HAERING Vladimír 24.6.1882-6.11.1942

Z Personal
Vladimír HAERING
Narození 24.6.1882
Místo narození Benešov
Úmrtí 6.11.1942
Místo úmrtí Hameln (Německo)
Povolání 15- Lékaři
45- Voják nebo partyzán
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 53-54

HAERING, Vladimír, * 24. 6. 1882 Benešov, † 6. 11. 1942 Hameln (Německo), vojenský lékař, účastník 1. a 2. odboje

Narodil se v rodině benešovského okresního lékaře MUDr. Vladimíra H. (1850–1900). Maturoval na gymnáziu v rodišti, promoval na lékařské fakultě české univerzity v Praze (MUDr. 1908) a po nedlouhé praxi ve Všeobecné nemocnici nastoupil jako první sekundář chirurgického oddělení vinohradské nemocnice. Za obou balkánských válek se pod vlivem svého učitele profesora R. Jedličky zúčastnil výpravy českých lékařů na protiturecké bojiště a vedl jedno z oddělení vojenské nemocnice v Bělehradě. Zkušenosti s válečnou chirurgií uplatnil na mezinárodním lékařském kongresu v Londýně. 1914 se stal primářem chirurgického oddělení veřejné nemocnice ve Slezské Ostravě, ale již v létě narukoval jako lékař k 81. pěšímu pluku v Haliči. Na podzim 1914 byl Rusy zajat, přihlásil se do České družiny, avšak nebyl k ní zařazen a ruská strana využila jeho schopností k řízení zajateckých nemocnic v Penze, Vjatce (dnes Kirov) a Kyjevě. V červnu 1916 ho uvolnila pro práci v rodící se Československé brigádě. H. zřídil v Kyjevě vojenskou nemocnici správy Svazu česko-slovenských spolků na Rusi. Na frontu se vrátil v květnu 1917 jako plukovní lékař 3. střeleckého pluku Jana Žižky, v bitvě u Zborova byl šéflékařem pravého křídla Československé brigády. Při ústupu před Němci zreorganizoval se spolupracovníky Z. Foustkou, F. Langrem a V. Bieblem polní zdravotnictví dobrovolnických jednotek a na podzim 1917 vybudoval 1. polní lazaret, který v lednu 1918 přeměnil na nemocnici 1. československé střelecké divize. Nemocné a raněné převedl za evakuace z Ukrajiny do ruského Tambova, kde prosadil zřízení prvního lazaretního vlaku. Po čeljabinském incidentu se sovětskou stranou vypracoval plán zdravotního zabezpečení přesunu legionářů na Sibiř, ve funkci zástupce hlavního lékaře založil vojenskou nemocnici pro šest set nemocných, koncem listopadu 1918 se stal hlavním lékařem a od února 1919 byl v hodnosti podplukovníka náčelníkem zdravotnictva československého vojska na Rusi. Stal se nositelem několika československých a zahraničních válečných vyznamenání.

V červnu 1920 se vrátil v čele sanitního transportu do vlasti a podílel se na likvidaci agendy zahraničního vojska. V dubnu 1921 byl jmenován delegátem ministerstva národní obrany u Československého červeného kříže (ČČK), v němž do 1928 vedl sociálně zdravotní službu, 1921–38 zastával funkci jeho místopředsedy. Vybudoval nemocnici a sanatorium ČČK, ředitelem nemocnice zůstal po celou dobu její meziválečné existence. V únoru 1929 se jako generál zdravotnictva současně stal předsedou Vojenského poradního zdravotního sboru, 1938–39 předsedal ČČK. 1939 odešel do důchodu.

Po německé okupaci patřil k zakladatelům ilegální odbojové organizace Obrana národa, kam převedl zdravotnický materiál a část finančních prostředků zrušeného ČČK. V únoru 1940 byl zatčen a odsouzen k deseti letům těžkého žaláře. V nacistické káznici podlehl útrapám. 1946 byl jmenován generálem šéfem zdravotnictva in memoriam.

L: ČsB 1, nestr.; OSND 2/2, s. 993; Za V. H., in: ČLČ 84, 1945, s. 1538 až 1539; Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1993, s. 46; Tomeš 1, s. 395; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 85–86; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, 2006, s. 239; A. Maskalík, Elita armády. Československá generalita 1918–1992, Banská Bystrica 2012, s. 203.

P: VHA, Praha, poslužný spis legionáře a kvalifikační listina důstojníka; NA, Praha, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 175, obraz 241; Archiv UK, Praha, inv. č. 2, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity II., s. 967.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera