HÁLEK Vítězslav 5.4.1835-8.10.1874

Z Personal
Vítězslav HÁLEK
Narození 5.4.1835
Místo narození Dolínek (dnes Odolena Voda)
Úmrtí 8.10.1874
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 123-124

HÁLEK, Vítězslav (vl. jm. Vincenc), * 5. 4. 1835 Dolínek (dnes Odolena Voda), † 8. 10. 1874 Praha, spisovatel, kritik, žurnalista

Jeho otec Josef byl nájemcem hostince, s rodiči se H. stěhoval do Zátvoru, Byškovic a Bukolu na Mělnicku, 1845 se v Jestřebí (u České Lípy) učil německy. V Praze 1855 maturoval na českém Akademickém gymnáziu. Jeho spolužákem, přítelem, spolupracovníkem i konkurentem byl od středoškolských studií J. Neruda. Ve studentském rukopisném časopisu Varyto a lyra, který H. redigoval, debutoval básnickými pokusy; 1854 uveřejnil první báseň Nekřtěncova dušička v Lumíru F. B. Mikovce. Odmítl studovat teologii a 1855–58 absolvoval šest semestrů moderní filologie na pražské filozofické fakultě. Živil se domácími kondicemi, při nichž poznal Dorotku (1843–1907), dceru advokáta Mikuláše Horáčka, městského radního a straníka F. Palackého. Tato podle dobových zpráv krásná a inteligentní dívka se stala inspirátorkou H. milostné lyriky a 1867 jeho manželkou.

Neruda a H. vyvinuli nemalé organizační úsilí, aby připravili autorské a materiální zázemí prvého generačního vystoupení v dějinách českého písemnictví – almanachu Máj. Vydáním prvního ročníku (1858) skupina literátů, sdružená kolem ústřední dvojice a zaštítěná B. Němcovou, K. Sabinou a J. V. Fričem, oživila přerušenou vývojovou kontinuitu české poezie i prózy. Mladá generace se jím přihlásila k odkazu K. H. Máchy a radikálních demokratů z roku 1848. I další tři ročníky, které H. redigoval již sám, udávaly směr české kultuře. Od 1861 byl H. členem redakce Národních listů, s jejich vydavatelem J. Grégrem sdílel nacionálně i demokraticky radikální mladočeské politické stanovisko. V redakci vedl literární a divadelní rubriku a fejeton. H. se stal funkcionářem Akademického čtenářského spolku, Divadelní jednoty, Jednoty dramatiků českých, Matice lidu, Svatoboru, Sboru pro zbudování Národního divadla a Umělecké besedy, kde byl zprvu jednatelem, od 1869 předsedou literárního odboru a od 1871 starostou. Redigoval řadu časopisů: Zlatá Praha (1864–65), Květy (1865–72, 1865–66 s J. Nerudou) a Lumír (1863, 1873–74 s J. Nerudou), vedl knižnici Slovanské besedy (1861) a s J. Nerudou a F. Schulzem edici Poezie světová (1871–74). Navštívil několik evropských zemí, zvláště slovanských.

H. byl otcem dvou synů: Jiřího (* 1870), který zemřel brzy po narození, a Ivana (1872–1945), lékaře; byl příbuzným národohospodáře Cyrila Horáčka (1862–1943), švagrem mladočeského politika Tomáše Černého (1840–1909), dědečkem herečky Eleny Hálkové (1907–1985) a pradědečkem herečky Jany Štěpánkové (*1934). Zemřel náhle a předčasně, jeho pohřeb se stal národní manifestací. Pochován je na Vyšehradském hřbitově.

Naprosto ojedinělý úspěch zaznamenala hned první H. básnická sbírka Večerní písně (1859), která souzněla s aktuální potřebou harmonie, optimismu a víry v pokrok. Melodičnost a jednoduchost veršů, lyrická spontánnost i sdělnost odpovídala vkusu publika, jeho potřebám i iluzím o sobě samých a o národním kolektivu. Třídílným básnickým cyklem V přírodě (1872–74) H. na Večerní písně navázal jak emocionální bezprostředností, tak vyjádřením harmonického souladu přírody s člověkem. H. melodické verše inspirovaly ke zhudebnění četné skladatele (B. Smetana, A. Dvořák, K. Bendl, Z. Fibich, J. Malát ad.). V epice se H. dlouho nedokázal vymanit z vlivu Byronova heroického romantismu (skladby Alfréd, Krásná Lejla, Mejrima a Husejn, Děvče z Tater, Goar, Černý prapor, Dědicové Bílé hory). Často nahrazoval básnickou přesvědčivost patosem. V posmrtně vydané sbírce krátkých skladeb Pohádky z naší vesnice (1874) dospěla H. básnická epika vrcholu tam, kde zobrazovala sociální poměry soudobé vesnice (Dražba). Na znalosti vesnického prostředí H. vystavěl většinu svého prozaického díla, v němž došel na práh kritického realismu a předznamenal cestu svých přátel z májového kruhu K. Světlé a J. Arbesa. Zatímco v jeho nejpopulárnější a později zfilmované i zhudebněné povídce Muzikantská Liduška (1861) ještě nezazněly tóny sociální kritiky, je tato tendence zřejmá v prózách U panských dveří, Pod dutým stromem, Na statku a v chaloupce, Na vejminku, Pod pustým kopcem. Z městského prostředí vytěžil jediný román Komediant (1861) o společenském postavení umělce a povídky Poldík rumař„Študent“ Kvoch. Přínos H. dramat byl výraznější než u J. Nerudy a vycházel vstříc požadavku naplnit repertoár prvního stálého českého divadla původními novinkami (Král Vukašín otevíral 1862 Prozatímní divadlo), avšak nesplňoval nároky na vzorovou českou divadelní hru. H. odvozoval svou dramatickou tvorbu ze západních romantických vzorů a z díla W. Shakespeara a snažil se o hrdinský typ dramatu, který neodpovídal domácí tradici (Carevič Alexej, Záviš z Falkenštejna, Král Rudolf, Amnon a Tamar, Sergius Catilina). Jako vedoucí příslušník nastupující generace českých spisovatelů se zato uplatnil v umělecké kritice. Jeho programová stať Básnictví české v poměru k básnictví vůbec (1859) zdůraznila orientaci na světovost, shodu se životem a demokratičnost podání. Zabýval se literární a divadelní kritikou, závažné byly jeho rozbory J. Nerudy, B. Němcové, R. Mayera i W. Shakespeara nebo studie o J. Mánesovi, kterého H. i Neruda považovali za tvůrce národního kulturního programu. Nadčasové zůstaly H. stati Gogola hledám! (1872), Heinova Kniha písníIvana Turgeněva Lovcovy zápisky (obě 1874), podávající svědectví o H. postupném příklonu k uměleckému realismu. Jako novinář plnil důležitou politickou roli svými Obrázky z českého sněmuObrázky z říšské sněmovny, kterými vytvářel předpoklady pro českou parlamentní žurnalistiku, pražskými lokálkami, cestopisnými fejetony a Epištolami k našemu studentstvu (1873), jimiž anticipoval o dvacet let mladší pokrokářské hnutí české mládeže.

Krátce po H. smrti se začaly ozývat hlasy proti jeho nekritickému oslavování, výhrady vyvrcholily v odmítavý a politicky vyhrocený útok J. S. Machara (Naše doba, 1894), v němž autor – inspirován T. G. Masarykem – postavil H. a Nerudu do nesmiřitelného protikladu. Na H. obranu vystoupili tehdy J. Vrchlický a E. Krásnohorská. Od té doby se sváděly polemiky o jeho hodnocení; pozdní adorace se dočkal ze strany Z. Nejedlého. Objektivnější literárněvědné hodnocení označilo H. dílo za výrazný a v mnohém určující mezník v prosazení realismu v české kultuře. H. busta naproti Novoměstské radnici v Praze na Karlově náměstí je dílem B. Schnircha.

L: RSN 3, s. 587; OSN 10, s. 765–767; 28, s. 526; OSND 2/2, s. 1003; HS 1, s. 392–393;V. Tichý, Básník V. H., 1944; A. Chaloupka, V. H., 1949; Z. Nejedlý, Tyl, H., Jirásek, 1950; V. Dostál, H. sociální, 1951; V. H., O umění, D. Jeřábek (ed. a doslov), 1954; týž, V. H. a jeho úloha ve vývoji české literární kritiky v 19. století, 1959; LČL 2/1, s. 46–50 (se soupisem a díla literatury).

P: LA PNP, Praha, osobní fond.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera