GUTMANN Max 28.11.1857-2.4.1930

Z Personal
Max GUTMANN
Narození 28.11.1857
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 2.4.1930
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 27- Hutník nebo metalurg

GUTMANN, Max, * 28. 11. 1857 Vídeň (Rakousko), † 2. 4. 1930 Vídeň (Rakousko), technik, velkoobchodník, velkoprůmyslník, mecenáš

Syn Wilhelma (Isaaka Wolfa) G. (1826–1895) a Eleonory, roz. Latzkové, synovec Davida G. (1834–1912). Jeho manželkou byla Emilie (1876–1953), katolička a dcera herce vídeňského Dvorního divadla Ernsta Hartmanna. Společně vychovali tři dcery a dva syny.

G. vystudoval vídeňskou techniku (1876–79) a absolvoval hornický a hutnický kurs na Báňské akademii v Leobenu (1879–83). Po ukončení studia vstoupil do služeb rodinné firmy Gebrüder Gutmann (Bratři Gutmannové), ve které byl 1888 přijat za společníka. Po otcově smrti se stal hlavním dědicem a spolu se strýcem Davidem G. (1834–1912) i reprezentantem firmy. Měl na starosti technický rozvoj uhelných závodů v Orlové-Lazích a od 1890 byl členem těžařské rady Vítkovického horního a hutního těžířstva. Úzce spolupracoval s podnikatelskou rodinou Rothschildů. Dále se angažoval při získávání rudných dolů ve Švédsku a na Slovensku, 1900 převzal strojírnu v Andritzu (část Štýrského Hradce), zastával významné pozice ve vrcholných oborových organizacích: byl prezidentem v rakouském Klubu průmyslníků a Ústředním svazu majitelů dolů Rakouska, předsedal montánnímu oddělení průmyslové rady, byl členem státní železniční rady a dlouholetým generálním radou Rakousko-uherské banky. 1922 ve Vídni založil dodnes existující Bank Gutmann, zprvu úzce svázanou s firemními aktivitami.

Kromě ekonomických záležitostí se G. zabýval např. otázkami sociálních poměrů hornictva, jejich pojištění a pracovní doby, přičemž vycházel z racionálních zásad taylorismu. Se strýcem Davidem G. založil v Lipníku nad Bečvou nadaci, z jejíchž peněz byla na místě původního rodného domu Gutmannů vybudována synagoga a chudobinec. V závěti zřídil nadace pro vysloužilé horníky a hutníky i úředníky rodinné firmy. S nevlastní matkou Idou dotoval mírové aktivity Berthy Suttnerové, nositelky Nobelovy ceny za mír. 1902 přežil pokus o atentát, za nímž stál jeden z jeho dříve propuštěných zaměstnanců.

Za svou podnikatelskou, humanitární a sociální činnost byl vyznamenán např. komturským křížem Řádu Františka Josefa, za první světové války obdržel hvězdu – nejvyšší stupeň vyznamenání Za zásluhy o Červený kříž. 1917 se stal doživotním členem panské sněmovny říšské rady. Získal titul horního rady a čestný doktorát na technice v Cáchách (1925) a Báňské akademii v Leobenu (1927).

Zdědil rozsáhlý majetek, kam patřil dolnorakouský velkostatek Jaidhof včetně statků Dross, Gföhl, Imbach a Rehberg. K těm nově přikoupil rozsáhlou bývalou církevní doménu Rottenmann ve Štýrsku. S nevlastním bratrem Rudolfem vlastnil štýrský velkostatek Kalwang, další nevlastní bratr Moritz byl majitelem velkostatku Vöslau. Nástupcem G. ve správě rodinného jmění se stal syn Wolfgang (1906–1964), jemuž však byly majetky 1938/39 zabaveny. Po druhé světové válce mu byl navrácen pouze zlomek bývalého majetku, část musela rodina vykoupit, zámek Jaidhof byl sídlem rodu až do 1970. K finančnímu narovnání s Československem týkajícímu se průmyslových podniků došlo 1956.

D: Über die Schichtdauer im Ostrau-Karwiner Kohlenrevier, in: Österrei chische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen 48, 1900, s. 147–152, 161–169, 265–267; Vorschläge betreffs einer internatinalen Verständigung über die Alters- und Invaliditäts-Versicherung, Roma 1908.

L: Neue Freie Presse 3. 4. 1930, s. 7–8 (Morgenblatt); NDB 7, s. 347–348; BL 1, s. 494; ÖBL 2, s. 111–112; Slezsko 2, s. 37–38; Myška, s. 142–143; M.-T. Arnbom, Friedmann, G., Lieben, Mandl und Strakosch. Fünf Familienporträts aus Wien vor 1938, Wien 2002, s. 63–104; A. Zářický, Wilhelm a David Gutmannové aneb jak dva chudí lipničtí židé k rytířským titulům přišli, in: Genealogické a heraldické informace 2004, s. 27–32; J. Županič, Nová šlechta Rakouského císařství, 2006, s. 303–304, 318; týž, Židovská šlechta podunajské monarchie. Mezi Davidovou hvězdou a křížem, 2012, s. 305–312; G. Gaugusch, Wer einmal war. Das jüdische Großbürgertum Wiens 1800–1938, 1, Wien 2011, s. 1029–1041; www.novanobilitas.eu/rod/gutmann-starsi-linie (stav k 20. 11. 2016).

Aleš Vyskočil