GUTTMANN Josef 23.5.1902-9.5.1956

Z Personal
Josef GUTTMANN
Narození 23.5.1902
Místo narození Tábor
Úmrtí 9.5.1956
Místo úmrtí ? New York (USA)
Povolání 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 829-831
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=69652

GUTTMANN, Josef, * 23. 5. 1902 Tábor, † 9. 5. 1956 ? New York (USA), politik, novinář

Údaje o datu a roce úmrtí se v literatuře liší, uvádějí se také léta 1958 a 1962 bez konkrétního data. Pocházel z židovské rodiny Viléma G., c. k. finančního konceptního praktikanta v Táboře, a Hedviky, roz. Robičkové. Od 1919 inklinoval k marxistické levici. Angažoval se v sociálně demokratické mládeži, poté v Mezinárodním sdružení socialistických akademiků, v Komsomolu a Kostufře. 1921 vstoupil do KSČ. Po studiu na Vysoké škole obchodní pracoval 1922–24 v pražské Bance pro obchod a průmysl jako úředník a korespondent. Kvůli stávce bankovních úředníků byl propuštěn a 1925 nastoupil do stranického aparátu a tisku. Byl redaktorem brněnské Rovnosti a později Rudého práva. Od 1924 přispíval politicky, ekonomicky a historicky zaměřenými články do teoretické Komunistické revue (pseudonymy B. Jahoda, V. Kovář, B. Srnec, J. Tmavý). Přednášel v Ústřední politické škole Komsomolu, byl členem krajského vedení KSČ v Praze, krajského i ústředního „agitpropu“. Překládal dílo K. Marxe. Jako delegát se zúčastnil III. a IV. sjezdu KSČ (1925, 1927). Od poloviny dvacátých let patřil mezi hlavní představitele sílící stalinistické levice uvnitř KSČ a byl považován za jejího ideologa. 1928 se zúčastnil VI. kongresu Komunistické internacionály v Moskvě, kde podpořil Gottwaldovo úsilí o bolševizaci strany. Na popud Kominterny byl v listopadu 1928 kooptován do ústředního výboru KSČ i politbyra a jmenován šéfredaktorem Rudého práva (funkci zastával s přestávkami 1928–33). Významně přispěl k vítězství bolševické linie na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 a zařadil se mezi přední funkcionáře Gottwaldova vedení strany. 1929 a 1931–33 byl členem politbyra ÚV KSČ (1929–31 pouze kandidátem). Na podzim 1929 převzal funkci tajemníka ÚV KSČ, byl vedoucím ústředního „agitpropu“ a zodpovídal za řízení kádrových otázek ve straně. 1930–31 zastupoval KSČ v moskevském ústředí Kominterny, 1931 se stal členem prezidia a sekretariátu její Exekutivy. 1931–33 byl ústředním tajemníkem KSČ a fakticky druhým mužem ve stranické hierarchii.

1932–33 se G. postupně dostal do konfliktu s vedením Kominterny i KSČ kvůli strategii komunistů v zápase s nacismem a hodnocení sektářské politiky Komunistické strany Německa. Na XII. zasedání Exekutivy Kominterny v srpnu až září 1932 jménem KSČ (s Gottwaldovým tichým souhlasem) kritizoval německé komunisty za to, že v konfrontaci s nacisty nedokázali vytvořit jednotnou frontu se sociálně demokratickými dělníky, neboť si jako podmínku spolupráce kladli přijetí svého programu sociálními demokraty. Naznačoval, že v době rostoucího ohrožení parlamentní demokracie nacisty bude nutné změnit vztah k demokracii i k dalším skupinám dělnického hnutí, především k sociálním demokratům. Doporučoval opatrnou spolupráci se socialistickými stranami na zásadách rovnoprávnosti a programové suverenity každé z nich. Nepřímo tak polemizoval s oficiální politickou linií Kominterny (strategie „třída proti třídě“), vycházející z teze, že parlamentní demokracie se postupně fašizuje, a sociální demokraté, kteří se v jejím rámci podílejí na vládě, se stali nástrojem buržoazie a fakticky se přeměnili v křídlo fašismu (tzv. sociálfašisté). V souvislosti s Německem G. oponoval představě vedení Kominterny, že parlamentní demokracie se v zápase s nacismem vyčerpá, bude nahrazena přechodným stadiem nacistické diktatury, která brzy uvolní cestu vítězné proletářské revoluci. Zástupci Kominterny i Komunistické strany Německa G. názory v diskusi odmítli a sociální demokracie byla znovu označena za hlavního nepřítele komunistického hnutí. KSČ se staronové linii Kominterny podřídila.

Po nástupu Hitlera k moci G. své výhrady na jaře 1933 zopakoval. Společně s dalšími funkcionáři (např. J. Šverma, P. Reiman) dospěl k závěru, že triumf nacismu v Německu představuje hrozbu pro dělnické hnutí v ČSR a svými chybami (včetně nenávisti k sociální demokracii) se na něm podílela i Komunistická strana Německa. Znovu navrhoval vstřícnější přístup k sociálně demokratickým dělníkům a doporučoval, aby se komunisté společně se socialistickými stranami stali obránci demokracie proti fašismu. Následoval zásah Kominterny. Na XIII. zasedání její Exekutivy v srpnu 1933 bylo vedení KSČ obviněno z oportunismu. Gottwald provedl sebekritiku, v níž G. označil za hlavního nositele oportunistických názorů a viníka rozporů mezi KSČ a Kominternou. G. měl být zbaven funkce šéfredaktora Rudého práva a poslán do Moskvy jako zástupce KSČ v Exekutivě Komunistické internacionály. KSČ se opět vrátila k teorii sociálfašismu a v jejím duchu charakterizovala režim ČSR jako fašistickou diktaturu, jejímiž reprezentanty jsou vedle T. G. Masaryka a E. Beneše i předáci socialistických stran.

G., který se jednání v Moskvě nezúčastnil, na svých názorech setrval. V prosinci 1933 poslal vedení KSČ dopis, označovaný jako G. memorandum, v němž oznámil rozhodnutí nepodřídit se linii Kominterny v německé otázce, odmítl odjet do Moskvy a vzdal se všech funkcí. Okamžitě byl vyloučen z KSČ a stranický tisk proti němu rozpoutal diskreditační kampaň. Poté co komunisté pod tlakem vývoje ve střední Evropě zahájili v létě 1934 postupný obrat k politice jednotné fronty antifašistických sil, požádal G. o znovupřijetí do strany. Vedení KSČ jeho žádost odmítlo a ve veřejném prohlášení ho označilo za kontrarevolučního dezertéra. V důsledku ostrakizace se G. názorově obrátil a stal se jednou z vůdčích osobností komunistické opozice inspirované trockismem, která z krajně levicových pozic odmítala ideu jednotné fronty a trvala na leninské koncepci světové proletářské revoluce. Od trockistů se ale opozice odlišovala názorem na povahu sovětského státu, který interpretovala jako třídní společnost nekapitalistického typu ovládanou stranickou byrokracií. 1934–1936 G. redigoval časopis Jiskra, 1937 psal články do revue Proletář vydávané Z. Kalandrou. Spolu koncipovali brožury Odhalené tajemství moskevského procesu (1936) a Druhý moskevský proces (1937), ve kterých napadli absurdní politickou a právní konstrukci soudních řízení s předáky bolševické revoluce (G. J. Zinovjev, L. B. Kameněv, K. B. Radek aj.), postavili se na jejich stranu a jako jedni z prvních demaskovali represivní a „kontrarevoluční“ povahu stalinismu, čímž vyvolali pobouření v KSČ a jejím tisku.

Po vyloučení ze strany byl G. nezaměstnaný, od 1936 krátce působil v redakci obrázkového týdeníku Světozor, poté jako úředník společnosti Foxfilm. Na podzim 1938 emigroval do Švédska, odkud po obsazení Norska nacisty odjel přes Mexiko do USA, kde se 1941 usadil natrvalo. Pracoval jako hlasatel českého vysílání amerického rozhlasu. Pohyboval se v prostředí německých sociálně demokratických exulantů. Jako publicista se věnoval analýze totalitních režimů, především sovětského stalinismu. Po druhé světové válce byl zaměstnán jako vědecký pracovník v Yivo Institute (Yidischer Visnshaftlekher Institut / Institute for Jewish Research) v New Yorku. Zabýval se novějšími židovskými dějinami s důrazem na komunity východoevropských Židů. Užíval pseudonym Peter Meyer. 1953 napsal obsáhlou studii o historii Židů na území Československa (s důrazem na období po 1945), v níž mj. podnětně rozebral antisemitský rozměr procesu s R. Slánským. V jidiš a v angličtině uveřejnil také práci o arménské genocidě, kterou srovnával s holocaustem. V padesátých letech pracoval rovněž pro American Jewish Comittee a pravidelně přispíval do časopisu Commentary. Tvrzení, že si po válce změnil jméno na John Gordon, se pravděpodobně nezakládá na pravdě. G. aféra se stala nejznámějším případem účtování s „oportunisty“ a „trockisty“ v KSČ ve třicátých letech. S výjimkou pokusů reformně komunistických historiků z konce šedesátých let (Z. Hradilák, L. Niklíček), kteří se jeho spor s Kominternou pokusili vyložit objektivně, bylo G. ve stranické propagandě a historiografii do 1989 trvale přisouzeno stigma renegáta, likvidátora strany, kapitulanta před fašismem a trockisty, který přeběhl na druhou stranu barikády.

D: Základy Marxovy nauky hospodářské, 1925; Kdo jsou a co chtějí likvidátoři. Brožura informační a polemická, 1929; Proč je pětiletka pro nás vzorem. Polemika s panem Peroutkou, 1932; The Soviet Union. A New Class Society, in: Politics, March 1944, s. 48–55, April 1944, s. 81–85 (pseud. Peter Meyer); Reply to Leon Blum, in: Modern Review 1, 1947, s. 317–320 (pseud. Peter Mayer); The Jews in the Soviet Satellites, Syracuse (USA) 1953 (pseud. Peter Mayer, s D. Weinrybem, E. Duschinskym a N. Sylvainem).

L: Tomeš 1, s. 389; Kolář Elity, s. 72; BHDE 1, s. 256–257; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 183–184; Z. Hradilák, J. G. – konflikt rozumu a svědomí, in: Revue dějin socialismu 8, 1968, č. 4, s. 483–518 (totéž znovu č. 5, s. 645–680); L. Niklíček, Dilema československých komunistů ve třicátých letech, 1968, passim; týž, Pře J. G., in: ĎaS 14, 1992, č. 2, s. 31–35; I. Pfaff, Česká levice proti Moskvě 1936–1938, 1993, s. 14–16, 33, 93; J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci, 2002, rejstřík; M. Reiman, O Poly Reimanovi, in: Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu II., 2004, s. 68–75; J. Bouček, Poprava Záviše Kalandry. Česká kulturní avantgarda a KSČ, 2006, s. 40–41, 47–51; M. van der Linden, Western Marxism and the Soviet Union. A Survey of Critical Theories and Debates since 1917, Leiden–Boston 2007, s. 126–129, 168, 360; S. Budín, Jak to vlastně bylo, 2007, rejstřík; M. Švermová, Vzpomínky, 2008, s. 58–60, 82–84, 86, 88, 99, 113–118; V. Sommer, Mezi doktrínou a realitou, in: Hrdinství a zbabělost v české politické kultuře 19. a 20. století, J. Randák – P. Koura (eds.), 2008, s. 201–216; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, passim; V. Sommer, Angažované dějepisectví. Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950–1970), 2011, rejstřík; http:// de.wikipedia.org (stav k 13. 6. 2016).

P: NA, Praha, matrika nar. židovské náboženské obce Tábor, 1869–1905, inv. č. 2035, folio 13, č. řádku 65 (http://badatelna.eu/fond/1073/).

Zdeněk Doskočil