HÁBA Alois 21.6.1893-18.11.1973

Z Personal
Alois HÁBA
Narození 21.6.1893
Místo narození Vizovice
Úmrtí 18.11.1973
Místo úmrtí Praha
Povolání 77- Hudební skladatel
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 20-22
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46693

HÁBA, Alois, * 21. 6. 1893 Vizovice, † 18. 11. 1973 Praha, skladatel, pedagog, hudební teoretik

Syn ševce a lidového muzikanta Františka H. (1850–1935) a jeho druhé manželky Terezie, roz. Trčkové (1860–1937), vyrůstal v prostředí hudebního folkloru. Otec hrál na klarinet a ve Vizovicích založil 1872 lidovou kapelu, v níž působili i jeho synové z prvního manželství Josef (flétna a klarinet) a Vincenc (klarinet a housle), z druhého manželství pak vedle Aloise (housle a kontrabas) také Karel (housle) a Jan (klarinet). Nadán absolutním sluchem rozpoznal H. již v raném dětství ve zpěvu a hře lidových hudebníků intonační odchylky od temperovaného ladění. 1908–12 studoval na učitelském ústavu v Kroměříži. Z té doby pocházejí jeho první, autodidaktické kompoziční pokusy. 1912–14 působil jako pomocný učitel v Bílovicích (u Uherského Hradiště). Na podzim 1914 byl přijat do mistrovské třídy V. Nováka na pražské konzervatoři, v červnu 1915 narukoval. Pouze několikaměsíční Novákovo školení přesto poskytlo pevný základ, k němuž se H. celoživotně hlásil.

Prošel poddůstojnickou školou v St. Pöltenu v Dolním Rakousku (dosáhl hodnosti poručíka), frontou v Haliči a Itálii. Koncem 1917 byl převelen do Hudebně-historické ústředny tiskového střediska c. a k. ministerstva války (Musik-historische Zentrale beim Kriegspressequartier des k. u. k. Kriegsministeriums), kde se podílel na projektu sběru vojenských písní národů monarchie (v důsledku rozpadu monarchie projekt zůstal nedokončen).

Na jaře 1918 se H. stal soukromým žákem Franze Schrekera a na podzim téhož roku vstoupil oficiálně do jeho kompoziční třídy na vídeňské hudební akademii (Akademie für Musik und darstellende Kunst). Na doporučení svého učitele pracoval jako korektor v nakladatelství Universal Edition a 1918/19 také jako učitel teorie a hry na housle v soukromé Schallingerově hudební škole. U Schrekera zůstal i po jeho povolání do Berlína na místo ředitele Státní vysoké hudební školy (Staatliche Hochschule für Musik). H. absolvoval orchestrální Ouverturou op. 5.

Od 1917 se zajímal o teoretické možnosti rozšíření tónového systému a odhodlal se je ověřit v praxi. 1922 byl v Berlíně premiérován jeho čtvrttónový Smyčcový kvartet č. 2, op. 7 (současně uveden v Praze a Brně). Smyčcový kvartet č. 3, op. 12 (rovněž čtvrttónový) provedlo následujícího roku Amarovo kvarteto v Donaueschingenu. H. vzbudil pozornost také (půltónovou) Symfonickou fantazií pro klavír a orchestr, op. 8, na zahajovacím koncertu festivalu Všeobecného německého hudebního spolku (52. Tonkünstlerfest des Allgemeinen Deutschen Musikvereins) a prvními teoretickými pracemi, publikovanými Universal Edition ve Vídni a Hudební maticí v Praze.

1923 se vrátil do Prahy a otevřel na konzervatoři kurzy mikrointervalové hudby. 1924 představil na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (International Society for Contemporary Music, ISCM), konaném v Praze, poprvé veřejně čtvrttónový klavír, který podle jeho návrhů postavila firma August Förster Löbau-Georgswalde. V dalších letech vyrobila další čtvrttónové a šestinotónové klávesové nástroje (klavíry, harmonia). Na firmou organizovaných propagačních koncertech (1922–35) prezentoval ukázky čtvrttónových skladeb pro klavír Erwin Schulhoff, později Karel Reiner. K žákům H. kurzů patřili jeho bratr Karel, dále Karel Ančerl, Jaroslav Ježek, Rudolf Kubín, Miroslav Ponc, Karel Reiner, Jiří Srnka, Václav Trojan, Viktor Ullmann aj. H. renomé přivedlo do Prahy žáky různých národností z  jihoslovanských zemí (Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko), Litvy, Ukrajiny, Turecka aj. a přispělo k mezinárodní prestiži školy. Při konzervatoři založil H. fonografický archiv s nahrávkami lidových písní. 1934 byl jmenován profesorem. Inicioval také stavbu dalších mikrointervalových nástrojů (čtvrttónového klarinetu, trubky, lesního rohu a kytary).

Principy mikrointervalové hudby a tzv. atematického slohu (v němž se hudební myšlenka neustále rozvíjí bez opakování a variací) formuloval ve své práci Neue Harmonielehre des diatonischen, chromatischen, Viertel-, Drittel-, Sechstel- und Zwölftonsystems (Leipzig 1927) a v řadě časopiseckých článků doma i v zahraničí. Jako organizátor a vůdčí postava meziválečné avantgardy se aktivně podílel na činnosti Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, Spolku pro moderní hudbu a spolku Přítomnost. Od dvacátých let se zabýval studiem díla Rudolfa Steinera a stal se členem Antroposofické společnosti.

Vrchol H. snah o rozšíření tónového systému o intervaly představuje jeho čtvrttónová celovečerní opera Matka na vlastní libreto (premiéra 17. 5. 1931 v Mnichově). Půltónová opera Nová země se dočkala premiéry (v jediném koncertním uvedení) až 12. 12. 2014, šestinotónová opera Přijď království tvé, provedena až 25. 6. 2018 v Ostravě. H. skladby byly vícekrát zařazeny na festivaly Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (Salcburk 1923, Praha 1935, Paříž 1937, Praha 1967); H. byl 1927, 1932, 1938 členem její mezinárodní poroty.

Po druhé světové válce vyučoval na nově otevřené Akademii múzických umění (AMU). Podílel se na založení Syndikátu českých skladatelů nebo Divadla 5. května (od druhé sezóny Velká opera 5. května), které sídlilo v budově bývalého Nového německého divadla (dnes Státní opera Praha) a jehož se stal ředitelem. 1948 bylo divadlo úředním rozhodnutím připojeno k Národnímu divadlu a H. z ředitelského místa odvolán. 1948–50 komponoval výhradně masové písně. 1950 bylo oddělení mikrointervalové hudby na AMU zrušeno a tři roky zbývající do penze H. pracoval v knihovně konzervatoře.

Od 1953 se věnoval téměř výhradně kompozici. Podněty získával od interpretů, např. na žádost houslisty Dušana Panduly (Hábovo, resp. Novákovo kvarteto) se vrátil ke kompozici smyčcových kvartet a 1967 vytvořil svou jedinou skladbu v pětinotónovém systému (Smyčcový kvartet, op. 98), psal skladby pro basklarinetistu Josefa Horáka a Emmu Kovárnovou (Due Boemi) aj. 1956 a 1959 se zúčastnil Darmstadtských mezinárodních letních kurzů nové hudby (Internationale Ferienkurse für Neue Musik).

H. dílo zahrnuje sto tři opusovaných a řadu neopusovaných skladeb, v nichž podíl mikrointervalových tvoří zhruba třetinu. Mikrointervaly H. považoval za rozšíření chromatiky a atematický styl za flexibilní princip, který však neměl být negací tradičního způsobu kompozice. Navzdory experimentálnímu charakteru se proto jeho dílo nevymyká z hudebně vývojového procesu ve střední Evropě na počátku 20. století.

K reprezentativním dílům H. tvorby patří skladby z různých období jeho tvůrčího života: Ouvertura, op. 5 (1920), symfonická fantazie Cesta života (1933), Valašská suita pro orchestr (1953), šestnáct smyčcových kvartetů, čtyři nonety, pro klavír Toccata quasi una fantasia, op. 38 (1931), Sonáta, op. 3 (1919) a Šest nálad, op. 102 (1971), dále Koncert pro housle (1954), Koncert pro violu (1957) aj.

Za člena ČAVU byl H. přijat 1928, 1957 jmenován čestným členem Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, 1961 členem korespondentem Německé akademie umění v Berlíně (NDR). 1963 byl vyznamenán titulem zasloužilý umělec, 1968 mu byl propůjčen Řád republiky.

L: výběr: HS 1, s. 384–386; MGG, Personenteil 8, 2002, sl. 345–347; Komponisten der Gegenwart, H.-W. Heister – W.-W. Sparrer (eds.), 38. Nachlieferung, Mai 2009, s. 1–50; J. Vysloužil, A. H. Život a dílo, 1974; L. Spurný – J. Vysloužil, A. H. A Catalogue of the Music and Writings, 2010; V. Reittererová – L. Spurný, A. H. (1893–1973). Mezi tradicí a inovací, 2014 (s podrobným soupisem literatury); http://www.ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 25. 7. 2017).

P: NM – České muzeum hudby, Praha, osobní fond (ve stadiu zpracování) a dědicové.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vlasta Reittererová