HAFENBRÄDLOVÉ rodina sklářských podnikatelů

Z Personal
HAFENBRÄDLOVÉ, rodina sklářských podnikatelů
Povolání 35- Odborník sklářství nebo keramiky
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 54-55

HAFENBRÄDLOVÉ, rodina sklářských podnikatelů

Zakladatelem jednoho z nejúspěšnějších rodů sklářských podnikatelů působících v oblasti Královského Hvozdu v 18. a počátku 19. století byl Hans (Johann) Georg H. (* 29. 6. 1688 Zwiesel, Německo, † květen 1769 Železná Ruda), syn Marthy Götzingerové, dcery skláře v bavorském Zwieselu, a neznámého otce, který patrně zemřel ještě před jeho narozením. S matkou, provdanou mezitím za skláře Johanna Georga Artmanna, a s prarodiči přesídlil před rokem 1700 (snad již 1697) za prací do Železné Rudy do sklárny Nová huť, kterou tehdy vedl Hans Weber. H. se tam vyučil a 1706, po legitimizaci svého původu, složil tovaryšskou zkoušku. 1708–09 v Nové huti pracoval. 1711 se oženil s Marií Theresií, roz. Haiderovou, a natrvalo se usadil v Železné Rudě, kde si na zakoupeném pozemku založil hospodářství a začal s vlastním sklářským podnikáním. 1720 si od hraběte Nothafta von Wernberg Novou huť pronajal a ekonomicky výhodnou výrobu orientoval na žádané ploché sklo. 1723 přikoupil panskou hospodu s právem kramářského obchodu a 1732 rozsáhlé lesní pozemky na Železnorudsku. Po ukončení nájmu Nové hutě začal 1733–34 provozovat vlastní sklárnu v údolí potoka Svarožná. Do sklářského podnikání postupně zapojil rovněž tři ze svých jedenácti dětí, syny Johanna Josefa, Ignaze a Johanna Georga, pro něž vybudoval novou huť Vysoké Lávky u Hůrky (1734) a sklárny Arberhütte (1739) a Grafenhütte (asi 1748) na bavorské straně Šumavy. H. byl pohřben v kostele Panny Marie Pomocné v Železné Rudě, kde se zachovaly také další epitafy této rodiny.

Podnikání jeho nejstaršího syna Johanna Josefa H. (1712–1756) bylo nejdříve spojeno se sklárnou na tabulové sklo, tzv. Českou hutí (později Stará huť), 1735 nově zřízenou jeho otcem Hansem Georgem v lesním revíru Vysoké Lávky, který koupil o rok dříve od kněžny Eleonory Mannsfeldové. 1736 sňatkem s Evou Marií, roz. Gerlovou, vyženil Johann Josef G. sklárnu na ploché sklo, Gerlovu huť, kterou vzápětí rozšířil o další pec, určenou pro výrobu skla dutého. V závěru života 1754–56 zastával významnou funkci královského rychtáře v Javorné, náhrobek má v tamním kostele sv. Anny. V této rodové linii pokračoval ještě syn Johann Wenzel (1738 – asi 1808). Po dosažení plnoletosti převzal 1763 od své matky Evy Marie správu Gerlovy hutě. Usiloval o modernizaci sklárny, založil rovněž firemní sklad ve Vídni. Důsledkem obchodní krize, růstu cen potaše i přírodních pohrom se však v sedmdesátých letech značně zadlužil a po obstavení majetku ukončil 1781 výrobu. Poté odešel pracovat do sklárny Lubaczów v Haliči.

Bratr Johanna Josefa Ignaz H. (* 1717, † 18. 6. 1792) byl původně činný snad v Arberhütte, kterou 1739 zbudoval jeho otec Hans Georg. Později po Johannu Josefovi převzal Starou huť u Vysokých Lávek. 1766 uvedl do provozu sklárnu (později tzv. Nová huť, Nová Hůrka) a huť v Hůrkách, proslulou výrobou a vývozem vysoce kvalitních zrcadel benátského typu. Zasloužil se o vznik a rozvoj dnes již zaniklé osady, 1789 tam dal postavit kostel sv. Vincence Ferrerského, v němž byl rovněž pochován. Hůrecké sklárny zdědili jeho synové Franz Ignaz (Nová Hůrka), Felix (Vysoké Lávky) a Johann Georg (Stará Hůrka).

Další z bratrů Johanna Josefa Johann Georg H. (1726–1786) se stal nejaktivnějším pokračovatelem otcova odkazu. Jako skelmistr zprvu vedl sklárnu Grafenhütte v Bavorsku, kterou pro něho asi 1748 postavil otec, následně 1749 převzal Arberhütte. Ještě v době otcova života během padesátých a šedesátých let se postupně dostával do čela rodinného podnikání; zaměřil se na další rozvoj sklářské výroby na Železnorudsku. Vzestup na společenském žebříčku (po 1769 se stal měšťanem v Plzni) mu umožnil další výrazný rozmach podniku. 1771 odkoupil od pánů z Klenové českou i bavorskou Železnou Rudu, statek, na jehož území většina hafenbrädlovských hutí pracovala. 1775 dále rozšířil své české panství o kamerální les Debrník, kde kolem 1774 založil sklárnu na tabulové a zrcadlové sklo. 1772 byl v Bavorsku nobilitován, 1783 v Čechách povýšen do rytířského stavu. 1790 byl pěti z jeho celkem devatenácti dětí udělen statut říšských svobodných pánů. Franz Ignaz (1750–1793), Franz Xaver (1762–1806) a  Alois (1765–1837) působili jako skelmistři na bavorské straně Šumavy, na české straně navázali na rodinné podnikání Johann Nepomuk (1769–1799) a Marie Elisabetha. Johann Nepomuk pracoval od 1790 jako skelmistr na nové Pamferově huti, kterou zřídil 1783 jeho otec. (Do doby jeho zletilosti byli správci hutě jeho poručníci, starší sourozenci Franz Ignaz a Marie Elisabetha.) Marie Elisabetha, svob. paní H. (* 23. 6. 1758 Bayerisch Eisenstein /Německo/, † 16. 9. 1825 Debrník), zůstala neprovdána. 1779 převzala panství Debrník (u Železné Rudy) a Dolní debrnickou huť, kterou otevřel kolem 1774 její otec. Zdařile navázala na rodinné podnikání, 1786 vybudovala další Horní huť (pracovala do 1802) a 1791 třetí, tzv. Kamerální huť. Sklárny vyrábějící pod jejím vedením solinové tabulové sklo prosperovaly i v období krize sklářství v závěru 18. století, teprve ztráta trhů v letech kontinentální blokády v době napoleonských válek a odbytové potíže ji přinutily 1821 a 1822 vyhasit obě hutě.

Zasloužila se také o rozvoj panství Debrník, kde 1779 vystavěla pro své potřeby rokokový zámeček (dnes zaniklý), u něhož zřídila 1790 kapli Panny Marie Pomocné, navštěvovanou i zaměstnanci skláren. 1806 založila rovněž kapli na nejvyšší hoře Šumavy Velkém Javoru, a tím i tradici tamějších poutí.

L: J. Bárta, Staré skelmistrovské rody, in: Sklářské rozhledy 12, 1935, s. 119–122; BL 1, s. 511; B. Štiess, Sklárny na bývalém statku Debrník u Železné Rudy, in: Sklář a keramik 20, 1970, s. 293–296; H.-J. Häupler, Das Drama von Ludwigsthal. Wie die Glasherren Abele und H. um ihr Vermögen kamen, Sauerlach 1982; týž, Glasmacher-Adel. Ein Beitrag zur Sozialgeschichte des Böhmer- und Bayerwaldes. (Sklářská šlechta. Příspěvek k sociálním dějinám Šumavy a Bavorského lesa), in: Sklo bez hranic. = Glas ohne Grenzen. 2, 1999, s. 1–31; 32–56; Myška 2, s. 119–121; A. Kopp, K počátkům sklárny Janštejn na Jihlavsku aneb: Je sklárna Janštejn 200 let stará?, in: VVM 62, 2010, č. 2, s. 138–151; J. Lněničková, Vzestup sklářského tovaryše; „Slečna Lisl“ z Debrníku, in: Příběhy šumavských sklářů, 2001, s. 50–55, 68–73; Ignaz H., Testament sklářův, in: Kohoutí kříž (dostupné z: http://www.kohoutikriz.org/data/w_hafen.php).

Jan Mergl