GROHMANN Emil Carl Quido 4.3.1856-2.8.1905

Z Personal
Emil Carl Quido GROHMANN
Narození 4.3.1856
Místo narození Vrbno pod Pradědem
Úmrtí 2.8.1905
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 758-759
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=75319

GROHMANN, Emil Carl Quido, * 4. 3. 1856 Vrbno pod Pradědem, † 2. 8. 1905 Vídeň (Rakousko), textilní podnikatel, mecenáš, politik

Syn Quida Eugena Ferdinanda (1819–1874) a Emmy, roz. Wagnerové († 1896), vnuk Josefa Johanna (1792–1873). Základy vzdělání získal od rodinného učitele a pozdějšího ředitele továrny Josefa Baldaufa, absolvoval reálné gymnázium v Opavě a po 1870 studoval na technice v německých Cáchách. Vstoupil do buršáckého spolku Corps Rhenania, stal se nadšeným šermířem a šerm propagoval i po návratu domů. Po dokončení školy sloužil jako dobrovolník v dělostřeleckém pluku v Olomouci. Odborné znalosti si prohloubil několikaletou praxí v anglických textilních továrnách a do Vrbna se vrátil 1884, aby převzal firmu, kterou po smrti jeho otce vedla do té doby téměř deset let matka Emma s J. Baldaufem. Krátce předtím se firma rozdělila na obchodní část se sídlem ve Vídni (ve vlastnictví Adolfa Weisse) a část výrobní ve Vrbně (ve vlastnictví Grohmannů) a začala používat značku Grohmann & Co. 1888 se G. oženil s Marii Boschovou (1861–1949) z Vídně, nevlastní dcerou majitele pivovaru v Nussdorfu (Vídeň) a přítele Adolfa Weisse.

Zejména kvůli silné anglické konkurenci, technologickým novinkám a změněným požadavkům trhu se koncem osmdesátých let výroba dostávala do potíží. Proto 1889 G. převzal vídeňskou továrnu Josefa Scholze a syna na pletené zboží, šňůry a tkalouny a o její sortiment vzápětí rozšířil výrobu ve Vrbně. Z vídeňských skladů vybudoval velkosklad a velkoobchod. G. přistoupil i k dalším změnám výrobního programu, ukončil produkci kovových knoflíků a bavlněných nití na dřevěných cívkách. Založil filiálku firmy v tehdy pruských Głuchołazích (dnes Polsko) a postupně zakládal další pobočné závody. Po matčině smrti se stal jediným majitelem firmy. Na konci 19. století niťárna pracovala na šesti a půl tisících vřetenech a dvou stech osmdesáti pletacích stávcích, měla energetické vybavení o výkonu 173 kW. Další podnikatelské aktivity G. rozvíjel se svými příbuznými, např. se podílel na založení Moravskoslezských drátoven v Bohumíně, nebo ve spolupráci s řádem německých rytířů, když vstoupil do dřevařského podniku v Ludvíkově (u Bruntálu).

G. se aktivně podílel i na veřejném životě. 1892 se stal, podobně jako předtím jeho otec, starostou Vrbna; funkci vykonával až do 1905. Jako poslanec slezského zemského sněmu zasedal ve velkostatkářské kurii za konzervativní německou nacionální stranu, angažoval se také jako člen opavské OŽK. S rodinou žil v tzv. Zámečku, který získal a upravil již jeho děd. 1897 koupil deskový statek šoltýsství v Mnichově (dnes část Vrbna pod Pradědem) s rozsáhlými lesy, kde si 1900 postavil loveckou chatu a mohl se tam věnovat lovecké vášni. Pro své zaměstnance zavedl četná sociální opatření, např. stavěl lázně, vývařovny, obytné domy, dělnický konzum, mateřskou školku, platil jim nemocenské a penzijní pojištění, zajišťoval bezplatnou lékařskou péči a stravování. Ve městě se podílel na vybudování nemocnice řádu německých rytířů, na rozšíření hřbitova o evangelické oddělení či na stavbě dětského domova. 1896 byl vyznamenán Mariánským křížem řádu německých rytířů, 1900 mu byl propůjčen Rytířský kříž řádu Františka Josefa I., 1902 se stal čestným občanem rodného města. Zemřel po operaci slepého střeva a zanechal sedm nezletilých dětí. Po jeho smrti připadla firma nejprve vdově Marii a od 1912 ji vlastnili synové Friedrich (1890–1945) a Erich (padl 1916 na frontě v Bukovině). Dědicové ji rozšířili o další filiálky v Temešváru (dnes Rumunsko) a Rákospalotě (u Budapešti), ve dvacátých letech 20. století spolupracovali s dalšími výrobci nití v zahraničí a ve třicátých letech překonali hospodářskou krizi. Friedrich si 1922 dal ve Vrbně postavit vilu od architekta Josefa Hoffmanna. Druhá světová válka se tragicky dotkla i dalších členů rodiny. Jediný Friedrichův syn Johann Georg (1919–1945) padl ve Východním Prusku. Friedrichův bratr Theodor zemřel v sovětském zajetí; další bratr Kuno (1897–1940), který před válkou žil ve Vídni, kde se mu pro jeho silné sociální cítění přezdívalo rudý továrník, se zapojil do protinacistického odboje a spáchal sebevraždu předtím, než ho mohlo zatknout gestapo. Po osvobození byl Friedrich internován v táboře Olomouci-Hodolanech, kde zemřel. Jeho matka Marie zemřela až 1949, a přežila tak nejen své děti, ale i vnuka. Firma byla znárodněna, později se stala součástí n. p. Závody S. K. Neumanna, na něž dnes navázal podnik Odetka, a. s.

L: Slezsko 2, s. 35–36; Myška, s. 137; týž, Slezská podnikatelská rodina Grohmannů (Pokus o kolektivní biogram dvou generací podnikatelské rodiny), in: Slezský sborník 92, 1994, č. 3–4, s. 176–194; týž, Obrázky ze života podnikatelské rodiny vrbenských Grohmannů, in: Severní Morava 66, 1993, s. 3–14; týž, Rytíři průmyslové revoluce, 1997, zejm. s. 110–113; J. Vybíral – V. Šlapeta – N. Goryczková – M. Strakoš, Slavné vily Moravskoslezského kraje, 2008, passim; T. Šafaříková, Vliv rodiny Grohmannů na hospodářský vývoj Vrbna pod Pradědem v „dlouhém“ 19. století, 2014 (bakalářská práce, FF UP, Olomouc).

P: ZA, Opava, fond G.

Tomáš Burda