HALLWICH Hermann 9.5.1838-11.4.1913

Z Personal
Hermann HALLWICH
Narození 9.5.1838
Místo narození Teplice
Úmrtí 11.4.1913
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 53- Historik
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 136-137
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46796

HALLWICH, Hermann, * 9. 5. 1838 Teplice, † 11. 4. 1913 Vídeň (Rakousko), historik, politik, národohospodář

Syn hoteliéra a kavárníka Josefa H. (1803/04–1850) původem z Kladska a Josefy Aloisie, roz. Gudrové (1804–1877), dcery teplického měšťana. H. byl šestým z osmi dětí. Když jeho otec náhle zemřel, přesunula se starost o rodinu a živnost na matku s babičkou. Díky podpoře svých poručníků získal H. kvalitní vzdělání. Po cisterciáckém gymnáziu v Chomutově vystudoval historii a germanistiku na pražské univerzitě (PhDr. 1862). Během studií si přivydělával coby vychovatel u Nosticů (1863 umožnili vydání H. prvotiny o dějinách svého trmického panství). Patřil mezi žáky K. Höflera a zakládající členy Spolku pro dějiny Němců v Čechách (Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen), za nímž stáli němečtí univerzitní profesoři a jejich žáci. Spolek, ustanovený 1861, usiloval o propojení lidového vzdělávání, historického výzkumu a politiky. Vyzdvihováním hospodářské a  kulturní úlohy německého živlu vytvářel pojetí českých dějin, které odpovídalo potřebám vídeňské vlády a odporovalo koncepci F. Palackého.

1864 přijal H. místo učitele na obchodní akademii v Liberci, kde se již koncem šedesátých let angažoval v kulturním a politickém životě (člen městského zastupitelstva). 1870–90 zastával funkci tajemníka liberecké Obchodní a živnostenské komory. V doplňovacích zemských volbách 1871 byl zvolen za městskou kurii do českého zemského sněmu. Mandát obhájil v řádných volbách 1872, 1878, 1883, 1889 a 1895; vzdal se ho 1898. Za městskou kurii usedl také do říšské rady, kam byl vyslán 1872 zemským sněmem, posléze na základě přímých voleb (1873, 1879, 1885 a 1891). Profiloval se jako liberál a zastánce centralistické vládní politiky. Byl členem německé ústavní strany (Deutsche Verfassungspartei), širokého proudu německých liberálů odmítajících požadavky slovanských národů v habsburské monarchii. H. se postavil proti Stremayrovým jazykovým nařízením, která zaručovala rovnoprávné postavení češtiny a němčiny při komunikaci se státními úřady. 1890 se podílel na dojednání česko-německého smíru, tzv. punktací, který záhy zkrachoval.

V regionální i celostátní politice se věnoval hospodářským otázkám. Zasloužil se o rozvoj dopravní infrastruktury (železniční sítě a lodní dopravy na Labi) a systému odborného školství v severních Čechách. V říšské radě byl od 1878 parlamentním referentem pro otázky obchodu a cel. Prosazoval ochranná cla; 1891 se účastnil podpisu celních smluv s Německem, Švýcarskem, Belgií a Itálií. 1891 se přestěhoval do Vídně a intenzivněji začal podporovat průmysl. S libereckým textilním podnikatelem F. Leitenbergerem založil Svaz rakouských bavlnářských průmyslníků (Verband der Baumwollindustriellen Österreichs). 1892 se zasloužil o vznik Ústředního svazu rakouských průmyslníků (Zentralverband der Industriellen Österreichs); později, 1904–13, byl jeho prezidentem. 1892 dvorní rada; těsně mu uniklo křeslo rakouského ministra obchodu ve vládě A. A. Windischgrätze. 1894 vstoupil do Vídeňského bankovního spolku (Wiener Bankverein). 1896–97 přijal členství v Německé pokrokové straně (Deutsche Fortschrittspartei), po neúspěšných volbách se z politického života stáhl. Poté plnil vedoucí a dozorčí funkce v průmyslových podnicích (předseda Mostecké uhelné společnosti, zástupce prezidenta Rakouského spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem aj.).

H. historické dílo lze označit za pozitivistické. Ovlivnily je myšlenky L. von Ranke a K. Höflera; zapadá do tvorby významných osobnosti německého dějepisectví v českých zemích, jakými byli J. Lippert, A. Bachmann, L. Schlesinger  aj. Zabýval se dějinami rodného kraje (Teplic a Krupky), dějinami měst (Liberce), hospodářskými dějinami (historie textilní firmy Leitenbergerů) a husitstvím (studie o Jakoubkovi z  Vřesovic), avšak hlavní zájem věnoval období třicetileté války a osobnosti Albrechta z Valdštejna. Publikoval mnoho pojednání, včetně edic pramenů s valdštejnskou tematikou. Studoval přitom materiál ze státních, zemských, městských, zámeckých a soukromých šlechtických archivů doma i v zahraniční (ve Vídni a Drážďanech). Byl obdivovatelem Albrechta z Valdštejna, snažil se vyjasnit a ospravedlnit jeho kroky, čímž se vzdaloval požadavku neutrality pozitivistického historika. 1879 vydal dvousvazkovou edici s názvem Wallensteins Ende. Ungedruckte Briefe und Acten, 1910 biografii Fünf Bücher Geschichte Wallensteins a 1912 edici Briefe und Akten zur Geschichte Wallensteins, která v rámci edičního projektu Fontes Rerum Austriacarum Historické komise Císařské akademie věd ve Vídni obsahovala téměř dva a půl tisíce písemností, z nichž největší část se týkala období 1630–34. Dále H. zamýšlel představit veřejnosti prostřednictvím životopisné řady Gestalten aus Wallensteins Lager. Biographische Beiträge zur Geschichte des dreißigjährigen Krieges (vyd. 1884–85) osoby z Valdštejnova nejbližšího okolí, a osvětlit tím soubor jeho přátel a nepřátel. O Albrechta z Valdštejna vedl ostrou polemiku s českým historikem A. Gindelym. Články (nejen s tematikou třicetileté války) publikoval zejména v časopise Mitteilungen des Vereines für die Geschichte der Deutschen in Böhmen.

H. zásluhy spočívají ve shromažďování, archivování a zpřístupňování materiálu. Již dobové recenze chválily jeho archivní rešerše. Díky politickým funkcím a kontaktům v podnikatelském prostředí mohl při výzkumu hospodářských dějin čerpat i z málo přístupných zdrojů. Jeho díla jsou zabarvena nacionalisticky; často se v nich objevuje problematika česko-německého sporu. Byl přesvědčen o hospodářském a kulturním primátu Němců v Čechách, který chtěl dokázat výzkumem. Ze svých prací neodstranil ani politické smýšlení liberálního národohospodáře a průmyslového funkcionáře. 1896 napsal rozsáhlou kapitolu o průmyslu a obchodu v Čechách do čtrnáctého svazku kompendia Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild (Rakousko-uherská monarchie slovem a obrazem), připravovaného korunním princem Rudolfem. Tento projekt měl posílit solidaritu mezi národy monarchie, a tak výjimečně postrádal odkazy na česko-německý konflikt a politická hodnocení. Prezentoval fakta, jimiž usiloval doložit rozmach Čech jako neprůmyslovější korunní země již od 12. století. H. zanechal rozsáhlé historické dílo, jehož vrchol představují monumentální svazky pramenných edic.

Psal i básně, které se kryly s jeho politickým přesvědčením, ale nevyšly tiskem. Byl vášnivým sběratelem. Několik českých archivů a muzeí (Muzeum města Duchcova, Muzeum Cheb, SOkA, Cheb a Regionální muzeum v Teplicích) dnes disponuje početným materiálem z H. odkazu (valdštejniana, grafické listy a prehistorické artefakty). V Rakouské národní knihovně se nachází jeho rozsáhlá bibliotéka. Obdržel Řád Františka Josefa, města Teplice, Krupka, Duchcov, Hostinné, Vrchlabí, Trutnov, Lanškroun, Králíky mu udělila čestné občanství. Je pohřben na Vídeňském ústředním hřbitově. Na jeho rodném domě v Teplicích se nachází od 2015 pamětní deska, 1913–45 zde existovala ulice Dr. Hallwicha (dnes Americká), stejně tak v Duchcově.

1865 se oženil s Rosou Demuthovou, vdovou po libereckém továrníkovi A. Demuthovi, s nímž měla syna Adolfa. Manželé bydleli v Liberci, kde se jim narodily tři děti: synové Hermann ml. (* 9. 11. 1866, † 1913), Gustav (* 7. 7. 1869, † 24. 1. 1940) a dcera Rosa (* 16. 6. 1871, † 8. 5. 1943). Nevlastní syn Adolf Demuth (*19. 9. 1862, † 8. 1. 1926) absolvoval práva na berlínské univerzitě a působil v liberecké OŽK. Hermann a Gustav studovali na gymnáziu v České Lípě, potom žili ve Vídni. První z nich získal doktorát z geologie, druhý pracoval v komerční sféře a byl členem Velkoněmecké lidové strany (Großdeutsche Volkspartei), sdružující německé nacionalisty a liberálně smýšlející poslance. Působil také v nacistické sociální organizaci Národně socialistická lidová péče (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt). 1938 byl navržen na místo sekčního šéfa vídeňského aukčního domu Dorotheum. Rosa se provdala do Hamrštejna (u Liberce) za bavlnářského továrníka Felixe Schwaba, měla s ním syna Hanse. 1910 přesídlili do Vídně.

L: BL 1, s. 517–518; GIÖ 1, s. 265; KSN 5, s. 15; Kutnar, s. 355; MSA 111, 1993, s. 26; NDB 7, s. 566 (se soupisem díla); OSN 10, s. 806; OSN 28, s. 529; OSND 2/2, s. 1007; ÖBL 2, s. 161 (se soupisem díla); J. Kilián – R. Rebitsch – M. Svoboda a kol., H. H. 1838–1913. Historik, politik, byrokrat, sběratel a básník, 2015, passim (se soupisem díla a literaturou); Životopis H. H. (dostupné z: http://www.muzeum-teplice.cz/vystavy-2013/417.poklady-teplickeho-muzea-a-hermann-hallwich-1838-1913, stav k 28. 11. 2017); cs.wikipedia.org (se soupisem díla, stav k 5. 11. 2017); de.wikipedia.org (se soupisem díla, stav k 5. 11. 2017).

P: SOkA, Liberec, Pozůstalost Dr. H. H.; SOkA, Teplice, Pozůstalosti, H. H.; Österreichisches Staatsarchiv – Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Wien, Sonderbestände (SB), N1 – Nachlass H. H.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vojtěch Szajkó