HANUS Ladislav 3.6.1890-25.5.1943

Z Personal
Ladislav HANUS
Narození 3.6.1890
Místo narození Polička
Úmrtí 25.5.1943
Místo úmrtí Mauthausen (Rakousko)
Povolání 61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 203-204

HANUS, Ladislav, * 3. 6. 1890 Polička, † 25. 5. 1943 Mauthausen (Rakousko), pedagog, publicista, účastník 2. odboje

Pocházel z rodiny zahradníka a sedláře Leopolda H. a Marie, roz. Kalvodové. V rodišti 1909 absolvoval učitelský ústav. Poté pracoval jako učitel na Moravském Slovácku, na obecných školách v Prušánkách, v Čejkovicích a Moravské Nové Vsi. Počátek první světové války prožil na obecné škole v Kobylnicích (u Brna), odkud 1915 přešel na měšťanskou školu v Ivančicích, 1919 do Brna-Žabovřesk. Současně se stal jednatelem redakční rady Věstníku Ústředního spolku jednot učitelských na Moravě. Spoluzaložil jeho pedagogickou přílohu nazvanou Dílna lidskosti. 1921 byl povolán do Prahy, kde učil na několika obecných a měšťanských školách, od 1929 trvale působil na Pokusné diferencované škole měšťanské (tzv. Komenium) v Praze-Nuslích.

Patřil k předním propagátorům školských reforem. 1920 spoluorganizoval v Praze I. sjezd československého učitelstva a přednesl projev, v němž požadoval zavedení jednotné školy, odluku školy od církve, vznik samosprávných učitelských komor a vysokoškolské vzdělání pro učitele národních škol. Zároveň byl zvolen do předsednictva nově ustavené Československé obce učitelské. Od 1922 se podílel na činnosti levicového Socialistického sdružení učitelského (od 1934 Učitelská unie). V otázkách školské reformy náležel k blízkým spolupracovníkům Václava Příhody. 1921 stál u zrodu Školy vysokých studií pedagogických (ŠVSP) v Praze představující svépomocné řešení vysokoškolského vzdělání učitelstva, jehož nebylo možno dosáhnout v rámci stávajících vysokých škol. 1928 se H. stal jednatelem nově vytvořené Reformní komise ŠVSP. Z její činnosti vzešel 1929 Organisační a učebný plán reformních škol, který rok nato vyšel knižně v H. redakci. První reformní školy podle tohoto plánu vznikly 1929 v pražských čtvrtích Nusle, Michle a Hostivař a současně také ve Zlíně a v Humpolci. O rok později jich existovalo téměř třicet. Nárůst jejich počtu vedl k založení Celostátní reformní komise školské, která každoročně pořádala Sjezd učitelstva reformních škol a spolupodílela se na organizaci tzv. učitelských týdnů. H. se stal jejím jednatelem. Paralelně také zřídil a vedl Kancelář reformních škol. Spolu s Václavem Příhodou a Jaroslavem Nyklem koncipoval publikaci Reformní praxe školská. Díl prvý, Výchovná a učebná organisace školy 2. stupně (1936), v níž se zabýval mj. problematikou učebnic a školních pomůcek.

H. byl respektovaným metodikem výuky zeměpisu. Věhlas mu přinesla především série Pracovních učebnic zeměpisu (1934–38), kterou připravil spolu s Marií Drástovou. Měly zcela jiné pojetí než dřívější učebnice pro školy, hlavní místo v nich zaujímal život a práce člověka, jeho zápas s přírodou a jeho vztah k druhým národům. Vyšly i ve slovenské verzi. Z pera stejné autorské dvojice pocházely doplňkové zeměpisné učebnice: Země – bydliště lidí; Země česká; Země moravskoslezská; Slovensko a Podkarpatská Rus (1935). Články s pedagogickou tematikou přispíval do Časopisu Československé obce učitelské, Měšťanské školy, Učitelských novin, Československých novin, Národního osvobození. V České grafické unii redigoval knižnici pro děti a mládež Nové obzory a časopis žactva reformních škol Roj, příležitostně překládal dětskou literaturu z němčiny (Wilhelm Hauff). Podnikl studijní cesty do Polska, Rakouska, Německa, Belgie, Francie a Sovětského svazu.

Od mládí inklinoval k radikální levici. Pod vlivem revoluce v Rusku vstoupil počátkem dvacátých let do KSČ. Po vzniku protektorátu byl vybrán do skupiny stranických funkcionářů, kteří měli odejít do Sovětského svazu. Obával se však, že se nacisté budou mstít jeho rodině, a nabídku odmítl. Od konce 1939 se zapojil do domácí rezistence a spolupracoval s I. a II. ilegálním vedením KSČ. Podílel se na vydávání a distribuci odbojového tisku (Rudé právo, Tvorba a satirický Trnaveček). Pomáhal lidem pronásledovaným gestapem či pracujícím v ilegalitě; např. Juliu Fučíkovi zajistil úkryt a umožnil mu pod pseudonymem publikovat články v časopise Roj. V lednu 1943 byl H. zatčen. Nejprve ho věznili na Pankráci a v terezínské Malé pevnosti, odkud byl převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde zahynul.

S manželkou Marií, roz. Jahůdkovou, měl syna Milana a dvě dcery – dvojčata: Věru, lékařku, a Zoru (* 7. 3. 1916 Ivančice, † 8. 5. 1945 Praha), učitelku tělocviku, zastřelenou během Pražského povstání v okně bytu v Praze-Krči. H. obdržel jako první z učitelů Zlatou hvězdu vojenského řádu Za svobodu in memoriam. Byla po něm pojmenována ulice v Praze-Pankráci.

L: výběr: Tomeš 1, s. 414; Sborník L. H., M. Kožíšková (ed.), 1948; A. Zajíc, Vzpomínka na L. H., in: Školství a osvěta 3, 1948, č. 10, s. 168–169; L. Koubek, Naše cesta, 1950; E. Strnad, Zápas L. H. o socialistickou školu pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce v letech 1918–1921, in: Pedagogika 3, 1953, č. 6, s. 343–353; K. Hanuš – E. Strnad, Za L. H., in: tamtéž 13, č. 5, 1963, s. 586–591; K. Horňák, L. H. – bibliografie prací, 1965; R. Opata, L. H. Učitel–komunista, 1983; https://www.myheritage.cz (stav k 23. 4. 2018).

P: NA, Praha, fond Ministerstvo školství a kultury, Praha – osobní, karton 43, inv. č. H. L. 1890; Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského, Praha, fond Slavín, inv. č. 67, L. H.

Jana Bartošová