HATZFELDU z Melchior Fridrich Gottfried 20.10.1593-9.1.1658

Z Personal
Melchior Fridrich Gottfried z HATZFELDU
Narození 20.10.1593
Místo narození Crottorf (Německo)
Úmrtí 9.1.1658
Místo úmrtí Žmigród (Polsko)
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
45- Voják nebo partyzán
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 297-298
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46980

z HATZFELDU, Melchior Fridrich Gottfried, * 20. 10. 1593 Crottorf (u Siegenu, Německo), † 9. 1. 1658 Żmigród (Polsko), vojevůdce

Příslušník starobylého šlechtického rodu původem z Hesenska. Jeho mladší bratr František se stal biskupem ve Würzburgu a Bamberku. H. byl také určen pro duchovní dráhu, studoval jezuitskou školu ve Fuldě, univerzitu ve Würzburgu a francouzské školy v Bourges a v Pont-à-Mousson, po vypuknutí třicetileté války však dal před duchovní dráhou přednost vojenské kariéře. Ve vojsku Albrechta z Valdštejna dosáhl 1632 hodnosti plukovníka a 1633 polního maršálka. Ačkoli se nezúčastnil Valdštejnovy vraždy, za válečnické služby získal odměnu z konfiskátu Valdštejnova popraveného přívržence Oldřicha Schaffgotsche, konkrétně jeho slezské panství Trachenberg (dnes Żmigród).

1634 se H. podílel na osvobození Řezna od Švédů, přičemž utrpěl vážné střelné zranění na hlavě, zotavil se, vrátil se k císařské armádě a 1635 byl jmenován polním maršálem a říšským hrabětem. O rok později jako vrchní velitel utrpěl drtivou porážku v bitvě u Wittstocku proti švédskému vojsku Jana Banéra. 1638 zvítězil u vestfálského města Vlotho, kde porazil falcko-švédská vojska a zajal Ruprechta, syna českého „zimního krále“ Fridricha Falckého. 1639–41 pobýval kvůli švédské hrozbě převážně v Čechách, 1641 stačil ještě v severozápadním Německu opanovat důležitou pevnost a hanzovní město Dorsten. V následujících letech válčil v Porýní proti Hesensku, které stálo na straně Švédů. Po porážce svého nadřízeného Matyáše Gallase při střetu se Švédy v severním Německu a po jeho tragickém ústupu do Čech stanul H. 1644 v čele nově postavené císařské armády, která se v březnu 1645 pokusila zastavit švédský postup v bitvě u Jankova. Bitvu s Lennartem Torstenssonem, kterou rozhodlo švédské dělostřelectvo, však H. prohrál a upadl do zajetí. Zanedlouho byl vyměněn za jiné zajatce, vojenskou kariéru brzy nato ukončil. Odpočíval na svém slezském panství a věnoval se budování rezidenčního zámku ve Żmigródě.

Do aktivní služby se vrátil 1657 poté, co se císař rozhodl podpořit Polsko ve válce proti Švédsku. H. vedl početnou císařskou armádu v hodnosti generála polního maršála. Jeho největším triumfem se 1657 stalo dobytí Krakova okupovaného švédsko-sedmihradskou posádkou, a to ve spolupráci s polským hejtmanem Jerzym Lubomirským. Pak kvůli těžké nemoci na velení rezignoval, předal je Raimundovi Montecuccolimu a vrátil se na své panství, kde krátce nato svobodný a bezdětný na zámku Powitzko (dnes již neexistujícím) zemřel a byl pochován pod skvostnou tumbou od Achilla Kerna v kostele ve slezských Prusicích; jeho srdce bylo uloženo pod identickým náhrobkem v kostele v Laudenbachu (č. o. Weikersheim, u Würzburgu).

L: Wurzbach 8, s. 52; ADB 11, s. 35–36; NDB 8, s. 64–65; OSN 10, s. 955; J. Krebs, Aus dem Leben des kaiserlichen Feldmarschalls Grafen M. von H., Breslau 1926; J. Friedhoff, Die Familie von H. Adelige Wohnkultur und Lebensführung zwischen Renaissance und Barock, Düsseldorf 2005, passim.

Jan Kilián