s. 112–139; Zápisky ze stalinských koncentráků. Výběr ze vzpomínek a studií, Köln 1986; Z otevřeného dopisu Alexandru Solženicynovi, in: Právo lidu 1. 2. 1992; Stalin–Židé–pogromy, in: Listy 24, 1994, č. 5, s. 100–108.

L: Slezsko 2, s. 31–32; SČF, s. 147–148; I. Olbracht, Zamřížované zrcadlo, 1930; V. Šplíchal, Dramatický život revolucionáře, in: Revue dějin socialismu 8, 1968, č. 3, s. 449–451; Z. Hejzlar, Osud jednoho českého komunisty, in: Listy (Řím) 2, 1972, č. 3, s. 37–38; J. Galandauer, Bohumír Šmeral (1914–1941), 1986, rejstřík; E. Kulka, Židé v československé Svobodově armádě, 1990, s. 51, 53, 152, 160–161, 210; M. Myška, Vězněm stalinských gulagů. O osudech ostravského advokáta JUDr. K. G., in: Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 18, 1992, č. 1, s. 15–19; J. Bieberle, K. G.-Gorovský (1901–1985). Zamyšlení nad životem a dílem, in: Pohledy do minulosti. Dissertationes historicae 2, 1994, s. 23–38; J. Mlynárik, Diaspora historiografie, 1998, rejstřík; V. Šplíchal, Šmeralův odkaz z roku 1921, 2012, rejstřík; J. Bieberle, K. G. (1901–1985). Nástin politického biogramu, in: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=122&clanek=021208 (stav k 10. 6. 2016). K rodině: J. Seifert, Všecky krásy světa, 1992, s. 406–407; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 31, 33, 40, 42–43, 372; A. Sedláčková, Z historie poslední jičínské židovské komunity aneb po stopách zmizelých, 2015 (práce ze středoškolské odborné činnosti, Lepařovo gymnázium, Jičín), s. 13–15, in: www.1fs.cvut.cz/stretech/2015/sbornik_2015/0530.pdf (stav k 10. 6. 2016).

P: ANM, Praha, osobní fond; Archiv města Ostravy, osobní fond; SOkA, Jičín, fond Archiv města Jičín, Soudobá dokumentace okresu Jičín, jiné rukopisy, karton 14, sign. V/6–110, J. Rodr, K. G.-G. (1901–1985) a jeho stopy, strojopis; NA, Praha, fond Ústav dějin KSČ, sign. 55 (korespondence Dr. B. Šmerala); matrika narozených židovské náboženské obce Jičín, 1849–1937, folio 299–300, č. řádku 1135; https://www.geni.com (genealogické údaje rodiny, stav k 10. 6. 2016).

Zdeněk Doskočil