HÁJEK Ladislav 9.3.1884-26.3.1943

Z Personal
Ladislav HÁJEK
Narození 9.3.1884
Místo narození Domažlice
Úmrtí 26.3.1943
Místo úmrtí Praha
Povolání 68- Redaktor nebo žurnalista
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 86

HÁJEK, Ladislav (pseud. L. H. Domažlický), * 9. 3. 1884 Domažlice, † 26. 3. 1943 Praha, spisovatel, žurnalista

Studia zahájil na gymnáziu v rodišti, 1904 absolvoval Českoslovanskou obchodní akademii v Praze, kde se 1901 důvěrně sblížil s J. Haškem a se skupinou jeho přátel (např. Z. M. Kuděj, G. R. Opočenský, J. Lada); 1903 stál u zrodu anarchisticky orientovaného Volného literárního sdružení Syrinx. Po maturitě krátce praktikoval v domažlické záložně, kam za ním přijel J. Hašek a společně navštívili skladatele J. Jindřicha. Místa se brzy vzdal, odstěhoval se k J. Haškovi do Prahy. Protože nemohl sehnat místo, přispíval do krajinských listů ve východních Čechách. 1906 v Plzni vstoupil do redakce časopisu Naše snahy, poté odjel do Krakova a sloužil v armádě jako jednoroční dobrovolník. 1908–09 s J. Haškem redigoval časopis Svět zvířat, 1909–10 poděbradskou Nezávislost, od 1911 byl odpovědným redaktorem Světa zvířat. 1916–18 bojoval na italské frontě. Po návratu z války redigoval olomoucký Československý deník, 1920–24 živnostenský orgán Reforma, 1924–31 Nový večerník, 1931–34 Nový deník, 1934–40 byl šéfredaktorem novin Národní střed. Současně vedl 1934–35 redakci Pražského kurýra.

Literární činnost H. zahájil melancholickými verši v dekadentním slohu (Noci, 1902; Verše, 1906), dobovou kritikou nepochopenými parodiemi sentimentální poezie Májové výkřiky (1903), napsanými ve spoluautorství s J. Haškem, a divadelním pokusem z dělnického prostředí Oběť bídy (1902). Lépe se uplatnil v próze, která ovšem nepřesáhla konvenci žánrového drobnopisu. Zajímavým příkladem české garnizonní prózy byl H. povídkový soubor Vojáci, vojáci, malované děti (1909). Z vojenského prostředí čerpal i později (Za válečného běsu, 1920; Obršt Rsepa, 1937). Milostnými prohrami se zabýval v lyrických prózách (Havlén, 1910; O záhadách srdce a jiné povídky, 1918; Matčin hřích, 1924). Zajímaly ho osudy zvířat (Román policejního psa, 1923; Kočičí historie a jiné povídky o zvířatech, 1924; Legionářův kůň, 1925). Většina H. příběhů se soustředila na lidi do určité míry výlučné, číšníky, tanečnice, cirkusové umělce, aristokraty (Cvrčkův románek, 1923; Dítě cirku, 1925; Tajemství trenéra koní, 1925; Ve službách svých spolubližních, 1925; Hostinec U krásné paní, 1941; Slečna z ministerstva, 1923; Na troskách trůnu, 1932; Král houslí, 1933). Vrcholu tvorby dosáhl dvoudílným románem Maxmilián a Charlotta. Tragedie mexického císaře a jeho nešťastné choti (1933), založeným na studiu dostupných pramenů, memoárovou prózou Z mých vzpomínek na Jaroslava Haška (1925) a literárním zpracováním zápisků šéfa baletu pražského Národního divadla Paměti Augustina Bergra (1942).

L: OSND 2/2, s. 999; MSN 3, s. 31; J. Kunc 1, s. 196–197; LČL 2/1, s. 30–31 (se soupisem díla a další literaturou); L. H. zemřel, in: Národní politika 27. 3. 1943.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera