Biografický slovník
GROHMANN Quido Eugen Ferdinand 23.7.1819-8.12.1874
| Quido Eugen Ferdinand GROHMANN | |
 | |
| Narození | 23.7.1819 |
|---|---|
| Místo narození | Vrbno pod Pradědem |
| Úmrtí | 8.12.1874 |
| Místo úmrtí | Vrbno pod Pradědem |
| Povolání | 33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 761 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=75316 |
GROHMANN, Quido Eugen Ferdinand, * 23. 7. 1819 Vrbno pod Pradědem, † 8. 12. 1874 Vrbno pod Pradědem, textilní podnikatel, komunální politik
Nejstarší syn z početné rodiny Josefa Johanna G. (1792–1873) a Amalie, roz. Rösslerové, bratr Adolfa Ferdinanda (1825 až 1895) a Eduarda Floriana (1830–1915). Profesní zkušenosti získal v otcově podniku. 1850 se oženil s Emmou, roz. Wagnerovou, dcerou obchodníka a továrníka ze Šumperka, s níž měl tři syny. 1861 se G. na šest let stal starostou Vrbna, 1869 přispěl k tomu, že město získalo status soudního okresu. Byl oceněn Rytířským křížem řádu Františka Josefa I.
Spolumajitelem a ředitelem rodinné firmy se G. stal 1867, kdy jeho otec odešel na odpočinek. Ocitl se v nelehké době krize spojené s poklesem odbytu lněných nití, nevhodných pro nově zaváděné šicí stroje. 1869 se jejich výrobu marně pokoušel zdokonalit, a proto 1874 začal používat jako vhodnější surovinu také bavlnu. Vybudoval ve Vrbně velkou přádelnu lnu, rozšířil výrobu a koupil výkonnější parní stroj. Firma získala právo uvádět ve svém názvu c. k. privilegovaná továrna na nitě s emblémem orlice. Spolu s K. Feikem postavil blízko továrního areálu velkou pilu. Po G. předčasné smrti po něm zůstali tři nezletilí synové. Vedení firmy se ujala vdova Emma († 1896) a Adolf, syn společníka Carla Weisse; firma začala užívat jméno Weiss und Grohmann. O další prosperitu se významně zasloužil také její ředitel Josef Baldauf, za jehož éry byla postavena nová bělírna a leštírna nití. Později továrnu převzal G. syn Emil Carl Quido (1856–1905).
L: Slezsko 2, s. 34–35; M. Myška, Rytíři průmyslové revoluce, 1997, s. 109; Myška, s. 135–136.
Tomáš Burda
