HAAS Robert Maria 15.8.1886-4.10.1960

Z Personal
Robert Maria HAAS
Narození 15.8.1886
Místo narození Praha
Úmrtí 4.10.1960
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 73- Uměnovědec nebo historik umění
77- Hudební skladatel
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 11-12

HAAS, Robert Maria, * 15. 8. 1886 Praha, † 4. 10. 1960 Vídeň (Rakousko), muzikolog, knihovník, hudební skladatel

Syn lékaře Hermanna H. (1847–1888) a Susanne, roz. von Kromerové. Studoval hudební vědu na německé univerzitě v Praze, v Berlíně a 1907/08 ve Vídni (u Guida Adlera a Maxe Dietze), promoval 1908 v Praze (disertační práce Zum Wiener Singspiel). Přechodně byl Adlerovým asistentem v Hudebně-historickém ústavu ve Vídni, 1909/10 korepetitorem Městského divadla v Münsteru, poté sbormistrem a kapelníkem v Erfurtu a Kostnici, 1911–14 korepetitorem Dvorní opery v Drážďanech. Po službě v armádě (do 1916, s hodností poručíka) nastoupil 1918 do Dvorní knihovny ve Vídni (od 1920 Národní knihovna) a 1920 převzal jako nástupce Roberta Lacha vedení její hudební sbírky, kterou do 1938 významně rozšířil (téměř sedm tisíc knih v příručním fondu, počet hudebnin vzrostl o cca dvacet tisíc svazků, rukopisů o šestnáct tisíc). Novými akvizicemi doplnil především fondy autografů Antona Brucknera, Huga Wolfa (např. 1928 partitura Italské serenády, 1930 Italského zpěvníku), hudební pozůstalost Petera Cornelia (přítele R. Wagnera a F. Liszta), získal na dvě stě děl Franze von Suppé (mezi nimi partituru operety Básník a sedlák) a 1935 soukromou hudební sbírku císaře Františka I. (tzv. císařskou), pořízenou mezi 1790–1825.

Od 1911 byl tzv. aktivním členem redakce Adlerem vedené ediční řady Denkmäler der Tonkunst in Österreich, v níž měl na starosti vydávání oper a singspielů, baletů a oratorií především z období baroka a raného klasicismu; zároveň k jednotlivým svazkům vycházela pojednání v připojených sešitech Studien zur Musikwissenschaft, jejichž redaktorem byl rovněž Adler. Od 1914 H. publikoval řadu studií o hudebním životě v Praze, Chebu, Litoměřicích a Chomutově a o osobnostech z česko-německého prostředí (F. L. Gassmann, E. Hanslick, H. Rietsch, S. Sechter, J. V. Stamic), hudebnících působících ve Vídni (mj. W. A. Mozart, L. van Beethoven, F. Schubert, A. Diabelli) a vídeňském divadle. 1923 se na vídeňské univerzitě habilitoval spisem Eberlins Schuldramen und Oratorien (výňatky in: Studien zur Musikwissenschaft 8, 1921). 1927 tam byl jmenován mimořádným profesorem dějin hudby. Neúspěšně se ucházel o vedení kateder na univerzitách ve Štýrském Hradci, Innsbrucku a Vídni.

Jako jeden z  iniciátorů a  vydavatelů tzv. staré edice děl A. Brucknera, jež obsahuje především symfonie (1934–44 ediční řadu vedl), je H. považován za jednoho z nejdůležitějších brucknerovských badatelů. Základní skladatelova monografie (1934) z H. pera si zachovala dodnes hodnotu. Na výzkumu a publikování tzv. originálních verzí Brucknerových symfonií H. vykonal v mnohém průkopnickou práci, ale jako člen rakouské NSDAP (od 1933) zastával nacionálně socialistickou kulturní estetiku a ideologii, která mohutně propagovala Brucknera jako prototyp v „německé půdě a krvi“ zakotveného „originálního génia“, jehož dílo je třeba očistit od „cizích vlivů“ (tj. židovských). H. smýšlel antisemitsky a byl přesvědčen o spiknutí soudobého židovského tisku a židovských vydavatelství v zájmu ovládnutí literárního světa. Po 1945 byl proto zbaven místa a oprávnění učit nezískal ani později. Jeho nástupcem ve funkci ředitele hudební sbírky Národní knihovny a vedoucím vydavatelem Nové souborné edice Brucknerova díla (NGA) se stal Leopold Nowak, který se od H. praxe při edici symfonií právem distancoval.

D: výběr: Josse de Villeneuves Brief über den Mechanismus der italienischen Oper von 1756, in: Zeitschrift für Musikwissenschaft 7, 1924/1925, s. 129–163; Wiener deutsche Parodieopern um 1730, in: tamtéž 8, 1925/1926, s. 201–255; Gluck und Durazzo im Burgtheater, Zürich–Wien–Leipzig 1925; Die estensischen Musikalien. Thematisches Verzeichnis mit Einleitung, Regensburg 1927; Die Musik des Barocks, Potsdam 1929; Aufführungspraxis der Musik, tamtéž 1931; W. A. Mozart, Wien 1933; A. Bruckner, Potsdam 1934; Aufgaben und Ziele der Mozartforschung, in: Neues Mozart-Jahrbuch 2, Regensburg 1942, s. 78–100; Edice v rámci Denkmäler der Tonkunst in Österreich: Bd. 36: I. Umlauf, Die Bergknappen, 1911; Bd. 42–44: F. L. Gassmann, La contessina, 1914; Bd. 55: J. E. Eberlin, Der blutschwitzende Jesus und Stücke aus anderen Oratorien, 1921; Bd. 57: C. Monteverdi, Il ritorno d’Ulisse in patria, 1922; Bd. 60: Ch. W. Gluck, Don Juan, 1923; Bd. 64: Deutsche Komödienarien 1754–1758, 1. Teil, 1926 (více nevydáno); Bd. 66: J. Bapt. Schenk, Der Dorfbarbier, 1927. Edice v rámci tzv. „staré edice“ (AGA) děl A. Brucknera: Missa solemnis b moll a Requiem d moll, 1930; Symfonie: č. 1, 1935; č. 2, 1934; č. 4, 1936; č. 5, 1935; č. 6, 1935; č. 7, 1944; č. 8, 1939. Edice děl z pozůstalosti H. Wolfa: Penthesilea, 1937; 2 orchestrální písně, 1937.

L: LDM 1, s. 486–488 (se soupisem díla a literaturou); Grove 10, s. 629–630; MGG, Personenteil 8, 2002, sl. 344–345; V. Helfert – E. Steinhard, Die Musik in der Tschechoslovakischen Republik, 1938, s. 182–183, 319, 357, 369, 371, 373, 377; R. Teichl, Österreicher der Gegenwart, Wien 1951, s. 94; G.  Reichert, R. H., in: Österreichische Musikzeitschrift 13, 1958, s. 429–430; L. Nowak, R. H. zum Gedächtnis, in: Die Musikforschung 14, 1961, s. 10–12; E. Trenkler, Geschichte der Österreichischen Nationalbibliothek 2, Wien–Leipzig 1973, rejstřík; L. Nowak, Die Anton Bruckner-Gesamtausgabe. Ihre Geschichte und ihre Schicksale, in: Bruckner-Jahrbuch 1982/83, Linz 1984, s. 33–66; E. Th. Hilscher, Denkmalpflege und Musikwissenschaft (= Wiener Veröffentlichungen zur Musikwissenschaft 33), Tutzing 1995, rejstřík; Anton Bruckner. Ein Handbuch, U. Harten (ed.), Salzburg–Wien 1996, rejstřík (foto); M. Solvik, The International Bruckner Society and the N. S. D. A. P.: A Case Study of R. H. and the Critical Edition, in: The Musical Quarterly 82, 1998, s. 362–382; Oesterreichisches Musiklexikon 2, R. Flotzinger (ed.), Wien 2003, s. 648–649.

P: Archiv UK, Praha, Matrika doktorů německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (1904–1924), č. 187, inv. č. 3, s. 97; www.demos.ac.at/ demos_suche_studenten.php (stav k 2. 6. 2017); Österreichische Nationalbibliothek, Wien, Musiksammlung (viz J. Gmeiner), Verzeichnis der Nachlässe, Sammlungen, Archive und Leihgaben in der Musiksammlung der Österreichischen Nationalbibliothek, Wien 1992, Tl. 2 (H–N), osobní fond.

Hubert Reitterer