HÁLKOVÁ Elena 13.4.1907-9.9.1985

Z Personal
Elena HÁLKOVÁ
Narození 13.4.1907
Místo narození Žilina (Slovensko)
Úmrtí 9.9.1985
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 129
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46788

HÁLKOVÁ, Elena, * 13. 4. 1907 Žilina (Slovensko), † 9. 9. 1985 Praha, herečka

Vnučka básníka Vítězslava Hálka (1835–1874), dcera lékaře a spisovatele Ivana Hálka (1872–1945) a osvětové pracovnice Marie Luisy, roz. Klicperové (1882–1954). V rodišti začala hrát divadlo s ochotníky. Po maturitě na bratislavském gymnáziu absolvovala 1929 dramatické oddělení Státní konzervatoře v Brně (prof. E. Pechová). Na podzim 1929 krátce působila v činohře Slovenského národního divadla v Bratislavě, odkud natrvalo odešla do Prahy, kde získala angažmá nejprve v Divadle na Vinohradech (1930–35) a později v Národním divadle (1935–40 a 1944–51, mezi 1940–44 pouze hostovala). Uplatnila se především v četných úlohách dívčích hrdinek, které charakterizovala prostotou, optimismem, temperamentem a živelností (Kukašin, E. O’Neill: Milionový Marco /1930/; Kristýna, K. Čapek: Věc Makropulos /1932/; Verunka, L. Stroupežnický: Naši furianti /1938 a 1943/; Kačenka, J. K. Tyl: Jiříkovo vidění /1938/; Dorotka, týž: Strakonický dudák; Hanička, A. Jirásek: Lucerna /1945/). Tíhla ke komediálnímu žánru, v němž kombinovala nadhled a ironickou uštěpačnost s náznaky společenské rezervovanosti (Marja Antonovna, N. V. Gogol: Revizor /1936/; paní Skřivánková, W. A. Mozart: Divadelní ředitel /1937/). Po osvobození postupně přešla k postavám středního věku. Vedle veseloherních rolí (Lizaveta Bogdanovna, I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi /1948/; Smeraldina, C. Goldoni: Sluha dvou pánů /1950/) zaujala charakterními figurami Šury (M. Gorkij: Jegor Bulyčev, 1946), a zvláště Rozáry (A. a V. Mrštíkové: Maryša, 1943, 1948), jejíž přirozenost neobvykle zdůraznila spíše karikaturními prostředky – zveličením a nadsázkou. Na počátku padesátých let musela z politických důvodů z Národního divadla odejít a v důsledku onemocnění byla 1951–55 v invalidním důchodu. Po návratu k herecké práci účinkovala v Divadle satiry (1955–57), Divadle ABC (1957–62) a před odchodem na odpočinek v Městských divadlech pražských (1962–72). Prosadila se především v komediálním repertoáru konverzačního typu (Marta Brewsterová, J. Kesselring: Jezinky a bezinky /1958/; Ethel, J. Patrick: Podivná paní Savageová /1961/; Peštová, F. Langer: Velbloud uchem jehly /1967/).

Kinematografie nedokázala H. herecký talent dostatečně zúročit. Ve třicátých a v první polovině čtyřicátých let režiséři využívali především její půvab a obsazovali ji do vedlejších postav venkovských i městských dívek a žen (Jánošík, 1935; Vojnarka, 1936; Filosofská historie, 1937; Cech panen kutnohorských, 1938; Děvčica z  Beskyd, 1944). Po delší odmlce H.  znárodněná kinematografie nabídla jen menší a epizodní role manželek, matek, dělnic, prodavaček, hostinských, šlechtičen, pohádkových bytostí atp. ve filmech různorodých žánrů (Morálka paní Dulské, 1958; Vyšší princip, 1960; Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1963). H. se příležitostně objevovala také v televizních inscenacích (Jen jeden den, 1958; Chvojka, 1970) a seriálech (Eliška a její rod, 1966; Klapzubova jedenáctka, 1967; Kamarádi, 1969). Spolupracovala rovněž s rozhlasem.

Z manželství s hercem Zdeňkem Štěpánkem, které za protektorátu skončilo rozvodem, měla dceru Janu Štěpánkovou (* 1934), také herečku. Na sklonku třicátých let prožila citový vztah s režisérem O. Vávrou a novinářem J. Fučíkem. Pohřbena je na Vinohradském hřbitově (PA S, 70) v Praze.

L: ČBS, s. 187; Tomeš 1, s. 407; ND a jeho předchůdci, s. 132 (se soupisem rolí); http://vis.idu.cz/Productions.aspx (se soupisem divadelních rolí, stav k 21. 5. 2017); FPH 1, s. 133–134; Fikejz 1, s. 347–348; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 21. 5. 2017); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 21. 5. 2017); Český hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007, rejstřík; M. Nováková, Ohnivý žebřík, 1945; F. Černý, Pozdravy za divadelní rampu, 1970, s. 152; E. Kohout, Divadlo aneb Snář, 1975, s. 113, 117, 158; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 240; DČD 4, 1983, rejstřík; F. Černý, Hraje František Smolík, 1983, s. 144, 155, 312; O. Vávra, Podivný život režiséra, 1996, rejstřík; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík; Z. Sílová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová, Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, 2007, s. 42, 45, 192; Lidová demokracie 9. 4. 1977.

P: Archiv ND, Praha, E. H. (osobní spis, výstřižkový archiv); DÚ, Praha, dokumentace.

Zdeněk Doskočil