GRŇA Josef 11.8.1897-8.6.1967

Z Personal
Josef GRŇA
Narození 11.8.1897
Místo narození Předklášteří (u Tišnova)
Úmrtí 8.6.1967
Místo úmrtí Brno
Povolání 44- Právník
45- Voják nebo partyzán
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 748-749

GRŇA, Josef, * 11. 8. 1897 Předklášteří (u Tišnova), † 8. 6. 1967 Brno, právník, politický činitel, účastník 2. odboje

Pocházel z rodiny středoškolského profesora. V červenci 1915 maturoval na II. českém státním gymnáziu v Brně a poté nastoupil válečnou vojenskou službu v rakousko-uherské armádě. Na jaře 1918 zahájil studia práv na české univerzitě v Praze (přitom mu byly započteny čtyři válečné semestry, JUDr. 1920). Nastoupil jako úředník, od 1930 rada finanční prokuratury v Brně. 1932 se habilitoval v oboru správního práva na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě; 1938 byl jmenován mimořádným profesorem správního práva na Vysokém učení technickém v Brně. Vědecky se zabýval především procesním právem; autor monografií Prejudicialita v civilním řízení (1930) a Civilní soudce a správní akt (1935), redaktor Časopisu pro právní a správní vědu. Politicky byl činný v Československé sociálně demokratické straně dělnické; ve druhé polovině třicátých let se výrazně angažoval v hnutí na obranu republiky.

Od počátku německé okupace patřil k čelným organizátorům domácího odboje na Moravě. 1939–41 vůdčí představitel odbojové organizace PVVZ; významně se podílel na budování její moravské sítě. V říjnu 1941 unikl šťastnou náhodou zatčení a v následujících letech žil v ilegalitě převážně na Českomoravské vysočině. Spolu s K. Veselým-Štainerem pak pod krycím jménem Vlk pokračoval v odbojové činnosti ve skupině Přípravný revoluční výbor, jež se na začátku 1944 přejmenovala na Jaro a v létě 1944 byla reorganizována v Radu tří. 1944–45 stál v čele politického vedení Rady tří, jež postupně navázala spojení s dalšími složkami domácího odboje i s československou exilovou reprezentací a sehrála důležitou úlohu v závěru druhé světové války, kdy se její partyzánské jednotky účastnily bojových osvobozovacích akcí na západní a jihozápadní Moravě. Koncem dubna 1945 se přes frontu dostal do Košic, kde předal československé vládě a prezidentu Benešovi poselství domácího odboje.

Na podzim 1945 se vrátil ke své pedagogické činnosti na brněnské technice (1945–51 řádný profesor, 1948–50 děkan odboru inženýrského stavitelství) a zároveň 1945–48 působil jako předseda jedné z organizací účastníků odboje – Svazu národní revoluce. 1950 zatčen pro „neoznámení trestné činnosti“ a odsouzen ke dvěma a půl roku vězení; v červenci 1952 byl s podlomeným zdravím propuštěn a spolu s rodinou vystěhován z Brna do Ratají u Kroměříže. 1965 rehabilitován. Napsal memoárovou knihu Sedm roků na domácí frontě (1968).

Za zásluhy v odboji mu byla po skončení druhé světové války udělena četná státní vyznamenání, mj. Československý válečný kříž 1939, Řád Slovenského národního povstání I. třídy a medaile Za zásluhy I. třídy; 1991 byl in memoriam vyznamenán Řádem T. G. Masaryka II. třídy.

L: Kulturní adresář ČSR 2, A. Dolenský (ed.), 1936, s. 135–136; MČE 2, s. 660; ČBS, s. 173; Tomeš 1, s. 380–381; Z. Chmel, Galerie brněnských osobností 1, 1998, s. 74, J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie, 2013, s. 66–67; R. Luža, V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje, 2006, passim; S. Jínová – O. Pujmanová, Osobnost v pozadí. Jan Jína ve vzpomínkách a v korespondenci, 2016, s. 298–318.

Josef Tomeš