GUTMANN Vilém Izák Wolf 18.8.1826-17.5.1895

Z Personal
Wilhelm GUTMANN
Narození 18.8.1826
Místo narození Lipník nad Bečvou
Úmrtí 17.5.1895
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 26- Bánský odborník nebo energetik
27- Hutník nebo metalurg

GUTMANN, Wilhelm (též Isaak Wolf), * 18. 8. 1826 Lipník nad Bečvou, † 17. 5. 1895 Vídeň (Rakousko), velkoobchodník, velkoprůmyslník, mecenáš

Byl synem Marcuse Leopolda (Löbla) G. a jeho druhé manželky Babette (Dobrisch), roz. Franklové, bratrem Davida G. (1834–1912). G. první manželkou se stala Eleonora (1826 až 1867), dcera obchodníka s vínem Markuse Latzka z Nového Mesta nad Váhom, druhou manželkou Ida (1847–1924), dcera tiskaře, nakladatele a držitele statku Philippa Wodianera. Z obou manželství měl dohromady devět dětí.

Původně se měl stát rabínem, studia teologie u příbuzných v Uhrách však opustil a stal se vychovatelem na statku svého strýce ve Štípě (dnes Zlín), poté byl pověřen správou pivovaru a statku v nedalekém Lukově. Zájem o podnikání podnítil krach rodinné lipnické firmy a s tím spojená povinnost zajistit rodině příjem. Obchod s obilím a sádrou nebyl příliš rentabilní, obrat přišel v době, kdy se začal zajímat o uhlí, které se stalo synonymem podnikatelského úspěchu rodiny. Rozhodlo uzavření smluv se společností Severní dráhy císaře Ferdinanda o převzetí části a později veškeré distribuce uhlí z firmou provozovaných dolů na Ostravsku a dále zisk podílu na těžebních jámách v Horním Slezsku (1856). K podnikání přizval bratra Davida, se kterým založil ve Vídni firmu Gebrüder Gutmann (Bratři Gutmannové), jež se postupně stala vedle podniku rodiny Rothschildů největším a nejvlivnějším velkoobchodním domem v monarchii a jedním z nejvýznamnějších uhelných impérií v Evropě. Podnik zprvu sídlil na vídeňském předměstí Leopoldstadt, od šedesátých let v centru metropole. (Rodina žila ve Vídni, kde si na Ringstrasse dala 1869–71 postavit novorenesanční palác podle projektu architekta C. Tietze.) Nashromážděný kapitál bratrům umožnil přímo se angažovat v důlní činnosti. Společně s Ignátem Vondráčkem získali nejprve do nájmu a 1877 do vlastnictví důlní majetek olomouckého arcibiskupství a kapituly na Orlovsku, který poté spravovala společnost Kamenouhelné doly Orlová-Lazy, v níž měli G. většinový podíl. Od konce šedesátých let se datovala úzká spolupráce s vídeňskou rodinou Rothschildů v oblasti ostravsko-karvinského revíru, od nich si bratři pronajali a později i zčásti odkoupili jejich těžební a hutní provozy. Díky tomu se podařilo ovládnout téměř polovinu těžby uhlí a výroby koksu v revíru, avšak pronikli i do dalších uhelných regionů mj. v Horním Slezsku a Uhrách, záhy přibrali také oblast zpracování železa. Spolupráce obou rodinných impérií vyvrcholila 1873 ustavením průmyslového gigantu – Vítkovického horního a hutního těžařstva, monopolu, ve kterém mírnou kapitálovou převahu drželi Rothschildové. Ve Vítkovicích byl realizován projekt zkvalitnění sociálních podmínek zaměstnanců, který zahrnoval vzdělávací program, tzv. zdravé bydlení navázané na moderní infrastrukturu, zajištění kulturního a relaxačního vyžití, zdravotní péče, pojištění atd. Prozíravé a strategické investování do souvisejících odnoží průmyslové sféry bratry Gutmanny přivedlo k podnikatelským akvizicím v cihlářství a stavebnictví (Rakovnicko, Vítkovice, Štramberk), chemickém průmyslu (výroba sody a minerálních olejů ve Vídni), strojírenství (výroba lokomotiv ve Vídni, vagonka v Kopřivnici), potravinářství (cukrovary a lihovary na Hané a v Uhrách), papírnictví (celulózka ve Vratimově), textilního průmyslu, lodní i železniční dopravy a bankovnictví. V devadesátých letech byl jejich koncern největším zaměstnavatelem v monarchii. Firma Gebrüder Gutmann přestala být výlučným obchodním domem, stala se také soukromou bankovní institucí, u níž vedli účty přední podnikatelé. Část obrovského jmění rodina investovala do nákupu statků na Moravě, v Dolním Rakousku a Štýrsku. G. zastával funkce v nejvýznamnějších oborových institucích, byl členem správních rad Společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda, banky Credit-Anstalt a rovněž dolnorakouského zemského sněmu.

Ve své době G. patřil k největším mecenášům v monarchii. Z prostředků získaných podnikatelskými aktivitami financoval kulturní a vzdělávací instituce v rámci židovských náboženských obcí v Lipníku nad Bečvou, Ostravě a ve Vídni (1891–92 předsedal místní židovské obci), založil židovský dívčí sirotčinec v Döblingu, dětskou nemocnici ve Vídni, ústav pro invalidy v dolnorakouské Kremži, starobinec v Lipníku nad Bečvou, spoluzaložil židovské teologické učiliště ve Vídni. Stál u zrodu Spolku rakouských průmyslníků v hornictví, hutnictví a strojírenství (1873) a byl členem dalších institucí hájících a sdružujících průmyslové podnikatele včetně OŽK. Za své služby pro rozvoj rakouského průmyslu a za mecenášství a účast na společenských, náboženských a charitativních podnicích získal 1877 Řád železné koruny III. třídy, na jehož základě byl 1878 nobilitován (odtud starší rytířská větev rodiny). Pohřben byl na Vídeňském ústředním hřbitově. Nástupcem G. se stal syn Max G. (1857–1930) z prvního manželství, který byl od 1888 společníkem rodinné firmy. Podnikání se věnoval také Rudolf G. (1880–1966), syn z druhého manželství, který byl zároveň spoluvlastníkem velkostatků Kalwang ve Štýrsku a dále také Piesting v Dolním Rakousku. Sňatky G. potomků pozvedly společenskou prestiž rodiny. Dcera Rosalie (1862–1923) z prvního manželství se provdala za francouzského námořního kapitána Charlese Roberta de FitzJames, přímého potomka Jamese FitzJamese, vévody z Berwicku, nemanželského syna anglického a skotského krále Jakuba II., druhorozená Mariane (1871–1935) se vdala za sira Francise Abrahama Montefiore z britské židovské rodiny italského původu a dcera z druhého manželství Elisabeth (1875–1947) se 1929 podruhé provdala za Franze Liechtensteina, jenž téhož roku stanul v čele Lichtenštejnska jako kníže František I.

D: Aus meinem Leben, Wien 1911 (2. vyd.).

L: Neue Freie Presse 18. 5. 1895, s. 7 (Morgenblatt); Heller 4, s. 48; BL 1, s. 493; ÖBL 2, s. 112; Slezsko 2, s. 36–37; Myška, s. 139–142; R. S. Wistrich, Die Juden Wiens im Zeitalter Kaiser Franz Josephs, Wien–Köln–Weimar 1999, s. 139–140; M.-T. Arnbom, Friedmann, G., Lieben, Mandl und Strakosch. Fünf Familienporträts aus Wien vor 1938, Wien 2002, s. 63–104; A. Zářický, Ve stínu těžních věží. Historie dobývání kamenného uhlí v petřvaldské dílčí pánvi od počátku prospektorské činnosti do roku 1906, 2004, s. 96–112 a passim; týž, Velkopodnikatel. Příklad Johanna Larisch-Mönnich a dalších, in: Člověk na Moravě v první polovině 20. století, 2006, s. 46–55; týž, Gebrüder G., Wien (Stručná historie nejen jednoho obchodního a bankovního domu), in: Finanční elity v českých zemích (Československu) 19. a 20. století, E. Kubů – J. Šouša (eds.), 2008, s. 445–453; týž, Velkopodnikatel. Příklad Heinricha hraběte Larisch-Mönnicha, Josefa Zwierziny a W. G., in: Člověk na Moravě 19. století, 2008, s. 28–46; J. Županič, Nová šlechta Rakouského císařství, 2006, s. 302–303, 318; týž, Židovská šlechta podunajské monarchie. Mezi Davidovou hvězdou a křížem, 2012, s. 305–312; M. Myška, Rothschildovy peníze..., in: Těšínsko 54, 2011, č. 4, s. 19–20; G. Gaugusch, Wer einmal war. Das jüdische Großbürgertum Wiens 1800–1938, 1, Wien 2011, s. 1029–1041, zvl. s. 1032 až 1036); www.novanobilitas.eu/rod/gutmann-starsi-linie (stav k 20. 11. 2016); www.jewishencyclopedia.com/articles/6962-gutmann-wilhelm-ritter-von (stav k 20. 11. 2016).

Aleš Vyskočil