Biografický slovník
GRÉGR Julius 19.12.1831-4.10.1896
| Julius GRÉGR | |
 | |
| Narození | 19.12.1831 |
|---|---|
| Místo narození | Březhrad (dnes č. o. Hradec Králové) |
| Úmrtí | 4.10.1896 |
| Místo úmrtí | Dol (č. o. Máslovice, u Libčic nad Vltavou) |
| Povolání |
68- Redaktor nebo žurnalista 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 735-737 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46550 |
GRÉGR, Julius (též GRÖGER), * 19. 12. 1831 Březhrad (dnes č. o. Hradec Králové), † 4. 10. 1896 Dol (č. o. Máslovice, u Libčic nad Vltavou), právník, politik, vydavatel
Syn Josefa Grögera (1795–1884) a Josefiny, roz. Pillewitzerové. Manželé v době G. narození žili v rodinném mlýně v Březhradu, později se přestěhovali do Písku, kde G. navštěvoval tzv. normální školu. Rodina byla dvojjazyčná, matka hovořila německy. Výborné školní výsledky G. předurčovaly ke studiu, finanční poměry rodiny však nebyly tak dobré, aby na univerzitě mohla vedle staršího syna Eduarda udržet i G. V této situaci pomohl strýc František. 1843 nastoupil G. do hradeckého gymnázia. (Bydlel u prarodičů Antonína a Barbory Grögerových, kteří žili v Hradci Králové u nejmladší dcery.) Po gymnáziu si G. zapsal právnickou fakultu v Praze. Bydlel s bratrem Eduardem, tehdy medikem. 1850 se k nim připojil bratr Gustav, budoucí lesník. Otec, v té době už lesmistr, mohl tři syny na studiích podporovat jen omezeně; platil jim byt, otop a prádlo. Pravidelně posílal potraviny, na ostatní potřeby si však synové museli vydělat sami. O domácnost se starali společně, nadále jim přispíval i strýc František. Vedle studia sourozenci aktivně působili v české vlastenecké společnosti.
G. promoval 1859 (JUDr.) a nastoupil jako advokátní koncipient do Pulkrábkovy kanceláře ve Frýdlantu v Čechách. Vyhlídky na výnosné povolání ho neodradily od rozhodnutí přijmout výzvu pražských přátel (tlumočenou bratrem Eduardem), aby se pokusil získat koncesi na vydávání politického deníku a případně převzal jeho redakci. 15. listopadu 1860 byla jeho žádost schválena, počátkem 1861 vyšlo první číslo periodika Národní listy. Nejprve je vlastnilo družstvo, reprezentované F. Palackým, F. L. Riegrem, F. A. Braunerem, J. E. Purkyněm, V. V. Tomkem ad. Za necelý rok se družstvo dohodlo s G., aby podnik převzal, zaručil se za jeho dluhy a vedle redakčního se ujal také finančního vedení. (Počáteční ztráty nezavinil nezájem čtenářů, ale zejména přehnané požadavky tiskáren, které si za ochotu tisknout opoziční periodikum účtovaly mimořádné sumy. K finančním problémům přispěl také nedostatek inzerentů, protože vydavatel neměl prostředky na inzertní kolek.) Změna vlastníka se na obsahu novin hned neprojevila.
Osudy G. jako vydavatele Národních listů byly velmi dramatické zejména v prvním desetiletí jejich existence. Hromadily se tiskové žaloby ze strany úřadů, až 1862 došlo k procesu, ve kterém byl G. odsouzen ke čtyřem měsícům těžkého žaláře a ztrátě kauce ve výši 1 800 zl. Trest na svobodě i finanční ztráta směřovaly k likvidaci podniku, a to v době, kdy zahájila provoz vlastní rodinná tiskárna, jejímž zřízením se G. i jeho společníci zadlužili. Odvolání proti rozsudku zemský soud nevyhověl, naopak, trest zpřísnil na deset měsíců vězení a 3 000 zl. pokuty. Podle rozsudku G. ztratil také akademickou hodnost (úředně ji získal zpět 1865 v souvislosti s amnestií). Nastoupil do Novoměstské věznice na Karlově náměstí v říjnu 1862; po dobu jeho věznění vydával Národní listy a řídil tiskárnu na základě vlastní koncese bratr Eduard. V srpnu 1863 byl G. propuštěn s tím, že v listopadu téhož roku nastoupí do žaláře na dalších šest týdnů, ke kterým byl dodatečně odsouzen za články nezahrnuté do předchozí žaloby. Po návratu z prvního vězení mu přátelé, k nimž patřili J. E. Purkyně, K. Purkyně, R. Thurn-Taxis, V. Hálek, B. Smetana, J. Podlipný, J. Krejčí, J. Neruda, K. Sabina, V. B. Nebeský, uspořádali manifestační večírek na Střeleckém ostrově. Oslavy se nezúčastnili přívrženci konzervativního směru národní reprezentace z okruhu F. Palackého a F. L. Riegra, což ohlašovalo rozkol v české politice. (Tehdy k němu přispěl i sám G. a Národní listy, které sympatizovaly s polským povstáním.) Policejní perzekuce G. pokračovala. Koncem 1871 byl opět zatčen a sedm měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě. Formální záminkou se staly staré dluhy za inzertní kolek; obvinění bylo bez soudu staženo a G. osvobozen.
V šedesátých letech, kdy se prohloubily spory mezi konzervativním a liberálním křídlem Národní strany (staročeši), a zejména 1874 po založení Národní strany svobodomyslné (mladočeši), se Národní listy ve vlastnictví G., jako jednoho z nejvýznamnějších zakladatelů mladočeské strany, staly tribunou liberálního proudu české politiky. G. deník řídil do 1894, kdy z vedení ze zdravotních důvodů odešel.
Bratřím Grégrům a jejich mladočeským spojencům nevyhovovala v Riegrově postupu řada rozhodnutí, zejména odmítali klerikalismus a spojenectví se zemskou šlechtou. Ke střetům vedla také přetrvávající pasivní rezistence ve vídeňském parlamentu a později i v zemských sněmech. G. zasedal s přestávkami 1868–95 jako poslanec českého zemského sněmu. Roku 1871 byl delegován také do vídeňské říšské rady. Navzdory vlastním pochybnostem a narůstajícímu odporu k rozhodnutí většiny českých poslanců o pasivní rezistenci se jejich požadavkům podřizoval, ale parlamentních jednání se opakovaně neúčastnil. Vzhledem k absenci byl jeho mandát v říšské radě prohlášen za neplatný. Získával ho však opakovaně v únoru i v červnu 1872 a opět v přímých volbách 1873 a 1874. Zemské poslanecké mandáty oba bratři Grégrové, K. Sladkovský a jejich několik dalších přívrženců obhajovalo, ale po nařčení, že chtějí zůstat zemskými poslanci ze zištných důvodů, rezignovali. Konflikt s vedením staročechů se ještě přiostřil 1873. Po většinovém rozhodnutí pokračovat v neúčasti na parlamentním jednání na zemské i celoříšské (předlitavské) úrovni bratři Grégrové, K. Sladkovský, A. P. Trojan a další sice vrátili v reakci na pokračující parlamentní neúčast své mandáty, rozhodli se však riskovat obvinění z rozkolnictví a založili v prosinci 1874 vlastní liberální stranu (Národní strana svobodomyslná, zv. mladočeši) a sestavili vlastní kandidátku do Českého zemského sněmu. G. napsal pro novou stranu první program, ve kterém požadoval namísto pasivního aktivní odpor, všeobecné volební právo, liberalizaci školství všech stupňů a podporu ekonomického rozvoje. Do zemského sněmu byl G. zvolen v doplňovacích volbách 1877 a vstoupil tam tehdy spolu s devíti mladočechy.
Po volbách 1879 přivedla změna kursu vídeňské vlády do říšské rady nejen mladočechy, ale i staročechy včetně jejich šlechtických přívrženců, a také české zástupce z Moravy. G., v té době hlavní reprezentant českých liberálů, sice vstoupil do jednotného Českého klubu, brzy však svého kroku litoval. V lednu 1881 mandát říšského poslance složil a působil nadále jako kritik vládní politiky i některých českých zástupců (včetně mladočechů). Koncem osmdesátých let se k němu jeho spolustraníci vraceli a po neúspěších staročechů, zejména v souvislosti s tzv. punktacemi a drobečkovou politikou, přijali G. kritiku za svou. (Obhajování vlády a ochota F. L. Riegra i jeho stoupenců nežádat zásadní posílení českých zájmů, spokojit se s „drobečky“, tj. menšími ústupky, které především neřešily české státoprávní požadavky, oslabila konzervativní směr už v zemských volbách 1889.) Ve volbách do říšské rady 1891 G. slavil jednoznačné vítězství. V mladočeské straně sice zůstal až do smrti významnou autoritou, postupně se však dostávali do popředí pragmatičtější politici jako J. Kaizl, K. Kramář, J. Herold, G. Eim ad. Česká reprezentace se v devadesátých letech sociálně i politicky strukturovala a nevystačila s bipolárním modelem, který reprezentoval právě G.
Ačkoli byli rozdílných povah, zůstal po celý život G. blízkým spolupracovníkem bratr Eduard. Na počátku šedesátých let se sourozenci vrátili do studentských časů a vyhledali společný byt u novoměstských hradeb, v dnešní Sokolské ulici. G. se 1864 oženil s Annou Eleonorou Hulešovou († 1876), dcerou zámožného pražského obchodníka a pražského purkmistra. Zakoupil rozsáhlý dům a pozemek v Mariánské (dnes Opletalově) ulici, kde sídlila tiskárna, administrace a redakce Národních listů a kde s rodinou bydlel. 1885 získal statek a velký dům v Dole (u Libčic), včetně rozsáhlých honiteb. S přibývajícím věkem trávil na venkově stále více času. Podruhé se oženil 1880 s Rosou Nobackovou (Nobakovou, 1858–1900) z Českých Budějovic, která pocházela z německé rodiny. S oběma manželkami měl dvacet tři dětí, z nichž se dospělosti dožilo dvanáct, po šesti z každého svazku. S Annou měl dcery: Ludmilu, provdanou za Karla Novotného z pražské techniky, Boženu, budoucí manželku pražského primátora K. Groše, Doubravu, provdanou za Karla Hlaváče, a Jitku, manželku budoucího pražského městského fyzika a později ministra zdravotnictví L. P. Procházky, dále syny Prokopa (1868–1920), lékaře, a Slavoje (1872–1930), podnikatele. Z druhého manželství s Rosou pocházeli synové: Radomil (po zranění trvale nemocný), Odolen, který se za nacistické okupace přihlásil k německé národnosti a zahynul v Praze v době Pražského povstání 1945, Julius († 1916), student medicíny, a dcery Radana, která pečovala po smrti rodičů o mladší sourozence, Kornélie, provdaná za prvorepublikového diplomata F. Veverku, Vladana, provdaná za ministerského úředníka E. Syrovátku, popraveného za heydrichiády. G. byl díky svým sourozencům a dětem spřízněn s řadou významných českých rodin, což nepochybně přispělo k jeho politickému vlivu a po smrti pomáhalo udržet jeho živou památku. Pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.
L: OSN 10, s. 460–462; MSN 2, s. 1059; ÖBL 2, s. 54–55; LČL 1, s. 816–819 (společné heslo s Eduardem, se soupisem díla a literatury); K. Tůma, Život dra Julia G., 1896; J. Holeček, Pero 1–2, 1922–1925, passim (zejm. 2. díl, s. 384); E. Grégr, Historie rodiny, [1996], passim; F. Černý, Hana Kvapilová, 1960, s. 20; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík (se soupisem literatury); Bratři Grégrové a česká společnost v druhé polovině 19. století, P. Vošahlíková – M. Řepa (eds.), 1997, passim; M. Myška a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, 2, 2008, s. 107–108.
Pavla Vošahlíková
Hrob Julia Grégra na Olšanských hřbitovech v Praze
