HARTEL Wilhelm August 28.5.1839-14.1.1907

Z Personal
Wilhelm August HARTEL
Narození 28.5.1839
Místo narození Dvorce (u Bruntálu)
Úmrtí 14.1.1907
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 55- Jazykovědec
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 255-256

HARTEL, Wilhelm August, * 28. 5. 1839 Dvorce (u Bruntálu), † 14. 1. 1907 Vídeň (Rakousko), klasický filolog, vědecký organizátor, politik

Syn tkalcovského mistra a později městského úředníka Johanna H. a Josefy, roz. Effingerové. Od 1852 navštěvoval gymnázium v Opavě, od 1855 gymnázium na Malé Straně v Praze, kde 1859 maturoval. Vystudoval klasickou filologii na univerzitě ve Vídni (Dr. phil.1864). V letech 1863–66 působil jako vychovatel hraběte Karla Lanckorońského, významného sběratele umění, spisovatele, znalce starověku a mecenáše, s nímž celoživotně udržoval úzký vztah a s nímž podnikal cesty po Evropě. 1866 se H. na vídeňské univerzitě habilitoval studií o Liviovi a 1869 byl jmenován mimořádným, 1872 řádným profesorem klasické filologie; do 1896 vykonával pedagogickou činnost. 1874/75 a 1875/76 byl zvolen děkanem fakulty, 1890/91 rektorem školy. Nabídky na místo profesora na univerzitách v Halle (1875), Göttingenu (1883) a Heidelbergu (1886) odmítl.

Své první inovativní práce věnoval grecistice (Homér, Demosthenes, attické státní právo a diplomatika), později se více zabýval latinskými studiemi a získal věhlas zejména díky kompetentní vědecké přípravě a organizaci kritických edic raných latinských církevních spisů v rámci řady Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum (CSEL), kterou od 1864 vydávala Císařská akademie věd ve Vídni; od 1891 ji řídil jako hlavní redaktor. 1879 se významně podílel na založení reprezentativního orgánu vídeňské klasické filologie, časopisu Wiener Studien, současně působil jako jeho spoluvydavatel. Díky vynikajícím organizačním schopnostem byl 1891 jmenován ředitelem vídeňské Dvorské knihovny; v této funkci ji zpřístupnil veřejnosti tím, že rozšířil okruh jejích uživatelů a usnadnil výpůjční systém, dále prosadil faksimilová vydání některých jejích rukopisů (tzv. Wiener Genesis a Tabula Peutingeriana) a akcentoval význam zahraniční meziknihovní výměny.

1896 byl jmenován sekčním šéfem odboru vysokých a středních škol ministerstva kultu a vyučování, 1899 pověřen prozatímním vedením tohoto úřadu, 1900–05 byl ministrem. V této funkci vybudoval novou vídeňskou Všeobecnou nemocnici, založil řadu nových vysokoškolských kateder, formuloval rigorózní řád na filozofické fakultě, zlepšil situaci na vysoké škole zemědělské a zavedl udělování doktorátů absolventům techniky. Ve všech obdobích svého působení věnoval intenzivní pozornost vyššímu školství a kladl důraz na součinnost vědy a školství (reforma učebních osnov na gymnáziích, zrovnoprávnění reálek a gymnázií). V době, kdy H. zastával úřad sekčního šéfa a ministra, začaly na filozofických (1897) a lékařských (1900) fakultách studovat také ženy. Jako člen Rakouské akademie věd (1875) a její viceprezident (1900–07) H. inicioval a organizoval těsnou spolupráci s podobnými institucemi v zahraničí. 1899 došlo k založení Mezinárodního sdružení akademií (Internationale Assoziation der Akademien), které spojovalo nejen státy, ale dokonce kontinenty; v jeho rámci se realizovaly společné humanitní a přírodovědné projekty. Nutná správní reforma, kterou veřejnost od H. jako ministra očekávala, ztroskotala na odstředivém vlivu různých politických stran. Z toho vyplývaly soustavné, často nenávistné útoky vídeňského satirika a kulturního kritika Karla Krause, uveřejňované v časopisu Die Fackel, které sledoval široký okruh čtenářů, a rovněž insinuace hraběte Ericha Kielmansegga (místodržící Dolního Rakouska), který H. označil jako intrikánského důvěrníka profesorské kliky.

H. široký kulturní obzor a těsné kontakty s dobovou intelektuální elitou mu dovolovaly vyjadřovat se též k otázkám literatury a umění; např. obhajoval ostře napadané obrazy Gustava Klimta pro velký slavnostní sál vídeňské univerzity, nebo podporoval sdružení Vídeňská secese a další hudebněvědné a literární aktivity.

H. se stal nositelem četných vyznamenání a ocenění: 1901 Řád železné koruny I. třídy, 1905 Velký kříž Leopoldova řádu, 1882 byl povýšen do rytířského stavu a 1901 povolán do panské sněmovny rakouské říšské rady. 1912 byl v arkádové dvoraně vídeňské univerzity odhalen jeho pomník s oslavným latinským nápisem.

D: výběr: Homerische Studien 1, in: Sbb.Wien, philosophisch-historische Klasse 68, Wien 1871; 2, 76, 1874; 3, 78, 1874; Eutropius und Paulus Diaconus, in: tamtéž 71, 1872, s. 227–310; Demosthenische Studien 1, in: tamtéž 87, 1877; 2, in: tamtéž, 88, 1878; Über die Aussprache des Lateinischen in unseren Schulen, in: Zeitschrift für die österreichischen Gymnasien 29, 1878, s. 939–952; Studien über attisches Staatsrecht und Urkundenwesen 1, in: Sbb.Wien, philosophisch-historische Klasse 90, 1878; 2, 91, 1878; 3, 92, 1879; Über die griechischen Papyri Erzherzog Rainer, Wien 1886; Über Aufgaben und Ziele der klassischen Philologie. Rektoratsrede, tamtéž 1890; Patristische Studien 1, in: Sbb.Wien, philosophisch-historische Klasse 120, 1890, s. 1–56; 2–4, 121, s. 1–84, 1–88, s. 1–90; 5–6, 132, 1895, s. 1–74, 1–95; Grillparzer und die Antike, in: Jahrbuch der Grillparzer-Gesellschaft 17, Wien 1907, s. 165–189. Edice in Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum (CSEL): Cyprianus, Opera omnia 1–3, 1868–1871; Ennodius, Opera omnia, 1882; Lucifer Calaritanus, Opuscula, 1886; Paulinus Nolanus, Epistulae, Carmina, vše Wien 1894. Další edice: Eutropii breviarium, Berlin 1872; Bibliotheca Patrum Latinorum Hispaniensis 1–6, in: Sbb.Wien, philosophisch-historische Klasse 111–113, Wien 1886; Die Wiener Genesis 1–2, Prag–Wien–Leipzig 1895 (s F. Wickhoffem).

L: ÖAW Almanach 57, 1907, s. 347–349; OSN 10, s. 914; Heller 3, s. 41; NDB 7, s. 707–709; Czeike 3, 1994, s. 63; ÖBL (Online-Edition, sv. 58); A. Deutsch-German, Wiener Porträts, Wien 1903, s. 38–43; Neue Freie Presse 15. – 16. 1. 1907; Neues Wiener Tagblatt 15. 1. 1907; A. Stitz, in: Die Österreichische Mittelschule 21, 1907, s. 145–155; Zeitschrift für die österreichischen Gymnasien 58, 1907, s. 193–216; A. Engelbrecht, in: Biographisches Jahrbuch für die Altertumswissenschaft 31, Leipzig 1908, s. 75–107 (s bibliografií); Mitteilungen des Vereins der Freunde des humanistischen Gymnasiums 10, 1910, s. 10–12, 16–30; A. Engelbrecht, W. Ritter v. H., in: Biographisches Jahrbuch und Deutscher Nekrolog 13 (1908), Berlin 1910, s. 304–326; S. Frankfurter, W. v. H., Wien 1912; E. Kielmansegg, Kaiserhaus, Staatsmänner und Politiker, tamtéž 1966, s. 343–353 a rejstřík (foto); Geschichte der Österreichischen Nationalbibliothek 1, J. Stummvoll (ed.), tamtéž 1968, rejstřík; Th. Mayerhofer, Der Lehrkörper der Philosophischen Fakultät von 1848 bis 1873, 1982 (phil. Diss., Wien), s. 83n.; E. Th. Hilscher, Denkmalpflege und Musikwissenschaft, Tutzing 1995, rejstřík; F. Römer – H. Schwabl, Klassische Philologie, in: Geschichte der österreichischen Humanwissenschaften 5, K. Acham (ed.), Wien 2003, s. 78n.; F. Römer, W. v. H. im Schein der Fackel, in: Musarum Socius, 2011, s. 489–500; F. Adlgasser, Die Mitglieder der Österreichischen Zentralparlamente (Konstituierender Reichstag 1848–1879, Reichsrat 1861–1918), 1, Wien 2014, s. 418; https://monuments.univie.ac.at (stav k 23. 7. 2018).

P: ZA Opava, Sbírka matrik, řkt. f. ú. Dvorce, 6169, N 1817–1842, pag. 285; Österreichische Nationalbibliothek, Wien, korespondence ve sbírkách rukopisů a starých tisků.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Hubert Reitterer