HACAR Bedřich 24.5.1893-9.10.1963

Z Personal
Bedřich HACAR
Narození 24.5.1893
Místo narození Čechy pod Kosířem (u Prostějova)
Úmrtí 9.10.1963
Místo úmrtí Praha
Povolání 29- Stavař
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 38-39

HACAR, Bedřich, * 24. 5. 1893 Čechy pod Kosířem (u Prostějova), † 9. 10. 1963 Praha, stavební inženýr, statik

Syn Paulíny Hacarové, pokřtěn jako Bedřich Josef; synovec Aloise H. a bratranec Bohumila H. (1886–1974). Absolvoval reálné gymnázium v Prostějově a obor kulturní a zeměměřické inženýrství na ČVUT v Praze (Ing. 1919). Již 1916–19 pracoval u stavební firmy Karel Skorkovský, kde se seznámil se Stanislavem Bechyněm. Od 1919 působil v Ústavu staveb ze železobetonu a železných staveb pozemních ČVUT, vedeném Františkem Kloknerem, kde se věnoval výzkumu i pedagogické činnosti. Od 1925 byl jeho zástupcem. Obhájil disertaci Základová deska kruhová (Dr.techn. 1921), 1924 získal autorizaci civilního inženýra. 1939 se habilitoval a převzal vedení pracoviště, od 1921 zvaného Výzkumný a zkušební ústav hmot a konstrukcí stavebních (dnes Kloknerův ústav), který vedl až do 1960, kdy odešel na odpočinek. Byl vedoucím katedry statických konstrukcí a od 1956 též katedry betonových mostů a konstrukcí. Vybudoval z něj pracoviště světového významu. Po osvobození byl 1947 jmenován profesorem (se zpětnou platností k 1. 10. 1945) a vrchním radou. Od 1955 současně externě řídil Ústav aplikované mechaniky ČSAV (dnes Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR), 1960 jmenován akademikem. 1963 obdržel Řád práce.

H. výzkum byl úzce spojen s praxí. Zabýval se použitím stavebních materiálů, např. výztužemi do betonu, lepenými dřevěnými a svařovanými ocelovými konstrukcemi a jejich praktickou aplikací. Navrhl nové způsoby zakládání vysokých komínů na štěrkovém polštáři. Velkou pozornost věnoval matematickým a statickým výpočtům skořepinových konstrukcí (Hacarova plocha), ale také experimentálnímu výzkumu stavebních materiálů. Zaměřil se i na defektoskopii (odhalování chyb konstrukčních materiálů) a užití paprsků gama při analýze stavebních hmot.

Již za studií se podílel na vybudování betonové konstrukce pražského paláce Lucerna, přispěl k realizaci významných staveb československé moderní architektury, mj. Podolské vodárny v Praze (architekt A. Engel), kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích (J. Gočár), mostu přes Vltavu v Podolsku (u Týna nad Vltavou), přehrad Vranov a Štěchovice, tovární haly v Rybitví a Neratovicích, elektrárny Ervěnice, nádraží Roudnice nad Labem a Veselí nad Moravou, Michelské plynárny v Praze, později bazénu v Praze-Podolí. Po druhé světové válce spolupracoval na rekonstrukcích památkových objektů, např. Královského letohrádku a Míčovny na Pražském hradě, staticky narušeného kostela v Ústí nad Labem, kláštera Na Slovanech v Praze (posudek z 1947 určil směr rekonstrukce a dostavby provedené F. M. Černým), hradů Orlík a Zvíkov aj. Statické výpočty prováděl při obnově Betlémské kaple v Praze, osazení Žižkova pomníku v Praze na Vítkově či při stěhování románského kostela sv. Bartoloměje v Červené nad Vltavou. Předsedal komisi, která 1959–60 vybrala finální návrh přemostění Nuselského údolí v Praze. V zahraničí se uplatnil při stavbách v Rumunsku a Jugoslávii (nádražní hala v Sarajevu). Méně je známá jeho meziválečná spolupráce s výrobou československých letadel. Kromě řady domácích ocenění byl vyznamenán čestným diplomem na Světové výstavě EXPO ’58 v Bruselu.

D: výběr: Příklady výpočtů rámových konstrukcí ze železového betonu, 1922 (se Š. Ješem); Zkoušky zvukového útlumu stavebních konstrukcí, 1937; Dvě studie o železobetonových konstrukcích, 1953 (se S. Bechyněm).

L: nekrolog, V. Kotrba, za akademikem V. H., in: Umění 12, 1964, s. 100–101; MČE 2, s. 690; ČBS, s. 180; Tomeš 1, s. 393; J. Hořejší – M. Pirner, Osobnosti stavební mechaniky, 1997, s. 73–75; F. Gračka, Čechy pod Kosířem, 2000, s. 33; P. Zázvorka, B. H., in: Stavebnictví, 2011, č. 11–12, s. 18–19.

P: Archiv ČVUT, Praha, osobní fond; MZA, Brno, matrika řkt. f. ú. Čechy pod Kosířem, sign. 8816 (1889–1907), s. 39.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Martínek