HARRACH Jan Nepomuk František 2.11.1828-12.12.1909

Z Personal
Jan Nepomuk František HARRACH
Narození 2.11.1828
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 12.12.1909
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 84- Mecenáš div. umění
43- Významný představitel obecní správy
21- Odborník rostlinné výroby
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 251-253
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46913

HARRACH, Jan Nepomuk František, * 2. 11. 1828 Vídeň (Rakousko), † 12. 12. 1909 Vídeň (Rakousko), velkostatkář, politik, mecenáš

Syn vzdělaného, vlastenecky orientovaného Františka Arnošta H. (1799–1884) a jeho manželky Anny Marie Terezie, roz. Lobkowiczové. Zásadním způsobem ho ovlivnili vychovatelé, básník a archeolog Jan Erazim Vocel, advokát Vendelín Grünwald a knihovník Národního muzea Antonín Jaroslav Vrťátko. 1848 se spolu s otcem zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze. Vstoupil do armády a 1849 prodělal tažení proti povstalcům v Uhrách. Po boku svého strýce, knížete Josefa Lobkowicze, se vypravil do Petrohradu s císařským poselstvem, které žádalo pomoc proti povstalcům u cara. Po první návštěvě Ruska se vrátil plný hlubokých zážitků; idealizovaní Rusové získali jeho sympatie, a i když se sám nikdy nestal panslavistou, zůstalo Rusko pevným článkem jeho politických představ. Po téměř osmi letech armádu opustil. Zakoupil velkostatek Konárovice (u Kolína), kde začal uplatňovat příkladnou zemědělskou osvětu, vydal dva vlastní spisky Krátké naučení o důležitosti hnoje… (1863) a Krátké naučení o důležitosti dobytka dojného… (1864). Jako uznávaný odborník stál postupně v čele krajských hospodářských spolků v Kolíně, Čáslavi, Hradci Králové a Táboře. 1863 založil na svém velkostatku Stěžery na Královéhradecku rolnickou školu. Studium i strava byly pro zájemce z Hradecka zdarma, pro ostatní za poplatek: Pokud se však žáci účastnili hospodářských prací, dostávali mzdu, jež jim byla odečtena z účtu za stravu. H. chtěl prokázat, že progresivní metody lze uplatnit rovněž v menším hospodářství, a tak ve spolupráci se stěžerským rolníkem Františkem Honcem vybudoval vzorový statek. Zavedl tam chov bource morušového, pokusy o rozmach hedvábnictví se však minuly účinkem. Zasloužil se o rozvoj včelařství a konal pokusy s pěstováním tabáku. Jako zástupce monarchie se zúčastnil několika světových výstav. Nabyté zkušenosti využil během příprav Jubilejní zemské výstavy v Praze (1891) a částečně i Národopisné výstavy českoslovanské (1895). Významný byl i H. přínos českému průmyslu. Předsedal České hedvábnické jednotě, Českému spolku pro vývoz a přívoz (tj. dovoz), bance Slavia. Podporoval Českou společnost zeměvědnou. Své funkce nepokládal za čestnou formalitu, ve spolcích (stejně tak v bance) aktivně pracoval a nezřídka jim pomáhal i hmotně.

Angažoval se také v politice. Od 1865 zasedal za staročeskou stranu jako poslanec v zemském sněmu (1865–1867, 1870 až 1872, 1874–1893, 1895–1901), 1879–84 v poslanecké sněmovně říšské rady, 1884 po smrti otce se stal dědičným členem panské sněmovny. Přesvědčením byl austroslavista blízký staročechům, spolupracoval s Františkem Ladislavem Riegrem (na rozdíl od něj však působil více jako vykonavatel než tvůrce národní politické koncepce). Od počátku sedmdesátých let 19. století odmítal neúčinnou pasivní rezistenci českých poslanců a požadoval jejich vstup do aktivní politiky, chtěl založit novou konzervativní stranu. Existenci českého národa si bez Rakouska nedokázal představit. Neúnavně bojoval za zájmy Čechů; uvědomoval si, že podunajská monarchie může fungovat pouze na základě rovnoprávného přístupu ke všem v ní žijícím národnostem. Své konzervativní názory shrnul do brožury Spása Rakouska (1862). Jeho rodová provázanost s přední evropskou aristokracií mu však, i přes vlasteneckou orientaci, bránila stát se nacionalistou. Prosazoval smíření a spolupráci Čechů s Němci (např. v Krkonoších podpořil vedle českých též německé veřejně prospěšné podniky). Jako kurátor Matice české (1862–90) se zajímal o literaturu. Udržoval styky s Karlem Jaromírem Erbenem, jenž na H. popud a s jeho podporou vydal Prostonárodní české písně a říkadla. Díky H. štědrému finančnímu obnosu vyšel jedenáctý ročník časopisu Živa. Jménem Matice české poklepal 1868 na základní kámen Národního divadla. Podporoval výstavbu nové muzejní budovy na Václavském náměstí v Praze, 1890 byl zvolen prezidentem Společnosti Musea Království českého (dnes Národní muzeum). Značnou částku daroval rovněž na Národní divadlo, 1861 krátce působil jako jednatel Sboru pro zřízení českého Národního divadla a v době nepřítomnosti jeho předsedy Karla Schwarzenberga se fakticky ujal správy sboru. Ve Vídni se však jeho aktivity setkaly s nelibostí, ozývaly se dokonce požadavky, aby exponovaní šlechtici (H., Schwarzenberg a Jindřich Clam-Martinic) složili své důstojnické hodnosti. Posléze dostali přímý pokyn od Eduarda Clam-Gallase, aby ukončili svou činnost v divadelním sboru; po konzultacích s představiteli české politické reprezentace (např. s Františkem Palackým) příkazu uposlechli. Jako divadelní mecenáš H. 1861 vypsal soutěž o nejlepší české opery a libreta k nim (1866 získal hlavní cenu šesti set zlatých Bedřich Smetana za Branibory v Čechách). Jeho zájmu se těšila rovněž dostavba Chrámu sv. Víta a kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně.

V době otevření Národního divadla (1881) publikoval v časopise Osvěta studii o neutěšených poměrech české menšiny ve Vídni (Čechů tam podle sčítání 1869 žilo téměř sto padesát tisíc). V součinnosti se Slovanskou besedou, v jejímž čele stál, a spolkem Komenský založil ve Vídni českou školu a vymohl konání bohoslužeb v českém jazyce. Jeho postoj k menšině charakterizovalo označení „otec vídeňských Čechů“.

H. měl vřelý vztah ke Krkonoším, stopy jeho působení jsou dodnes patrné zejména v jejich západní části, tedy na jilemnickém velkostatku. Již 1860 na něm zavedl jako úřední jazyk češtinu. Úspěšně podnikal, kromě péče o lesní hospodářství rekonstruoval a rozšířil pivovary, sklárnu v Novém Světě (Harrachově), krkonošské komunikace, včetně turistických. (Dnešní Harrachova cesta, která vede z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna – Bedřichova, se stala první turistickou trasou s německými a zároveň českými informacemi.) 1904 založil v Labském dole na severním svahu Krkonoš první více než šedesátihektarovou přírodní rezervaci a zajistil ochranu kosodřeviny nad horní hranicí lesa. Hospodářský a turistický rozmach by nebyl myslitelný bez železničního spojení, 1899 se zasloužil o vybudování lokální dráhy z Martinic do Rokytnice nad Jizerou, avšak nepodařilo se mu ji napojit na některou z tratí v Jizerských horách. 1890 dal postavit na vrchu Přední Žalý dřevěnou restauraci a o dva roky později místo dosluhující železné rozhledny kamennou věž. Rozmach turistiky podpořil také tím, že 1892 přivezl první lyže, a tak učinil z Jilemnice kolébku českého lyžování. Nechal postavit výletní restauraci na vrchu Kozinci nad Jilemnicí, jejíž spolková místnost sloužila také lyžařům.

Byl dvakrát ženatý, poprvé s Marií Markétou, roz. Lobkowiczovou (1837–1870), podruhé s Marií, roz. Thurn-Taxisovou (1856–1908); z obou manželství měl devět dětí. Byl pohřben do rodinné hrobky v Horní Branné, z Prahy na pohřeb přijel zvláštní vlak s předními reprezentanty českého veřejného života.

L: nekrolog: K. Adámek, Památce J. hraběte H., in: ČNM 84, 1910, s. 353 až 361, 434–439; Č. Zíbrt, † J. hrabě H., in: ČČH 16, 1910, s. 185–187; Katalog souborné výstavy J. hraběte H. na Všeobecné zemské jubilejní výstavě v Praze roku 1891 na oslavu jubilea první průmyslové výstavy 1791 v Praze, 1891; F. Menčík, J. hrabě H., 1898; Katalog výstavy čes. Severovýchodu v Hořicích 1903, 1903; F. A. Šubert, Činnost a význam hraběte H., in: Osvěta 40, 1910, s. 155–161, 219–225; J. Pekař, Hraběte Jana návrh na státoprávní vyrovnání s Čechy z r. 1875, in: ČČH 35, 1929, č. 1, s. 137–145; O. Urban, Česká společnost 1848–1919, 1982, rejstřík; J. Luštinec – O. Luštinec, Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou, 2004; M. Bartoš – J. Luštinec – J. Potocki, Encyklopedie Krkonoš, 2007 (heslo Letní turistika); J. Luštinec, J. N. F. hrabě H. (1828–1909), 2008; J. Georgiev, Až do těch hrdel a statků? Konzervativní myšlení a otázka samosprávy v politických strategiích české státoprávní šlechty po roce 1848, 2011, passim; T. Korbel, Reprezentace české šlechty. František Arnošt H. a J. N. H., 2012 (bakalářská diplomová práce, FF UK, Praha); J. Mergl a kol., Z Nového Světa do celého světa, 2012, s. 13–21; M. Pokorná, J. hrabě H. a Matice česká, in: Sborník Národního muzea v Praze, řada C, 59, 2014, č. 3–4, s. 64–65; J. Luštinec, J. hrabě H. a novosvětská sklárna, in: tamtéž, s. 61–63; L. Sršeň, Portrét J. hraběte H. od Františka Ženíška, in: tamtéž, s. 58–60; F. Adlgasser, Die Mitglieder der Österreichischen Zentralparlamente (Konstituierender Reichstag 1848–1879, Reichsrat 1861–1918), 1 A–L, Wien 2014, s. 417; K. Raptis, Die Grafen H. und ihre Welt 1884–1945, tamtéž 2017; J. Luštinec a kol., J. N. hrabě Harrach. Ze života českého kavalíra, 2018.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Luštinec