HANDOVSKY Hans 18.5.1888-11.11.1959

Z Personal
Hans HANDOVSKY
Narození 18.5.1888
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 11.11.1959
Místo úmrtí Remscheid-Lüttringhausen (Německo)
Povolání 16- Farmakolog nebo farmaceut
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 171-172
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=142637

HANDOVSKY, Hans, * 18. 5. 1888 Vídeň (Rakousko), † 11. 11. 1959 Remscheid-Lüttringhausen (Německo), farmakolog, toxikolog, pedagog

Syn správního úředníka Leopolda H. (1852–1923) a Karoliny, roz. Sinaibergerové (1864–1938). 1906–12 absolvoval univerzitu ve Vídni. 1908–10 pracoval jako asistent v Ústavu chemie biokoloidů u W. Pauliho st., po doktorské promoci (Dr. phil. 1912) působil 1912/13 ve Farmakologickém ústavu univerzity v Heidelbergu u R. Gottlieba a 1913–19 ve Farmakologicko-farmakognostickém ústavu německé univerzity v Praze u W. Wiechowského, kde prací o určování allantoinu v moči přispěl k výzkumu fyziologie a farmakologie. Během první světové války 1915–18 sloužil jako sanitní důstojník a byl vyznamenán. Po návratu z fronty izoloval v Praze halucinogenní alkaloid bufotenin (5-hydroxy-N, N-dimetyltryptamin) z kůže ropuchy obecné.

Brzy odešel do Německa. 1919/20 byl zaměstnán ve Fyziologickém ústavu Univerzity v Halle-Wittenbergu u E. Abderhaldena, 1921–24 ve Farmakologickém ústavu univerzity v Göttingenu, kde se 1922 u W. Heubnera habilitoval prací o citlivosti buněk vůči jedům. Jako soukromý docent byl pověřen od letního semestru 1924 výukou a 1926 jmenován mimořádným profesorem farmakologie a toxikologie. Do Hirschfeldovy Příručky obecné hematologie přispěl ceněnou kapitolou o fyzikální chemii krve.

Po vítězství NSDAP pochopil, že bude pro svůj židovský původ z univerzity v Göttingenu vypuzen. Od listopadu 1933 do dubna 1934 nastoupil dovolenou, krátce pobyl na pařížské Sorbonně u farmakologa M. Tiffeneaua, poté odešel do Belgie. Od jara 1934 pracoval jako asistent v Heymansově ústavu farmakologie, farmakodynamiky a toxikologie univerzity v Gentu. V květnu 1940 zemi obsadil německý wehrmacht, H. rodinu se dvěma dětmi zřejmě do konce války existenčně zajišťovala manželka Hermine (1902–1946), učitelka tělocviku. 1945 se H. vrátil na univerzitu, na její gynekologické klinice vedl laboratoř pro výzkum rakoviny; zkoumal mj. vztahy mezi dávkováním vitaminu E a rychlostí zhoubného nádorového zvrhnutí. 1948 získal belgické občanství. Při odchodu na odpočinek mu byl vyměřen tak nízký důchod, že 1956 zpětně zažádal o řádnou profesuru, o niž ho nacistický režim připravil, ale neuspěl. Opravným rozhodnutím mu bylo 1957 přiznáno výslužné soukromého docenta a H. se vrátil do Německa.

D: Fortschritte in der Kolloidchemie der Eiweißkörper, Dresden 1911; Untersuchungen über Physiologie und Pharmakologie des Purinhaushaltes. III. Die Bestimmung des Allantoins im Harn durch Titration, in: Zeitschrift für Physiologische Chemie 90, 1914, s. 211–220; Ein Alkaloid im Gifte von Bufo vulgaris, in: Archiv für Experimentelle Pathologie und Pharmakologie 86, 1920, s. 138–158; Die Giftempfindlichkeit von Zellen als Funktion ihres kolloidchemischen Zustandes, Göttingen 1922; Leitfaden der Kolloidchemie für Biologen und Mediziner, Dresden–Leipzig 1922; Pharmakologie in ihren modernen Problemstellungen, tamtéž 1931; Ein Sensibilisator der therapeutischen Digitaliswirkung, in: Experientia 2 (8), 1946, s. 317; Pharmacotherapie, Leiden 1952.

L: I. Fischer, Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte der letzten fünfzig Jahre, Berlin–Wien 1932–1933, 1, s. 575–576; Kürschners deutscher Gelehrten-Kalender 1931, Berlin 1931, s. 1018; Poggendorff 7a, Bd. 2 (F–K), Berlin 1958, s. 348n.; P. Marquardt, In memoriam H. H., in: Arzneimittelforschung 10, 1960, s. 61–62 (portrét); NDB 7, s. 610; U. Schäfer-Richter, J. Klein, Die jüdischen Bürger im Kreis Göttingen 1933–1945. Ein Gedenkbuch, Göttingen 1992, s. 90–91; BLDMF, s. 84; A. Szabó, Vertreibung, Rückkehr, Wiedergutmachung. Göttinger Hochschullehrer im Schatten des Nationalsozialismus, Göttingen 2000, s. 259, 397–402, 443, 507, 571–572; S. Blumesberger – M. Doppelhofer – G. Mauthe, Handbuch österreichischer Autorinnen und Autoren jüdischer Herkunft. 18. bis 20. Jahrhundert, München 2002, s. 502.

P: Archiv UK, Praha, Německá lékařská fakulta, asistenti; Universitätsarchiv, Göttingen, Personalakten.

Pavel Čech