HARRACHOVÉ rodina

Z Personal
HARRACHOVÉ (rodina)
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 246
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=142666

HARRACHOVÉ, šlechtická rodina

Rod odvozuje své jméno od dnes již neexistující vesnice Harachy (Horach) u Rožmitálu na Kaplicku. Doloženým předkem byl na počátku 14. století Bohuněk (též Bohomik, Wohunk) v Horním Rakousku. Ve 14. století se H. usadili na obou stranách zemské hranice, některé statky získali v Rakousku, jiné od jihočeských Rožmberků v Čechách. V 16. a 17. století existovalo živé povědomí o příbuzenství obou rodů, které byly v písemném i osobním styku.

Společenský vzestup rodiny nastal v 16. století. 1524 získal Leonard H. dolnorakouské panství Rohrau, jeho syn stejného jména byl později povýšen do stavu svobodných pánů. Karel H. (1570–1628) působil jako rakouský vyslanec u několika německých dvorů a 1618 v Benátkách. 1627 byl povýšen do hraběcího stavu s právem razit vlastní mince. S manželkou Marií Alžbětou ze Schrattenbachu (1573–1653) měl čtrnáct dětí: dva synové založili rodové větve, rohravskou a jilemnickou. Další syn Arnošt Vojtěch H. (1598–1667) si zvolil církevní kariéru a stal se kardinálem. Tři potomci, Jan Karel (1612–1634), František Vojtěch (1614–1666) a Maxmilián (1615–1633), spojili svou kariéru s vojskem, dva padli. Zakladatelem rohravské větve byl Leonard H. (1594–1645), který se stal nejvyšším dvorním maršálkem Ferdinanda II.; Antonínem H. (1815–1886) tato větev vymřela a majetek zdědila větev jilemnická.

Jejím zakladatelem byl Otto Fridrich H. (1610–1639), voják a diplomat. 1623–28 působil v císařských službách v Madridu, 1632 byl raněn v bitvě u Lützenu. Jeho syn, rovněž voják a diplomat, Ferdinand Bonaventura H. I. (1637–1706) získal 1701 Jilemnici a jeho potomci dále šířili vliv rodiny. František Antonín H. (* 2. 10. 1665 Vídeň, Rakousko, † 18. 7. 1727 Salcburk, Rakousko) se 1702 stal vídeňským biskupem a 1709 salcburským arcibiskupem; Jan Josef Filip H. (1678–1764) bojoval za tureckých válek v armádě prince Evžena Savojského a účastnil se bitev u Temešváru a Bělehradu. Vstoupil do řádu německých rytířů a od 1739 byl prezidentem dvorské válečné rady; Alois Tomáš Raimund H. (1669–1742), zakladatel města Harrachova a jeho sklářské tradice, působil jako diplomat. Někteří Aloisovi synové se věnovali církevní kariéře, např. Jan Arnošt Emanuel H. (1705–1739), biskup nitranský, jiní kariéře politické nebo podnikatelské, např. Ferdinand Bonaventura H. II. (1708–1778); Fridrich August H. (1696–1749) se stal nejvyšším českým kancléřem a místodržícím v Nizozemí. S manželkou Eleonorou z Lichtenštejna měl šestnáct dětí, z nichž vynikli Arnošt Quido H. (1723–1783) a František Xaver H. (* 2. 10. 1732 Kaub /Porýní-Falc/, Německo, † 15. 2. 1781 Milán, Itálie), generál císařské armády. Synové Arnošta Quida byli: Jan Nepomuk Arnošt H. (1756–1829), průmyslový podnikatel a mecenáš, Arnošt Kryštof H. (1757–1838) a Karel Boromejský H. (* 11. 5. 1761 Vídeň, Rakousko, † 19. 10. 1829 Vídeň, Rakousko), který 1803 vystudoval medicínu a 1814–29 působil jako primář ve vídeňské řádové nemocnici alžbětinek, pečoval o chudé a vězněné nemocné, které léčil bezplatně. Proslul jako filantrop.

Syn Arnošta Kryštofa H. František Arnošt H. (1799–1884) byl sklářským a textilním podnikatelem, stavebníkem zámku v Hrádku u Nechanic. V generaci jeho synů došlo k rozdělení majetku: Alfred Karel H. (1831–1914) získal Janovice (u Rýmařova), kde založil strojírnu a pivovar. V úspěšném podnikání ho následoval syn František H. (1870–1937), mecenáš a básník; Jan Nepomuk František H. (1828–1909) zdědil Jilemnici. Posledním majitelem Jilemnice byl Jan Nepomuk Antonín (1904–1945), který se přihlásil k německé národnosti a koncem druhé světové války zemřel v zajateckém táboře ve Vídni. Dnes H. žijí v Rakousku, Německu a Jižní Americe. Titulárně hraběcí rod H. patří od 1829 do kategorie říšských knížat.

L: Wurzbach 7, s. 368–379; RSN 3, s. 652–653; OSN 10, s. 904–909; NDB 7, s. 697; J. Halada, Lexikon české šlechty, 1999, s. 181–182; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 93–96; ÖBL 2, s. 191; BL 1, s. 537–539; Czeike 3, s. 60–61; J. Schöttner, Harrachovská sklárna Nový Svět v první polovině 19. století, 2001, passim; Myška 1, s. 156–158; P. Juřík, Encyklopedie šlechtických rodů, 2014, s. 188–192.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petr Mašek