HAAS Otto 19.7.1921-30.10.1980

Z Personal
Otto HAAS
Narození 19.7.1921
Místo narození Kročehlavy (Kladno)
Úmrtí 30.10.1980
Místo úmrtí Praha
Povolání 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 9-10

HAAS, Otto, * 19. 7. 1921 Kročehlavy (Kladno), † 30. 10. 1980 Praha, divadelní a televizní režisér

Narodil se v rodině hutníka Antonína Haase (* 1894) a Marie, roz. Součkové (* 1897). Do 1938 studoval na střední škole v Sovětském svazu. Po návratu do Československa pokračoval 1938–42 na obchodní akademii. 1942 pracoval jako mzdový účetní železáren v Hrádku (u Rokycan), poté byl 1943/44 hercem a režisérem různých divadelních společností, 1945–47 režisérem a dirigentem Zemského divadla v Ostravě. 1947–49 studoval na Všesvazovém filmovém institutu (VGIK) v Moskvě. Ovlivnila ho tvorba divadelního režiséra N. P. Ochlopkova, jemuž asistoval. Zároveň pracoval jako režisér sovětského rozhlasu. 1949–50 režíroval v Divadle státního filmu a 1950–54 v Ústředním divadle československé armády v Praze (např. A. Jirásek, Jan Hus; A. Fadějev, Mladá garda /1951/). Jako operní režisér hostoval v Národním divadle (J. Mejtus, Mladá garda). Následně přešel do angažmá v Armádním divadle v Martině (Slovensko). Vedle série inscenací, převážně na historické náměty (I. Popov – A. Stepanov, Port Artur, 1954; J. K. Tyl, Ján Hus; V. V. Višněvskij, Optimistická tragédia, 1956), tam realizoval i komorní dramata (P. Karvaš, Pacient sto trinásť, 1955). 1956–60 byl ředitelem a šéfem činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Režíroval hry širokého žánrového rozpětí a uplatňoval efektní scénické postupy. Inscenoval činohry (V. V. Višněvskij, W. Shakespeare, J. K. Tyl, A. Jirásek), operety (J. Strauss, Netopýr) i opery (G. Rossini, Signor Kartáč). Spolu se scénografem J.  Brehmsem obnovil v  Českém Krumlově tradici poválečných letních plenérových festivalů a 1958 uvedl premiérou hry G. Weisenborna Lofter aneb Ztracená tvář do provozu experimentální otáčivé hlediště v zahradě zámku, pro něž postupně vytvořil několik inscenací (A. Jirásek, Lucerna; H. Ibsen, Peer Gynt). Poté se vrátil na Slovensko, 1961–65 působil jako režisér činoherního souboru Nové scény v Bratislavě, kde inscenoval především moderní světový repertoár (O. Daněk, Svadba sobášneho podvodníka, 1962; D. Fo, Archanjeli nehrajú biliard; S. Mrożek, Policajti, 1963; A. Salacrou, Príliš počestná žena; P. A. Ustinov, Neobyčajná komédia, 1964; F. Dürrenmatt, Návšteva starej dámy, 1965). Pracoval také se zpěvoherním souborem na hudebních komediích, muzikálech a operetách (P. Burkhard, Ohňostroj, 1961; C. Porter, Pobozkaj ma, Katarína, 1963; F. Hervé, Mamzelle Nitouche, 1965). Poté 1965 přijal nabídku Hudebního divadla v Karlíně (Praha), v němž pracoval až do smrti. Jako režisér významně přispěl k rozvoji muzikálové tvorby (C. Porter, Kankán, 1966; R. Stolz, Peppina, 1972; V. Zahradník, Mazlíčkové; M. Vacek, Vítr z Alabamy, 1974; J. Brabec, Manon, 1975, aj.). V premiéře nastudoval muzikál B. Ondráčka a J. Schneidera Gentlemani (1967), jehož televizní záznam natočil o dva roky později. V šedesátých a sedmdesátých letech pohostinsky působil v dalších českých a slovenských divadlech (Divadlo J. Záborského v Prešově, Divadlo Slovenského národného povstania v Martině, Večerní Brno, Státní divadlo v Brně, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Státní divadlo Z. Nejedlého v Ústí nad Labem aj.).

Od počátku šedesátých let se věnoval práci pro televizi. V bratislavském studiu připravil adaptace světových dramat (K. Treňov, Ljubov Jarová, 1961; R. Rolland, Hra o láske a smrti, 1962; P. Calderón de la Barca, Zalamejský richtár, 1963; M. André, Dobrý úkryt, 1966) a natočil několik televizních filmů, většinou z vojenského prostředí (Namiesto veršov o láske, 1962; Sám vojak v poli, 1964; Canarisova krvavá hviezda, 1966). V Praze režíroval komedie (Klasické příznaky, 1974), malé rodinné příběhy z cyklu Bakaláři či krimiseriál Rozsudek (1970). Okrajově se věnoval i herectví, menší roli vytvořil ve filmu V. Čecha Svatá hříšnice (1970). Překládal prózy a divadelní hry z ruštiny (N. Rybak, Letadlo má zpoždění čtyřiadvacet hodin, 1945; A. N. Ostrovskij, Horoucí srdce, 1953; B. A. Lavreněv, Přelom, 1973), byl autorem a spoluautorem libret muzikálů Karneval v San Catarině (1974) a Manon (1977). 1952 obdržel Státní cenu. Oženil se s operní zpěvačkou Věrou Štiborovou (1926–1988), jeho nevlastní dcerou je herečka Kateřina Macháčková (* 1949).

L: Jihočeská Pravda 22. 7. 1958; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 225; Lidová demokracie 20. 7. 1971, s. 3; Slovensko 4. Kultúra 1, Bratislava 1979, s. 416n.; ČBS, s. 179; nekrolog: Svobodné slovo 4. 11. 1980; V. Štefko, Divadlo, ktoré vzniklo, Martin 1984, s. 48n.; Tomeš 1, s. 390; BLS 3, s. 274; Encyklopédia dramatických umení Slovenska 1, Bratislava 1990, s. 433; Slovenské divadlo v 20. storočí, Bratislava 1999, rejstřík; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; Encyklopedie Českých Budějovic, 2006, s. 149; http://vis.idu.cz (se soupisem českých divadelních režií po 1945, stav k 2. 6. 2017).

P: DÚ, Praha, dokumentace.

Anna Šourková