StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HANUŠ Ignác Jan 28.11.1812-19.5.1869

Ignác Jan HANUŠ
Narození	28.11.1812
Místo narození	Praha
Úmrtí	19.5.1869
Místo úmrtí	Praha
Povolání	56- Filozof 70- Knihovník nebo pracovník informatiky 55- Jazykovědec 65- Literární historik, kritik nebo teoretik 61- Pedagog 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 209-210
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46879

HANUŠ, Ignác Jan (též HANUSCH, Ignaz Johann), * 28. 11. 1812 Praha, † 19. 5. 1869 Praha, filozof, pedagog, slavista

Otec, staroměstský kožešník, umožnil H. důkladné vzdělání. Část nákladů si však už od střední školy musel hradit sám kondicemi. Navštěvoval staroměstské gymnázium, kde se jazykově poněmčil; k jeho oblíbeným učitelům patřil Josef Jungmann. Ten sice neposílil jeho znalost českého jazyka ani češství, ale přivedl ho k zájmu o filozofii. V jejím studiu H. pokračoval do 1832 na pražské univerzitě. Poté vstoupil ke strahovským premonstrátům, kam ho přilákali přátelé a žáci Bernarda Bolzana (např. J. A. Stoppani). Atmosféra a denní povinnosti v klášteře však H. nevyhovovaly, proto se po poradě se Stoppanim rozhodl pro světskou životní dráhu. Na doporučení univerzitního učitele Franze Exnera i dalších známých odešel studovat práva do Vídně, kde získal 1835 místo adjunkta filozofie. Další krok v H. akademické kariéře představoval 1836 doktorát, který mu udělila pražská univerzita. S čerstvým titulem získal po několika neúspěšných pokusech ve čtyřiadvaceti letech místo profesora na univerzitě ve Lvově. Oženil se s Laurou, roz. Nádhernou (1817–1892), a v době více než desetiletého lvovského pobytu se jim narodily některé z jejich pěti dcer, včetně dvou nejznámějších: Dory (1841–1920) a Klemeni (1845–1918). Ve Lvově vyučoval H. nejen na univerzitě, ale také na lyceu a publikoval učebnice i odborné spisy. Zaujalo ho slavistické bádání, jehož výsledkem byla práce Die Wissenschaft des slawischen Mythus (1842), jejíž příznivé hodnocení ze strany Adama Mickiewicze mu získalo reputaci mezi slavisty, zejména polskými.

Po haličském povstání 1846 usiloval H. o přeložení. Za pomoci F. Exnera se mu podařilo 1847 přejít na univerzitu v Olomouci. Vedle přednášek z filozofie učil na gymnáziu, publikoval a redigoval odborná periodika; krátce např. německý časopis Die neue Zeit a s Janem Helceletem české Prostonárodní holomoucké noviny. Na Moravě se sblížil s českými vlastenci, vedle Helceleta s A. V. Šemberou, a začal podporovat české národní snahy. Věnoval pozornost také aktuálnímu politickému vývoji. 1848–49 H. zastával poměrně konzervativní postoje: Odmítal násilné akce studentů ve Vídni, ale současně se stavěl proti vojenským útokům a vyšetřování v Praze, ke kterému došlo po tzv. svatodušních bouřích. 1849 se H. podařilo získat místo na univerzitě v Praze. Postupně opouštěl učení J. F. Herbarta a stával se naopak přívržencem německého filozofa G. W. F. Hegela, jakkoli oficiálně zdůrazňoval svůj eklekticismus. Od konce čtyřicátých let však herbartovci, podporovaní státní mocí, své odpůrce z řad hegeliánů postupně odstraňovali z veřejného života. H. byl po denunciaci kolegů z univerzity 1852 také odvolán. K ukončení jeho univerzitní kariéry přispěla spolu se snahou státní moci potlačit jemu blízké liberalizační snahy jako ohlas revolučních požadavků z let 1848–49 také veřejně projevená sympatie k českému mysliteli Augustinu Smetanovi. Existenční i pracovní podmínky se pro H. zlepšily až 1860, kdy byl jako nástupce Jana Pavla Šafaříka pověřen vedením pražské univerzitní knihovny, jejíž provoz rozšířil a zmodernizoval. Soustavně publikoval, udržoval vědecké kontakty v zahraničí, byl řádným členem KČSN, členem Matice srbské, čestným členem moskevské archeologické společnosti ad. Jeho práce se vyznačovaly kritickým přístupem, neváhal zveřejnit pochybnosti o pravosti některých památek české národní minulosti, které publikoval od 1857 v osobně redigovaném časopisu Kritische Blätter für Literatur und Kunst.

H. od svého olomouckého pobytu soustavně pomáhal českým národním snahám, byl např. členem Klácelova Českomoravského bratrstva. Současně však nepatřil v jazykových otázkách k fundamentalistům a ve vědeckém zkoumání připouštěl používání němčiny. Zmíněný postup vyvolal mezi některými českými vlastenci odpor. 1858 publikoval Václav B. Nebeský na H. adresu kritický pamflet Aristrachus redivivus, který odmítal kompromis v jazykových otázkách. V šedesátých letech se vzájemné vztahy uklidnily, H. rodině byla např. svěřena do péče osiřelá „dcera národa“ Zdenka Havlíčková. Hmotně i morálně pomáhal H. také své přítelkyni Boženě Němcové, po její smrti se ujal dcery Theodory, kterou adoptoval. Spolu s vlastní dcerou ji nechal vystudovat učitelský ústav a obě mladé dívky nastoupily společně v Jičíně. H. byl pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech.

D: P. T. Novák, Soupis prací J. I. H., in: Věstník bibliografický 4, 1872; výběr: O sebeovládání, 1836; Grundzüge eines Handbuches der Metaphysik, 1846; Rozbor filosofie Tomáše Štítného dle rukopisu Řečí besedních, 1852; Bájeslovný kalendář slovanský čili pozůstatky pohansko-svátečních obřadův slovanských, 1860; Děva zlatovlasá, bohyně Slovanův pohanských, in: Světozor 3, 1869, č. 23, s. 190.

L: RSN 3, s. 640; Wurzbach 7, s. 339; OSN 10, s. 870–871; OSND 2/2, s. 1026; MSN 3, s. 65; Korespondence a zápisky Jana Helceleta, J. Kabelík (ed.), 1910; J. Božek, Rozptýlené kapitoly o životě a díle I. J. H., in: ČNM 101, 1927, s. 49–63, 167–181; Česká slavistika v prvním období svého vývoje od počátku 60. let 19. století, 1955, s. 350–353; MČE 2, s. 714; J. Loužil, I. J. H., 1971 (s bibliografií a literaturou); SČF, s. 157; Lidová kultura, s. 65; Kapitoly z dějin českého překladu, M. Hrala (ed.), 2002, s. 51–53; LČL 2/1, s. 199, 583; Kdo byl kdo v dějinách české lingvistiky, 2008, s. 200–201; R. Večerka, Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky, 2013, s. 81.

P: NM, Praha (literární archiv).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková