GROSS František 19.4.1909-27.7.1985

Z Personal
František GROSS
Narození 19.4.1909
Místo narození Nová Paka
Úmrtí 27.7.1985
Místo úmrtí Praha
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik

GROSS, František, * 19. 4. 1909 Nová Paka, † 27. 7. 1985 Praha, malíř, grafik

Narodil se v rodině továrního úředníka Karla G. Od mládí projevoval výtvarné, literární i hudební nadání (hrál v studentském jazzovém orchestru) a seznámil se s budoucím sochařem L. Zívrem, fotografem M. Hákem a spisovatelem J. Kocourkem. Na reálce v rodišti ho ovlivnil překladatel M. Jirda. 1927 maturoval a přihlásil se ke studiu architektury na ČVUT v Praze, kde navštěvoval výuku kreslení u O. Blažíčka. 1928 přešel na UMPRUM do ateliéru F. Kysely. Přátelství navázal se spolužákem F. Hudečkem. 1931 školu opustil a s L. Zívrem uspořádal v Nové Pace první výstavu. Nastoupil prezenční vojenskou službu, ale onemocněl žloutenkou a léčil se v divizní nemocnici v Josefově. Školu pro důstojníky horského dělostřelectva v Domažlicích nedokončil a pokračoval v léčení v Praze; během nemoci se věnoval kresbě. 1933 byl propuštěn do civilu, navázal kontakty s J. Chalupeckým, V. Makovským, J. Wagnerem a M. Wagnerovou-Kulhánkovou, později s F. Janouškem, poznal Z. Rykra, V. Bartovského, E. Nemese a J. Bauernfreunda. 1935 se G. usadil v Praze, sdílel ateliér s L. Zívrem a F. Hudečkem. 1936/37 vyučoval aranžování na odborné škole pokračovací pro činnosti obchodní, 1937–38 pracoval v reklamní kanceláři Z. Rykra, spolupracoval s E. F. Burianem, 1938/39 učil na Pokračovací škole živnostenské města Prahy. 1938 podnikl cestu do Francie, kde se seznámil s P. Kleem. Téhož roku se oženil s majitelkou krejčovského salonu Miloslavou, roz. Janečkovou; 1942 se manželům narodil syn Jan, 1944 dcera Marie.

Od léta 1939 byl ve svobodném povolání, 1941 se stal členem Umělecké besedy, měl společný ateliér s J. Lieslerem. G. patřil k zakládajícím členům Skupiny 42, zabýval se litografií a monotypií, ke grafice přivedl V. Sivka. 1945 byl přijat za člena SČUG Hollar, s A. Hoffmeistrem a A. Fišárkem navštívil Francii (znovu s delegací výtvarníků 1946) a začal se zabývat užitým uměním. 1948 po rozpadu Skupiny 42 se načas obrátil k socialistickému realismu, v jeho tvorbě se objevila témata spojená s těžbou uhlí a těžkým průmyslem na Ostravsku a Mostecku. G. nespokojenost s tímto pokusem vedla k tomu, že 1952–56 přestal malovat a pracoval v Ústředním domě umělecké tvořivosti. Zájezd do NDR a Polska (1956–57) v něm vyvolal potřebu vrátit se k vlastní tvorbě. Od 1961 byl členem skupiny Radar. G. úspěchy v Brazílii a Itálii se staly podnětem k udělení titulu zasloužilý umělec (1964). Po sovětské okupaci 1968 emigrovala G. dcera s rodinou, 1969 G. prodělal infarkt a svoji tvorbu musel přizpůsobovat zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. 1983 uspořádal retrospektivní výstavu.

G. náleží k významným osobnostem české výtvarné kultury 20. století. Závažné byly již jeho analytické kubizující kompozice ze studijních let. Pod vlivem J. Šímy a M. Ernsta se přiklonil k surrealismu. Přípravou k tomu se stala série jeho kreseb z vojenského léčení, které v abstrahovaných tvarech připomínaly strojky a stroje, pro G. typický výtvarný znak. G. surrealistické období se vyznačuje kolážemi, dekalky, frotážemi, obrazovými rébusy, obrazy s vlepovanými předměty, papírovými skládankami. G. surrealismus zaujal V. Nezvala a V. Makovského, i přesto však do Surrealistické skupiny nebyli G., Zívr ani Hudeček přijati. V G. díle z třicátých let je přítomen groteskní dadaismus, nonsens, parodie. Začal malovat strojové bytosti, tzv. obrazy-objekty, které zasazoval do městského prostředí. Kolem 1938 G. krajinu přizpůsoboval kleeovské poetice a tvořil masky v negerském stylu. Za války se soudobé civilizační téma v jeho díle promítlo do pražské periferie (Vysočany, košířské ohrady, libeňský plynojem) a do interiérů (krejčovská dílna s motivem panny a okenní průhled na město). Přesto zcela neopustil obraz-objekt (tramvaj, telefon, fotoaparát) a vracel se i ke konstruktům imaginárních strojů. Od konce protektorátu G. plátna ovládla města a postavy jako stroje. Figura se u G. stala novotvarem složeným z organických a geometrických prvků. Výrazně geometrizované obrazy se staly východiskem jeho pozdější tvorby. Po 1958 G. navázal na představu stroje, objektu či makrokosmu ve vrcholných obrazech a v řadě grafik, kresebných cyklů, plakátů, návrhů známek a textilií. G. hra s prostorem a tvarem se postupně přikláněla k abstrakci. G. závěrečný obrazový cyklus parafrázoval slavná díla starých mistrů.

L: Toman 1, s. 272; EČVU, s. 142–143; NEČVU 1, s. 230–231 (se soupisem výstav); SČSVU 2, s. 380–381; J. Kotalík, F. G., 1963; F. G. (automonografie), 1969; V. Formánek, Radar. Anatomie tvůrčí skupiny, 1971; J. Valoch, F. G., 1980; E. Křenek, K poctě F. G., 1992; E. Petrová, Skupina 42, 1998; táž, F. G., 2001; J. Machalický, Příliš velký bohém pro komunisty, in: Lidové noviny 17. 8. 2010 (příl. Kultura), s. 8.

Martin Kučera