StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HAŠLER Karel 31.10.1879-22.12.1941

Karel HAŠLER
Narození	31.10.1879
Místo narození	Zlíchov (Praha)
Úmrtí	22.12.1941
Místo úmrtí	Mauthausen (Rakousko)
Povolání	83- Divadelní interpret nebo herec 77- Hudební skladatel 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf 63- Spisovatel 64- Překladatel 81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti
Citace	Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 291-293
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46971

HAŠLER, Karel, * 31. 10. 1879 Zlíchov (Praha), † 22. 12. 1941 Mauthausen (Rakousko), herec, režisér, hudební skladatel, účastník 1. a 2. odboje

Druhé z dětí vyučeného koláře Antonína H., který zprvu pracoval jako tesařský dělník na stavbách (mj. Národního divadla) a posléze jako sklář v Inwaldově podniku na Zlíchově, a sklářské dělnice Marienny, roz. Schwarzové. Matku ztratil v jedenácti letech. Absolvoval smíchovskou měšťanskou školu a učil se rukavičkářem. Jako učeň začal hrát ochotnické divadlo ve zlíchovském Všeodborovém spolku dělnickém a později v divadelním spolku Radoslav v pražské Myslíkově ulici. Od 1897 se profesionalizoval, 1897–98 hrál v Divadelní společnosti Václava Choděry, 1898–1900 ve společnosti Adolfa Dobrovolného. Ve druhé polovině devadesátých let hostoval ve smíchovském Švandově divadle, poté několikrát v Národním divadle. 1901 ho angažoval ředitel František Lacina do brněnského Národního divadla, 1902 nastoupil angažmá u Zemského (Národního) divadla ve slovinské Lublani, kde vypomáhal i v operetě a opeře. Přátelství navázal s prozaikem a dramatikem Ivanem Cankarem, jehož hru Král na Betajnové 1909 přeložil. 1903 ho Jaroslav Kvapil získal pro omlazovaný soubor činohry Národního divadla. Vystupoval i v jevištních pantomimách, v epizodních rolích operních a operetních, od 1912 se uplatnil též jako režisér. Údajně pro absenci na odpoledním představení dostal v únoru 1916 z divadla výpověď.

Už v době působení na první české scéně H. stále více přitahovalo zábavní zpěvoherní divadlo. Po 1903 se v Praze učil zpěvu a hře na kytaru a klavír u dirigenta Mořice Angera, skladatelsky se vzdělával u Anatola Provazníka a zdokonalil se u Rudolfa Frimla. Byl premiérovým pěveckým interpretem Frimlových Závišových písní za doprovodu České filharmonie (1905). Od 1905 psal pro Frimla a Provazníka písňové texty, po 1908 začal komponovat rozsáhlý, v lidových vrstvách oblíbený cyklus Staropražských písniček, které sám interpretoval. Údajně první písní cyklu byl evergreen Po starých zámeckých schodech. Po 1908 se souběžně s činoherním herectvím věnoval kabaretu, nejprve v hostincích U slona v Královské oboře a U Medvídků na Perštýně, od 1910 v prvním českém kabaretu Lucerna, který s Kvapilem podle polského příkladu zakládal a 1910/11 společně s ním a 1911–15 samostatně vedl. 1915/16 byl ředitelem kabaretu Rokoko, tehdy začal spolupracovat s protirakouskou rezistencí. Propagoval myšlenku státního osamostatnění na českém, moravském a v závěru války i na slovenském venkově prostřednictvím patrioticky a nacionalisticky laděných písní. Dlouhodobé, téměř tříleté turné, při němž Rokoko spravoval jen externě, absolvoval s klavíristou Janem Borůvkou (John Golwell). Přitom 1916–18 působil pohostinsky v karlínském Varieté jako herec, zpěvák, autor i režisér a v operetě Vinohradského divadla, pro niž na žádost Oskara Nedbala přeložil libreto a inscenoval jeho zpěvohru Vinobraní, kde hrál hraběte Nikoliće. Po návratu z venkovského turné zpíval 28. 10. 1918 odpoledne národní hymnu a některé své písničky v doprovodu kytary z lodžie Národního divadla za masové účasti demonstrantů. 1918–23 řídil Rokoko, 1923–25 Varieté Koloseum ve vršovickém Edenu, 1925–29 karlínské Varieté. V té době autorsky připravil řadu revuí. 1919 zřídil a necelých dvacet let vedl Nakladatelství Hašlerových písniček, kde vydával především vlastní písně, brožury a písně jiných autorů, případně některé časopisy (1919 satirickou Štiku, 1923–24 s Otakarem Hanušem „časopis poutavé četby“ Měsíce). V meziválečném období se postupně snižovala kvalita jeho písňové tvorby, začal opakovat tytéž melodie s obměněnými texty, často měly jeho písně příležitostný charakter, H. je většinou nevhodně politicky aktualizoval, avšak popularitu u prostého publika neztrácel.

Od 1929 přenesl těžiště zájmu do oblasti němého a pak zvukového filmu, kde se uplatňoval jako herec, režisér, scenárista, autor hudby a umělecký poradce. 1938–39 byl uměleckým vedoucím Divadla U Nováků ve Vodičkově ulici. 1940 podnikl poslední písničkové turné po českém venkově v radikálně nacionalistickém duchu, čímž na sebe upoutal pozornost nacistů a kolaborantských udavačů. Když vykonával funkci uměleckého poradce režiséra Václava Binovce při natáčení filmové adaptace románu Jana Drdy Městečko na dlani, byl v létě 1941 poprvé zatčen gestapem v Ronově nad Doubravou, ale pro nedostatek důkazů po několika výsleších propuštěn. Na neprokázané, leč velice pravděpodobné udání režiséra Binovce byl podruhé zatčen 2. 9. při snímání exteriérů v Ládví (u Benešova), vzápětí transportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde složil svoji poslední, spoluvězni zapsanou a teprve nedávno objevenou písničku, a po šestašedesáti dnech tzv. preventivní vazby umučen. Od 2006 je v Mauthausenu H. pamětní deska.

Roku 1908 se H. oženil se sestrou R. Frimla Zdenkou (* 7. 5. 1877 Praha, † 13. 12. 1946), v Paříži školenou klavíristkou, s níž měl dva syny. Karel H. ml. (* 7. 7. 1908 Praha), vyučený mechanik, byl po krádeži auta a následné tiskové aféře otcem poslán do Hamburku, odkud se nevrátil a za čas v Brazílii zřídil rozsáhlé plantáže. Zdeněk Miloš H., umělecky Gina H. (* 31. 10. 1909 Praha, † 16. 11. 1972 Santa Monica, USA), byl rovněž vyučeným mechanikem, filmovým epizodistou a 1939–42 nepříliš úspěšným filmovým režisérem (Za tichých nocí; Host do domu). Po únoru 1948 emigroval do USA, kde se až do smrti živil převáženě manuální prací. H. vnuk Gino H. (* 16. 3. 1941 Praha) vystudoval FAMU, začínal jako asistent režie na Barrandově a 1968 emigroval do SRN, 1969 do USA, kde uspěl jako kameraman a fotograf. Pravnuk Gino H. Jr. (* 1976) je významný surrealistický malíř. V polovině třicátých let bylo H. manželství rozvedeno. S přítelkyní německé národnosti Charlottou Jurdovou měl H. nemanželského syna Thomase Haslera (* 16. 11. 1941), obchodníka, vyrůstajícího v SRN a žijícího v Austrálii.

Vrcholem H. herecké činnosti bylo nepochybně jeho dvanáctileté působení v Národním divadle. Nepatřil k oporám nového interpretačního stylu psychologického realismu, nýbrž uplatnil se jako osobitý pokračovatel konverzačního herectví Jiřího Bittnera, na rozdíl od něho vybavený tělesnou obratností, hudebností mluvního projevu a uměním stylizovaného gesta. Dvakrát hrál Shakespearova Romea, v reprízách alternoval i jeho sluhu Petra, bratra Jana a Baltazara, Honzu v Kvapilově Princezně Pampelišce, Radúze v Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, důchodního Hlavína v Čekankách F. X. Svobody, Tesmana v Ibsenově Heddě Gablerové, Chlestakova v Gogolově Revizoru, Vocílku ve Švandovi dudákovi, Jana Roháče v Jiráskově dramatu Jan Žižka a mnoho epizodních postav v dobových komediálních kusech. Zřejmě největšího úspěchu dosáhl jako šašek Feste v Shakespearově Večeru tříkrálovém, Spinth v Shawově hře Androkles a lev a šašek v dramatu Arnošta Dvořáka Král Václav IV. Poslední rolí byl Muž v Schönherrově Ďáblici ve vlastní režii a v partnerství s Rudolfem Deylem st. a Zdenkou Rydlovou-Kvapilovou. V této postavě uplatnil i prvky expresionistického herectví, jimiž nesměle naznačil další možnosti svého jevištního výrazu. Režíroval rovněž Tylova Pražského flamendra s vlastní hudbou, operu Milkování dirigenta Františka Neumanna (na námět činohry Arthura Schnitzlera), hru Paula Apela Cesta do pekel, satirickou komedii Lea (Lva) Birinského Mumraj, aktovku Soucit Josefa Císlera a veselohru Otomara Schäfera U Pěti čertů, v níž hrál postavu Ladislava.

Podstatná část jeho divadelní práce byla spojena s kabaretem. Zatímco před rokem 1920 H. náležel mezi průkopníky moderního českého kabaretu jako nového uměleckého žánru, který vystřídal již anachronický šantán, v meziválečném období se věnoval autorství (popřípadě adaptaci) libret a hudby, režii i herecko-pěvecké interpretaci revuí, jež byly pouhou chudší nápodobou pařížských a vídeňských vzorů. První fáze jeho kabaretní tvorby je progresivní žánrovým přechodem mezi šantánovým kupletem a moderním lyrickým šansonem, aniž by dospěl k typu literárního kabaretu. Sentimentálními, z biedermeieru odvozovanými i humornými a lokálně satirickými pololidovými písněmi H. získával mimořádný ohlas. Druhá fáze spojená s mondénností, poplatností dobovým vzorům a pokleslou politickou satirou mu tolik popularity už nemohla přinést. Podobných revuí napsal během pěti let sedmnáct, ale ani jedna nepřežila dobu svého vzniku; podnikatelsky byly revue pro H. prodělečné. Koncem třicátých let se proto vrátil k operetě, napsal několik operetních kusů průměrné úrovně. Nejznámější byla Dcera druhé roty.

S hudebnědramatickou, libretistickou a kabaretní H. tvorbou úzce souvisela činnost skladatelská. Vrcholem jeho skladatelského a textařského úsilí se stal devítidílný soubor cyklu Staropražské písničky (1910–20). Tento soubor obsahuje jeho nejúspěšnější písně milostné i humorné, včetně například populárních válečných Pětatřicátníků a popřevratových Hochů od Zborova. Získal s nimi nadšený ohlas zejména u venkovského obecenstva i u obyvatel městských periferií a načas se stal jakýmsi mluvčím jejich nálad. Intenzita H. popularity přispěla k tomu, že v období první republiky převážily v jeho písních komerční rysy podbízející se vkusu posluchačů. Aktuální politické náměty zpracovával většinou v pamfletistické formě, v níž se odůvodněná sociální satira a vzývání národa a jeho státu mísila s pravicovým sociáldemokratismem a brzy i se sympatiemi k agrární pravici, ve druhé polovině třicátých let byla patrná i nesmělá inklinace k českému fašismu, brzy po okupaci překonaná upřímným, byť již umělecky nepřesvědčivým radikálním nacionalismem, který H. nakonec zaplatil životem. Složil více než tři sta písní. V ostatní tvorbě se neúspěšně pokusil o operu na vlastní libreto (Píseň), o dva melodramy a dvě orchestrální skladby, složil hudbu celkem ke čtrnácti filmům, přeložil čtyři divadelní hry (kromě Cankarova dramatu Auernheimerovu Nejkrásnější chvíli, Maughamovu Královskou Výsost, Magnussenova a Sarauwova Mrtvého velikána), libreto k opeře Ermanna Wolf-Ferrariho Zuzančino tajemství, zkomponoval čtyři operety na vlastní libreta, napsal libreto k operetě A. Provazníka Prodaná láska a Emanuela Starého jr. Skvělá partie, přeložil pět operetních libret. Kromě toho byl autorem desítek revuálních a kabaretních skečů a scének a vzpomínkových fejetonů pro rozhlas, časopis Veřejné mínění a deník Venkov, satirické veršíky uveřejňoval v periodikách Štika, Právo lidu, Venkov a Večer, pokusy o prózu ve svých a Hanušových Měsících.

Jako filmový pracovník se H. zasloužil o relativní úroveň snímků, na kterých se podílel. První filmovou režii vytvořil 1914 jako předscénu kabaretní hry Pán bez kvartýru (krátká fraška České hrady a zámky), první filmovou roli ztvárnil o rok později v Kvapilově veselohře Ahasver, v níž byl partnerem Růženy Naskové. Ve dvacátých letech hrál v sedmi filmech, mimořádné herecké schopnosti, plně odpovídající němému filmu, dokázal v dramatických hrdinech celovečerních snímků – jako advokát Uher ve filmu Přemysla Pražského Batalion (1927) a titulní postava filmového dramatu Martina Friče Varhaník u sv. Víta (1929). Hudební doprovod napsal k prvému českému zvukovému filmu Tonka Šibenice Karla Antona (1930). V lidových vrstvách se největší popularity dočkala jeho první ozvučená postava ve filmu Svatopluka Innemanna Písničkář (1932), který se sentimentálním patosem zpracovával tematiku domácího protirakouského odboje. K němu H. napsal scénář, zkomponoval hudbu, zpíval vlastní písně a hrál titulní roli poštovního ředitele vládního rady Haly. Pro tento film určil mj. píseň Ta naše písnička česká, jež zlidověla. Mimo některé málo významné postavy vytvořil důležité vedlejší role ve filmech Karla Lamače Jindra, hraběnka Ostrovínová, Martina Friče Ať žije nebožtík, Jedenácté přikázání, Ulička v ráji a Roztomilý člověk, Jiřího Slavíčka Pantáta Bezoušek, Miroslava Cikána Štěstí pro dva, Král ulice a Vzdušné torpédo 48, Josefa Rovenského Za ranních červánků, v němž hrál Josefa Dobrovského. Poslední byl malostranský písničkář ve snímku syna Giny Za tichých nocí, inspirovaném životem R. Frimla. Sám H. režíroval filmy Srdce za písničku (1933) a Irčin románek (1936). Jako scenárista přispěl ke kvalitě filmů Jánošík a Hordubalové Martina Friče, Vojnarka Vladimíra Bora, Babička Františka Čápa, ale i Binovcova Městečka na dlani. H. životní a umělecké osudy se staly námětem divadelní hry P. Kohouta napsané pro Divadlo na Vinohradech Hašler… (prem. 2013) a televizního seriálu Pražský písničkář (1997, režie Ivo Paukert, v roli H. Viktor Preiss). H. se objevil v reklamě; továrník F. Lhotský z Prahy-Michle po něm pojmenoval mentolové bonbony. H. rodný dům je dnes označen pamětní deskou.

L: výběr: OSND 2/2, s. 1403; R. Deyl, Písničkář K. H., 1968; DČD 3–4, rejstřík; ND a jeho předchůdci, s. 136; HS 1, s. 407; EJ, s. 184; Postavy brněnského jeviště 1, 1979, s. 77–78; LČL 2/1, s. 94–96; FPH 1, s. 142; Tomeš 1, s. 423; K. Tušek, K. H., 1992; J. Kotek, Dějiny české populární hudby a zpěvu 1, 1994, s. 192–194; Fikejz, 1, s. 367–369; Český hraný film 1, 1995; 2, 1998, rejstřík; V. Březina, Lexikon českého filmu, 1996, passim; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, E. Šormová a kol. (eds.), 2000, rejstřík; L. Kašpar, Český hraný film a filmaři za protektorátu, 2007, s. 226–228; 331–333; http://archiv.narodni-divadlo.cz (se soupisem rolí, stav k 5. 5. 2018); http://www.csfd.cz (stav k 6. 11. 2018); http://www.fdb.cz/ (stav k 6. 11 2018); https://cs.wikipedia.org/ (stav k 6. 11. 2018).

P: AHMP, Sbírka matrik, matrika narozených řkt. f. ú. Zlíchov, sign. N 8, s. 80.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera